Článek
Přestože ani dnes není porod bez rizika a může skončit vážnými zdravotními problémy, nebo dokonce smrtí rodičky, v minulosti byla situace mnohem neutěšenější. Možná i to se honilo hlavou Mary Toftové, když v dubnu roku 1726 spatřila během práce na poli králíka, kterého se spolu s další ženou pokusily s vidinou chutné večeře neúspěšně lapit. Mary, která měla doma již tři malé děti, byla v té době několik týdnů těhotná, avšak více než riziko spojené s porodem ji patrně děsila představa dalšího hladového krku. S manželem, krejčovským tovaryšem, s nímž žili v Godalmingu jihozápadně od Londýna, měli hluboko do kapsy a nezdálo se, že by se na tom mělo v blízké budoucnosti cokoli změnit.
Krvavý porod
Snad i kvůli těmto okolnostem na tehdy asi pětadvacetiletou Mary zdánlivě bezvýznamný výjev značně zapůsobil. Noc po neúspěšném „lovu“ se jí zdálo o králících a několik dalších týdnů ji sužovala neodolatelná touha po králičím mase, jejíž ukojení si však nemohla dovolit. Asi tři a půl měsíce po této příhodě mladou ženu postihla silná bolest břicha a vaginální krvácení, což se o tři týdny později opakovalo, o potrat ale podle všeho nešlo, poněvadž příznaky těhotenství přetrvávaly.
Zlom nastal v noci 27. září, kdy se ženin stav výrazně zhoršil. Zdálo se, že se schyluje k předčasnému porodu, proto přivolali Maryinu tchýni, která občas, byť patrně neoficiálně, vypomáhala jako porodní bába. Mary té noci skutečně porodila, jenže místo dítěte z ní vyšly jen podivné kusy tkáně připomínající části prasečího těla. Ty se dostaly do rukou zkušenému chirurgovi Johnu Howardovi, který o tom, že by Mary skutečně porodila části zvířecího těla, zprvu pochyboval.
Mary Toftová
O měsíc později se ovšem situace opakovala. Mladá žena povila několik dalších částí zvířecích těl a v listopadu začalo z jejího těla vycházet jedno králičí tělíčko za druhým, často v několika částech. Zatímco jednou šlo o torzo, jindy to byly tlapky a příště hlava. V tu dobu už se zvěsti o tom, co se v Godalmingu děje, rozšířily do hlavního města a Mary se přestěhovala do nedalekého Guildfordu, aby ji měl Howard pod dohledem.
Informace se donesly dokonce až k uším krále Jiřího I., který do Guildfordu vyslal svého lékaře, Švýcara Nathaniela St. Andrého (dobrodruha, který ve skutečnosti medicínu nikdy nestudoval a začal se jí věnovat s vidinou tučného výdělku), jehož doprovázel tajemník prince waleského Samuel Molyneux. Když do Guildfordu 15. listopadu odpoledne dorazili, Mary právě na svět přivedla patnáctého (opět mrtvého) králíka a další následovali, často přímo před zraky lékařů, kteří si také všímali nápadných pohybů pacientčina břicha.
Vyšetření žádná zvlášť podezřelá zjištění nepřinesla a detailního zkoumání se dostalo i králíkům, respektive částem jejich těl, které Howard uchovával naložené ve sklenicích. Pozůstatky byly dokonce porovnány s těly normálních králíků několik dní až měsíců starých. Ačkoli se ukázalo, že se ve střevech tvorů porozených Mary Toftovou nacházejí zbytky běžné potravy nebo že některé pozůstatky, jako třeba tlapky, patří spíše kočce než králíkovi, jiné indicie působily důvěryhodně a St. André byl přesvědčen, že se jedná o skutečné zárodky, které se vyvinuly v ženině těle.
Slzavé odhalení
Na Mary se jezdili dívat i další lékaři z hlavního města, ale ne všichni věřili tomu, co jim o původu králičích těl tvrdili Mary, Howard či St. André. Ke skeptikům patřil například německý královský lékař Cyriacus Ahlers či slavný porodník Richard Manningham. Manningham byl svědkem toho, jak Mary porodila něco, co připomínalo prasečí močový měchýř. Třebaže se ho Howard snažil přesvědčit, že jde o jeden z plodových obalů, kterých Mary vyloučila již několik, Manningham pojal podezření, nicméně zatím si je nechal pro sebe.
