Článek
Jižní Amerika je domovem více než desítky druhů kočkovitých šelem. Zatímco tou největší je jaguár americký (Panthera onca), na opačném konci spektra se nachází šelma menší než kočka domácí (Felis catus), dokonce jedna z nejmenších kočkovitých šelem na světě, kočka tmavá (Leopardus guigna).
Kočka tmavá má kromě oficiálního latinského názvu ještě několik dalších jmen. V její domovině se jí nejčastěji přezdívá kodkod či guiña, což jsou výrazy pocházející či odvozené z jejích domorodých názvů (konkrétně z mapučštiny). Setkat se, alespoň na českých webech, lze i s označením tigrillo, nicméně to se používá spíše pro ocelota stromového (Leopardus tigrinus). Ke zmatku možná přispěla skutečnost, že kočka tmavá má dva poddruhy, přičemž jeden z nich nese latinský název Leopardus guigna tigrillo, ten druhý Leopardus guigna guigna.
kočka tmavá (Leopardus guigna)
Oba poddruhy se od sebe trochu liší. Prvně jmenovaný žije severněji, je trochu větší a světlejší, druhý je naopak tmavší a najdeme ho v jižnějších zeměpisných šířkách. A jak velká tedy kočka tmavá je? Její hmotnost se pohybuje mezi 1,3 až 3 kilogramy a na délku (bez ocasu) měří 38 až 51 centimetrů. Samotný ocas, kterému na šířce dodává nadýchaná srst, bývá dlouhý kolem 20 až 25 centimetrů. Pohlavní dimorfismus je u této šelmičky minimální, jinak řečeno samci a samice jsou si co do velikosti podobní.
Zbarvení kočky tmavé je žlutohnědé, šedohnědé nebo červenohnědé a srst pokrývají černé skvrny, které se nacházejí i na světlejším břiše. Charakteristické jsou dva černé pruhy vedoucí přes líce kolem očí a směřující dál na vršek hlavy, z nějž vystupují dvě celkem malá oválná ouška. Stejně jako u řady jiných koček i u této známe melanické, respektive velmi tmavé až černé formy, které jsou v jižní části areálu guiñy místy poměrně běžné: například na ostrově Chiloé nebo v argentinské provincii Neuquén.
kočka tmavá (Leopardus guigna)
Ve srovnání s jinými americkými kočkami je areál kočky tmavé velmi malý, dokonce vůbec nejmenší. Vyskytuje se pouze ve středním a jižním Chile a úzkém příhraničním pásu Argentiny. V Argentině se její areál prolíná s areálem kočky slaništní (Leopardus geoffroyi), která vypadá podobně jako guiña a z fylogenetického hlediska je také její nejbližší příbuznou. Krom toho na severu Argentiny žije v některých oblastech sympatricky též s pumou (Puma concolor).
Guiña je vázaná na lesní biotopy, ve kterých najde dostatek úkrytů. Nejraději má původní lesy, ideálně s vyšším a hustším podrostem, ale nepohrne ani těmi sekundárními. Najdeme ji v deštných lesích mírného pásu, tvrdolistých i subantarktických lesích. Mimo zalesněnou krajinu se prakticky nevyskytuje, což je důležitá informace i pro její dlouhodobou ochranu. Bez vhodných koridorů zůstanou subpopulace izolované. Z hlediska nadmořské výšky obývá oblasti do asi 2 500 m. n. m. Na nejvyšších vrcholech And tedy chybí.
Aktivní je hlavně v noci, ale závisí to na konkrétním stanovišti a překvapivě i na zbarvení kočky. Melaničtí jedinci jsou prý „striktněji noční než ti skvrnití“. I když loví častěji na zemi, leze zdatně i po stromech, kde krom shánění potravy také odpočívá nebo se ve větvích ukrývá před nebezpečím. Největší část jejího jídelníčku tvoří malí savci: ve studii z jihu Chile to byli křeček ocasatý (Oligoryzomys longicaudatus), křeček černouchý (Irenomys tarsalis) a kolokolo (Dromiciops gliroides), který patří mezi vačnatce. Záleží nicméně na nabídce konkrétní lokality, kočka tmavá není nijak extra vybíravá. Kromě savců loví i plazy a ptáky. Občas samozřejmě využije příležitost a pošmákne si na hospodářském zvířectvu, třeba na kurech. Konzumuje rovněž různé bezobratlé a příležitostně vezme zavděk mršinou.
