Štíhlovka žlutozelená: Jihoevropská užovka skrývá jedovaté tajemství

Ačkoli se tu a tam do naší přírody zatoulá i nějaký ten exotický uprchlík ze špatně zajištěného chovu, obsahuje česká fauna pouze pět původních druhů hadů: čtyři druhy užovek a jednoho jedovatého zástupce zmijovitých. Rozšíříme-li však záběr na celou Evropu, dospějeme k hodnotě více než desetinásobné, což je číslo přece jen úctyhodnější. Do bezmála šedesátky evropských druhů hadů patří také působivá, relativně dlouhá a místy hojná štíhlovka žlutozelená (Hierophis viridiflavus), kterou můžeme potkat i v řadě oblíbených dovolenkových destinací, od Španělska po břehy Jadranu.

Štíhlovka žlutozelená se řadí do čeledi užovkovití (Colubridae), konkrétně do podčeledi pravé užovky (Colubrinae). Do rodu Hierophis spolu s ní patří ještě třeba štíhlovka balkánská (Hierophis gemonensis) a několik dalších druhů, ale vzhledem k ne zcela jasné taxonomii se jim zevrubněji věnovat nebudeme. Pro zajímavost a předejití možným zmatkům dodám, že název štíhlovka nesou v češtině zástupci dalších pěti rodů užovek z různých koutů světa, včetně štíhlovky kaspické (Dolichophis caspius), štíhlovky alžírské (Hemorrhois algirus) nebo štíhlovky americké (Coluber constrictor).

Ani status štíhlovky žlutozelené není ve skutečnosti úplně bezproblémový a někteří badatelé v minulosti na základě genetických analýz či zkoumání tvaru lebky dvou subpopulací navrhli její rozdělení na dva druhy (východní a západní). S tím ale jiní odborníci nesouhlasí, proto se štíhlovkou žlutozelenou budeme na následujících řádcích v souladu s převažujícím názorem zacházet jakožto s jediným druhem, který se v rámci svého areálu vyskytuje ve dvou poddruzích. Prvním je štíhlovka žlutozelená západní (Hierophis viridiflavus viridiflavus), druhým, a nutno podotknout krásně pojmenovaným, štíhlovka žlutozelená uhlířská (Hierophis viridiflavus carbonarius). Proč uhlířská? Za chvilku se k tomu dostaneme.

Štíhlovka žlutozelená má poměrně rozsáhlý areál, který sahá od severovýchodního Španělska přes Francii, jižní Švýcarsko a velkou část Itálie po Slovinsko a sever Chorvatska, přičemž zahrnuje i řadu ostrovů, včetně Sardinie, Korsiky, Malty, Sicílie, Elby a mnoha ostrůvků kolem italského či chorvatského pobřeží. Mimoto ještě žije malá populace na řeckém ostrově Gyaros. Původně byla známá pod vlastním druhovým jménem Hierophis gyarosensis, později se však ukázalo, že jde pouze o zavlečenou štíhlovku žlutozelenou.

V rámci tohoto areálu se štíhlovka vyskytuje ve dvou barevných formách čili morfách, chcete-li. Zatímco ve Španělsku, Francii (včetně Korsiky) a části Itálie (včetně Sardinie) zbarvení těchto hadů odpovídá jejich českému i latinskému názvu a vyznačuje se žlutou a/nebo zelenou kropenatou kresbou na černém či tmavém pozadí, ve východní části areálu mají štíhlovky nejčastěji černé (melanické) zbarvení. Proto tedy název „uhlířská“. Neznamená to ovšem, že by se melanismus u zástupců západního poddruhu vůbec nevyskytoval, a stejně tak najdeme v rámci východního poddruhu i „tradiční“ žlutozeleně zbarvené štíhlovky. Doplňme, že pozorováni byli též jednolitě hnědí jedinci (například ve Slovinsku) nebo hadi albínští a leucistní.

Dlouho se spekulovalo, co za tímto rozdělením barevných morf vlastně stojí. Jednou z hypotéz bylo, jestli nějakou roli nehraje klima. Černá barva pohlcuje více tepla ze slunečního záření a v chladnějším podnebí by mohla usnadňovat termoregulaci, což by třeba vyvážilo nevýhodu spočívající ve větší nápadnosti černého hada pro predátory (oproti štíhlovce s disruptivním žluto- nebo zelenočerným zbarvením). Jenže nedávná studie doložila, že se černí jedinci vyskytují spíše v jižnějších a teplejších oblastech.

