Článek
Zatímco v případě hmyzu věda v současnosti zná přes milion druhů a objev nějakého nového brouka, motýla, kříse, škvora nebo chrostíka vzbudí jen mírné vzrušení u skupiny entomologů, která se konkrétní skupinou, do níž nový přírůstek patří, zabývá, u savců má každý objev mnohem větší dosah, obzvlášť když se týká tak populární skupiny, jako jsou šelmy.
Není proto divu, že Leopardus tilcayo popsaný před několika měsíci na chvíli ovládl novinové titulky s dovětkem, že se jedná o „první objevený druh kočkovité šelmy za více než sto let.“ To mimochodem není novinářský obrat, nýbrž citace přímo z publikace oficiálně zveřejněné zkraje letošního října, která objev spolu s dalšími pozoruhodnými zjištěními ohlásila.
Přestože informace o této zajímavé kočce pronikly i do českých médií, takže mnozí o novém druhu patrně slyšeli, vzhledem k tomu, že jsme se zde v uplynulých mědících poměrně zevrubně věnovali (a ještě věnovat budeme) malým kočkám (Felinae), byla by škoda zde tento vědecký počin zcela minout.
Navíc jde o důležité doplnění textu o druhovém štěpení ocelota stromového (Leopardus tigrinus) z letošního léta (viz odkaz na konci článku), který byl zakončen až prorocky: „Každopádně bude zajímavé sledovat, kudy se ocelotí linie bude v následujících letech ubírat. Je docela možné, že se nějakého překvapení ještě dočkáme.“ Nenapadlo mě tehdy, že to překvapení přijde v podstatě záhy.
Na rozdíl od předchozí studie z roku 2024, z níž jsme vycházeli v citovaném článku a která se sázela na „ekologické modelování, biogeografii a fenotypovou analýzu“, se autoři nového výzkumu zaměřili na genetiku. Do analýzy zahrnuli celkem 38 zástupců rodu Leopardus, do nějž dále patří třeba ocelot velký (L. pardalis), margay (L. wiedii) nebo guiña (L. guigna), nicméně zhruba dvě třetiny jich náleželi do komplexu ocelota stromového, o který šlo vědcům především
Leopardus pardinoides je blízkým příbuzným nově objeveného druhu. Odlišuje se však kresbou či délkou srsti. Srovnejte s titulní fotografií. Kolumbie, září 2026.
Zatímco některé závěry starších výzkumů se potvrdily, například, že taxony L. pardinoides a L. guttulus (oba dříve považované za poddruhy ocelota stromového) jsou samostatnými druhy, v některých ohledech bylo nutné starší názory a poznatky revidovat. K nejdůležitějším závěrům patří zavedení nového poddruhu ocelota stromového L. t. antisuyo, o kterém většina článků spíše mlčela, a především zcela nového druhu, jenž dostal latinský název Leopardus tilcayo, přičemž druhové jméno vychází z jazyka místních obyvatel, kteří tuto kočku dávno znali.
Proč vlastně vzbudil objev „tilcaye“ (dovolme si mu tak po vzoru margaye provizorně říkat) takový rozruch, když v rámci rodu Leopardus přibývají nové druhy poměrně běžně? Zatímco v minulosti se zpravidla jednalo o výsledky revize již známých taxonů, která mnohdy skončila povýšením poddruhu na druhovou úroveň, v případě tilcaye jde doopravdy o popis druhu vědě dříve neznámého. To se stalo poprvé od roku 1923, kdy byla objevena kočka pampová (Leopardus colocolo), která mimochodem zoologům nedávno také nadělala pár vrásek a rozpadla se rovnou na pět druhů.
Vzhledem k tomu, že tilcaye oficiálně známe sotva dva měsíce, toho o něm zatím mnoho říct nemůžeme. Nevíme proto například, jak velká je jeho populace nebo jakým hrozbám čelí. Z biologického hlediska pro něj ovšem platí mnohé z toho, co jsme psali v souvislosti s ocelotem stromovým a jeho „odštěpky“ v příslušném článku. Hmotnost nově popsané šelmičky se tedy pohybuje kolem dvou kilogramů a délka těla bez ocasu činí zhruba padesát centimetrů. Samotný ocas potom přidá dalších asi pětadvacet centimetrů.