V roce 2023 byla dokonce v severní Patagonii pozorována, jak plave v moři v úzkém kanálu mezi pevninou a neobydleným ostrovem Refugio (Isla Refugio). Pohybovala se blízko břehu, na který posléze vylezla a vyšplhala se na nedaleký strom, kde si začala čistit srst. Autoři na základě tohoto ojedinělého pozorování spekulují, že podobně jako jiné šelmy může kočka tmavá v pobřežních oblastech lovit (například mořské ptáky), a to zejména v zimě, kdy je na pevnině potravy méně nebo je ukrytá pod sněhovou pokrývkou. Schopnost plavat nicméně není mezi kočkami tak výjimečná. V jezerech či řekách lze v Jižní Americe občas narazit také na ocelota velkého (Leopardus pardalis), zmíněnou kočku slaništní, a dokonce i pumu.
O rozmnožování kočky tmavé nemáme mnoho informací. Březost trvá přibližně dva a půl měsíce (údaje získané od jedinců chovaných v zajetí) a velikost vrhu se pohybuje od jednoho po tři až čtyři koťata. Ta samice na svět přivádí v hustém podrostu a věří se, že i v jakýchsi „hnízdech“ na stromech. Studie z loňského roku informovala o prvním pozorování samice kočky tmavé s novorozeným kotětem ve stromové dutině.
Jsou to samotářská a teritoriální zvířata. Teritorium samce je velké 1,5 až 4,4 km2a jeho součástí bývá teritorium jedné či několika samic, nicméně v některých oblastech jsou teritoria samců a samic oddělená. Cizí jedinci v teritoriu každopádně nejsou tolerováni.
Podle nejnovějších odhadů čítá populace kočky tmavé 26 000 až zhruba 100 000 dospělých jedinců, což jsou poměrně uspokojivé hodnoty, proto se také při posledním hodnocení IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody), které proběhlo v roce 2025, přesunula z kategorie „zranitelný taxon“ mezi „málo dotčené taxony“.
Odborníci ovšem varují před tím, aby snížení stupně ohrožení nevedlo i ke snížení ochrany kočky tmavé. (V Chile i Argentině jde stále o chráněný druh.) Ztráta a degradace vhodných biotopů totiž pokračují a vzhledem k jejím preferovaným stanovištím pro ni například odlesňování krajiny a rozšiřování infrastruktury představuje větší problém než pro některé jiné druhy. Pokud dojde k rozdělení jednotlivých subpopulací, povede to ke snižování jejich genetické variability, a tím i k větší zranitelnosti.
Zdroje:
Agostini, I., et al. (2024). Exploring the status of the vulnerable guiña (Leopardus guigna) in Patagonia, Argentina. Hystrix the Italian Journal of Mammalogy, 35(1), pp.40–43. https://doi.org/10.4404/hystrix-00695-2024
Bellani, G. G. (2020). Subfamily Felinae. In Felines of the World (ed. Bellani, G. G.), Academic Press, 145–308. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-816503-4.00005-2
Figueroa, R. A., Corales, E. S., & Rau, J. R. (2018). Prey of the güiña (Leopardus guigna) in an Andean mixed southern beech forest, southern Chile. Studies on Neotropical Fauna and Environment, 53(3), 211–218. https://doi.org/10.1080/01650521.2018.1477032
Gálvez, N., Napolitano, C., Ibacache, F., Agostini, I. & Pliscoff, P. 2025. Leopardus guigna. The IUCN Red List of Threatened Species 2025: e.T15311A273961103, https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2025-2.RLTS.T15311A273961103.en
Novoa, F. J., et al. (2025). Tree‐Cavity Denning of Güiña (Leopardus guigna) and Breeding Productivity From Camera Trap Records. Ecology and Evolution, 15(9), e71723. https://doi.org/10.1002/ece3.71723