Autoři i z toho důvodu dospěli k závěru, že pozorovaný barevný polymorfismus s prostředím, ve němž dnes hadi žijí (tedy s biotickými a abiotickými faktory, jimž jsou vystaveni), nesouvisí. Spíše se jedná o evoluční pozůstatek z dávné minulosti, snad z dob ledových, kdy se tyto dvě barevné formy z nějakého důvodu ustálily v malých, navzájem oddělených populacích, v nichž mohl významnou úlohu sehrát takzvaný efekt zakladatele neboli efekt hrdla lahve. Pro zájemce o tuto problematiku doporučuji níže citovanou studii z roku 2023.

Za pozornost rovněž stojí, že štíhlovky z různých míst se neliší pouze zbarvením, nýbrž také velikostí. Udává se, že dospělí jedinci průměrně měří kolem sto deseti až sto padesáti centimetrů a výjimečně mohou dosáhnout až dvou metrů, přičemž samci bývají o něco větší než samice. Jenže ne všude jsou hadi takhle velcí. Pokud opět vezme průměrné hodnoty, nejdelší exempláře najdeme v jižních částech areálu, zatímco na severu jsou štíhlovky o trochu kratší. Alespoň co se kontinentálních populací týče. Vůbec nemenší jsou totiž hadi žijící na ostrovech. Patrně se tu projevuj takzvaný ostrovní nanismus.

Tím už se přirozeně dostáváme k rozmnožování štíhlovek. Aktivní jsou od března do listopadu, ale závisí to na teplotě a lze je potkat i v zimě, je-li teplo. Páření probíhá po probuzení z brumace (obdoba hibernace), tedy na jaře, zhruba od března do června a samci svádějí o přístup k samicím rituální souboje. Samice v červnu nebo červenci naklade 5 až 15 vajec (na jihu jich bývá průměrně méně než na severu), a mláďata dlouhá 15 až 25 cm se líhnou koncem léta, tedy v srpnu nebo září. Dospělosti štíhlovky dosahují ve třech až čtyřech letech a za ideálních podmínek se dožívají odhadem dvaceti až třiceti let.

Štíhlovky jsou čílí, rychlí a temperamentní hadi, kteří jsou notně termofilní a aktivní takřka výhradně jen ve dne. Výjimkou je populace z malého ostrova Giraglia, který leží na sever od Korsiky. Důvodem může být snaha vyhnout se predátorům, nebo naopak přizpůsobit biorytmus aktivitě zde dostupné kořisti. Štíhlovku žlutozelenou nejčastěji najdeme v otevřených a suchých biotopech, například na skalních úbočích, mýtinách, vřesovištích, v otevřených lesích či na lesních okrajích, v makchiích (typické středomořské křovinaté ekosystémy) i na antropogenních stanovištích, jako jsou železniční náspy, lomy, neudržované zahrady, ruiny, vinice nebo pole. Mnohde sice žijí na úrovni hladiny moře, vystoupat ale mohou až do výšek kolem 1 500 až 2 000 metrů nad mořem.

Kořist, kterou štíhlovka žlutozelená loví, je velmi pestrá a zahrnuje členovce, žáby, plazy, malé savce i ptáky. Nepohrdne ani jinými hady a víme, že se na jejím jídelníčku objevuje kupříkladu užovka stromová (Zamenis longissimus), užovka italská (Zamenis lineata), užovka girondská (Coronella girondica) a zmije skvrnitá (Vipera aspis). Nedávno přírodovědci informovali též o prvním zaznamenám případu predace druhu Natrix helvetica (dříve poddruh užovky obojkové) tímto hadem. Inu, a cizí jí není ani kanibalismus.

Skladba kořisti se nicméně na různých místech liší. Studie, která zkoumala potravu štíhlovky žlutozelené na dvou značně vzdálených lokalitách, odhalila, že zatímco na severu Francie měli v potravě tohoto hada nejvýraznější zastoupení savci (88,68 %), následovaní plazy (5,66) a ptáky (5,66 %), ve střední Itálii naopak dominovali plazi (46,25 %), za nimiž lehce zaostávali savci (36,25 %), a dále to byl hmyz (8,75 %), obojživelníci (5 %) a zbytek (ve studii není specifikovaný, snad tedy ptáci nebo vejce).