Mezitím se Mary devětadvacátého listopadu přestěhovala do Londýna, kde mohla být podrobena důkladnějšímu zkoumání, kdyby snad přivedla na svět další králičí tělo. Přestože si dál stěžovala na silné bolesti, které dle přivolaných lékařů odpovídaly bolestem porodním, žádné další části zvířecích těl už ženina rodidla nevydala. Navzdory zakoušeným útrapám ale Mary nechyběla chuť k jídlu a pobyt v hlavním městě si zjevně užívala.
Nathaniel St. André a John Howard u lůžka Mary Toftové.
Zvrat v případu, který několik týdnů rozděloval odbornou i laickou veřejnost, nastal večer čtvrtého prosince, kdy byl Thomas Howard, jenž pracoval jako vrátný v budově, kde Mary bydlela, přistižen, jak se mladé mamince na žádost její švagrové, Margaret Toftové, pokouší propašovat králíka. Mary zprvu zapírala, načež se všechny snažila přesvědčit, že králík byl určený k jídlu. Vzdorovala ještě další dva dny. Poté jí však Richard Manningham pohrozil, že bude muset kvůli odhalení jejích přetrvávajících obtíží provést velice bolestivý zákrok.
Mary zahnaná do kouta se rozplakala a 7. prosince se plně doznala, že se od začátku jednalo o podvod, s nímž jí poté, co v létě potratila, pomáhala neznámá žena nebo podle jiné verze její tchýně či přímo John Howard. Zda o hoaxu věděl i St. André, který o případu dokonce stihl napsat učené pojednání (vydané 3. prosince), není jasné, ale stejně jako další lékaři se ze své osoby snažil veškerá obvinění vehementně setřást. Přesto jeho reputace značně utrpěla, což ostatně platilo pro celou lékařskou profesi, která se od anglických novinářů dočkala jízlivé kritiky.
Soud, smrt a Sloní muž
Samotná Mary byla odsouzena k několika týdnům žaláře a trest si odpykala v bridewellské věznici, kam údajně proudily davy, aby ji viděly, ale nebylo jim to umožněno. Co se s ní dělo dál, už nevíme. Udává se pouze, že se o čtrnáct let později ve vězení ocitla znovu kvůli obchodování s kradeným zbožím a že zemřela v roce 1763.
V každém případě ji lze spíše považovat za oběť nevzdělanosti a chudoby než protřelou podvodnici. Jejím cílem, který pravděpodobně vůbec nevzešel z její hlavy, bylo pouze získat trochu pozornosti a financí na přilepšenou pro sebe a svou rodinu. Je jen těžko představitelné, kolik toho musela vytrpět během fingovaných porodů i neustálého šmátravého vyšetřování nejrůznějšími lékaři. Je s podivem, že za to nezaplatila životem, neboť v době před pochopením důležitosti dezinfekce a sterilizace a objevem antibiotik mohla i dnes snadno léčitelná bakteriální infekce znamenat rozsudek smrti.
Mary Toftová tahala slovutné lékaře za nos.
Přestože nám dnes víra, že by žena mohla porodit tvora jiného živočišného druhu, připadá naprosto absurdní, tehdy s ohledem na teorii mateřského vtisku či otisku (angl. maternal impression) zastávanou některými lékaři to tak jednoznačné nebylo. (Pozor na záměnu s etologickým jevem známým jako mateřské vtištění.) Podle této teorie se mohou emoce, myšlenky a utkvělé představy (třeba fantazie o králících) nastávající matky otisknout do vyvíjejícího se plodu. Jedním ze zastánců teorie byl porodník John Maubray, autor knihy The Female Physician (Ženský lékař), který těhotné ženy varoval před hrou se psy, veverkami nebo opicemi.
V knize mimo jiné uváděl kromobyčejný případ nizozemské ženy, která z těchto důvodů porodila zdeformované krtkovité stvoření (označované jako „sooterkin“), jež po opuštění těla matky pobíhalo po místnosti a hledalo díru, kam by se ukrylo. Maryina švagrová Margaret právě tento příběh údajně označila jako zdroj inspirace pro podvod s králíky. Teorie mateřského vtisku přežila až do devatenáctého století a jedním z jejích nejznámějších příkladů měl být Joseph Merrick známý jako Sloní muž, který své tělesné deformace přičítal matčinu strachu ze slonů.
Zdroje:
Harvey, K. (2015). What Mary Toft felt: Women’s voices, pain, power and the Body. History Workshop Journal, 80(1), 33–51. https://doi.org/10.1093/hwj/dbv029
Pickover, C. A. (2022) Kniha o medicíně: Od šamanů k robotické chirurgii. 250 milníků v historii lékařství. Dokořán, Argo, 536 s.
Seligman, S. A. (1961). Mary Toft: The rabbit breeder. Medical History. 5(4), 349–360. doi:10.1017/S0025727300026648