Od podobného druhu L. pardinoides se L. tilcayo odlišuje mimo jiné „kratší srstí, méně kontrastním vzorem, roztaženějšími a nepravidelně otevřenými rozetami a méně huňatým ocasem“ (citace z původní studie). Od ocelota stromového (L. tigrinus) a druhu L. guttulus se zase liší delším ocasem nebo trochu jinou kresbou. Nicméně nejspolehlivějšími zůstávají rozdíly genetické.
Přibližný areál rozšíření jednotlivých taxonů z komplexu ocelota stromového vytvořený na základě nejnovějších poznatků z roku 2026. LEGENDA: Leopardus tigrinus tigrinus (zelená), Leopardus tigrinus antisuyo (hnědá), Leopardus guttulus (růžová), Leopardus emiliae (oranžová), Leopardus pardinoides (modrá), Leopardus tilcayo (limetková/žlutá).
Domovinou tilcaye je Bolívie, konkrétně oblast známá jako Yunga, která se rozkládá na území Bolívie, části Peru a severní Argentiny a tvoří přechod mezi Andami a Amazonií. Díky nadmíru různorodému prostředí se oblast vyznačuje mimořádnou biodiverzitou neboli druhovou bohatostí. V Yunze mimochodem žije i zmíněný nový poddruh L. t. antisuyo, který se však vyskytuje v její severnější části, naopak L. tilcayo žije jižněji.
Předpokládá se, že za oddělením linie (před přibližně 1,4 miliony let) vedoucí k nově popsanému druhu od těch, jež daly vzniknout ocelotovi stromovému a druhu L. pardinoides, stály proměnlivé podnebné podmínky během dob ledových. Ty způsobily ústup nížinných deštných lesů a jejich nahrazení savanou či suchými oblastmi, což vedlo k izolaci populací obývajících výše položené mlžné lesy, které se i přes změny klimatu zachovaly.
Ztratily ovšem vzájemné spojení a s tím ustal i genový tok mezi jednotlivými populacemi. V těchto mlžných lesích, jež plnily úlohu takzvaných refugií, se pak dané linie mohly ubírat vlastní cestou a stávaly se novými druhy. K tomu v případě tilcaye mohla přispět i „snaha“ odlišit se o konkurentů obývajících tutéž oblast, konkrétně margaye a kočky slaništní (Leopardus geoffroyi). Zkrátka evoluce v praxi.
Níže si můžete prohlédnout několik fotografií nově popsaného druhu:
Kde ale vědci genetické vzorky tilcaye vůbec vzali? Příběh začal už v roce 2016, kdy jistý muž v lese u silnice nedaleko bolivijského města La Paz našel kotě, které považoval za kotě kočky domácí. Vzal ho domů, kde se o něj staral, avšak zhruba po roce si uvědomil, že o kočku domácí nepůjde. Nalezenec byl totiž mnohem menší i jinak zbarvený. Muž proto kočku odnesl do místního útulku pro divoká zvířata, kde se jí mohlo dostat náležitější péče.
Zde se v roce 2017 se samečkem přezdívaným tigrino poprvé setkala bioložka Paola Nogalesová-Ascarrunzová, která si zprvu myslela, že jde o ocelota stromového. Šelma se ale od ostatních ocelotů lišila, zejména nepoměrně většími rozetami na srsti či jinak tvarovaným ocasem. Tak začala pouť za odhalením toho, o jaký druh se skutečně jedná, která vyvrcholila letos, kdy se ukázalo, že jde o druh zcela nový. Nechci to zakřiknout, ale myslím, že rod Leopardus nám ještě nějaké překvápko přichystá.
Zdroje:
Lescroart, J., Nogales-Ascarrunz, P., Cassatt-Johnstone, M., Bonilla-Sánchez, A., Sartor, C. C., Angulo, F., Ramirez, J. L., De Oliveira, L. R., De Oliveira, T. G., Shapiro, B., Aliaga-Rossel, E., Svardal, H., & Eizirik, E. (2026). Phylogenomics and museomics reveal five distinct species of tiger cats in South America. Current Biology, 36(19), 5027-5041.e8. https://doi.org/10.1016/j.cub.2026.08.059
https://news.nationalgeographic.org/photos-new-wild-cat-species/(zde k vidění další fotografie, které kvůli copyrightu nebylo možné použít přímo v článku)