Jak už zaznělo výše, štíhlovka je energický had a svou temperamentní povahu projevuje i při obraně před predátory či člověkem. Má-li možnost, tak samozřejmě vezme do zaječích, respektive „do užovčích“. Pokud ji ale nedáme pokoj, zaženeme ji takříkajíc do kouta, nebo se s ní dokonce pokusíme manipulovat, nebude se rozpakovat a ochotně nás drobnými zoubky pokouše. Většinou taková zkušenost skončí jen pár oděrkami a hlavu si s tím nikdo nedělá. Štíhlovka se koneckonců tradičně považovala za nejedovatou a neškodnou. Jenže to má drobný háček.

V poslední sto letech sporadicky zaznívaly spekulace, zda tento druh, stejně jako některé jiné užovky, nedisponuje Duvernoyovou žlázou, která u hadů slouží k produkci různých toxinů. A objevovala se také anekdotická svědectví o příznacích rozvíjejících se po déletrvajícím kousnutí tímto hadem. Řešení prvního problému přinesla studie z roku 2023, podle níž štíhlovka Duvernoyovu žlázu skutečně má, a autor článku dokonce popisuje, že si na hadových zubech všiml postranních rýh, jež by moly sloužit ke svádění potenciálně toxických výměšků do těla kořisti, zatímco ji had žužlá.

Další střípek do skládačky přinesla práce z roku 2024. která líčí případ muže, kterému se do prostředníčku během manipulace zakousl had dlouhý asi 125 centimetrů a do prstu zůstal zahryznutý dobrou minutu, než se ho konečně podařilo sundat. První den subjekt v okolí kousance pociťoval jen brnění a necitlivost, což nijak zvlášť neřešil. Následujícího rána se však probudil s otokem celé ruky, a vyhledal pro jistou lékaře. Po podání protizánětlivých léků a antihistaminik začal otok ustupovat a do večera v podstatě zmizel.

Zdá se tedy, že štíhlovka přece jen disponuje jakýmsi primitivním jedem, který jí pravděpodobně pomáhá znehybnit kořist, a snížit tak riziko poranění, a že v případě déletrvajícího kousnutí zjevně dokáže jed vpravit i do těla člověka. Příznaky jsou nicméně relativně mírné a není důvod tuto užovku dál nepokládat za neškodnou. Až ji však na dovolené v Chorvatsku, Francii nebo Itálii potkáte, bude lepší ji jen zpovzdálí obdivovat a zbytečně nestresovat.

Avella, I., Savini, F., Di Nicola, M. (2024). First report of a prolonged bite by a Western Whip Snake, Hierophis viridiflavus carbonarius (Bonaparte 1833) (Serpentes, Colubridae), resulting in pronounced local oedema. Reptiles & Amphibians, 31(1), e21448. https://doi.org/10.17161/randa.v31i1.21448

Bonnet, X., et al. (2021). Repeated use of high risk nesting areas in the European whip snake, Hierophis viridiflavus. Herpetological Journal, Volume 31, Number 3, 142–150. https://doi.org/10.33256/31.3.142150

Bowles, P. (2024). Hierophis viridiflavus. The IUCN Red List of Threatened Species2024: e.T61449A137844938. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2024-1.RLTS.T61449A137844938.en. Navštíveno 28. srpna 2026.

Delaugerre, Michel-Jean. 2013. Going out tonight? When insular Hierophis viridiflavusbreaks the Whip Snakes rules. Acta Herpetologica 8 (1): 47–52

Di Nicola, M., et al. (2021) Hierophis viridiflavus carbonarius (Western Whip Snake). Coloration. Herpetological Review 52(4): 873–874

Di Nicola, M. R., Faraone, F. P., & Zabbia, T. (2022). An updated dichotomous key to the snakes of Europe. Basic and Applied Herpetology, 36, 47–64. https://doi.org/10.11160/bah.238

Jagar, T., & Ostanek, E. (2011). Occurrences of the brown colour form of Western Whip (Hierophis viridiflavus carbonarius (Bonaparte, 1833)) in Slovenia. Natura Sloveniae, 13(2), 51–55. https://doi.org/10.14720/ns.13.2.51-55

Krofel, M. (2010). Record of a Western Whip Snake (Hierophis viridiflavus) on the Snežnik Plateau (Southern Slovenia). Natura Sloveniae, 12(2), 59–60. https://doi.org/10.14720/ns.12.2.59-60

O'Shea, M. (2023). The Book of Snakes: A Life-size Guide to Six Hundred Species from Around the World (Second Revised Edition). ISBN: 978-0-226-83286-9. 10.7208/chicago/9780226832869.001.0001.

Paterna, A. (2023). The role of modified teeth in the function of prolonged bites in Hierophis viridiflavus (Serpentes: Colubridae). Phyllomedusa Journal of Herpetology, 22(2), 121–130. https://doi.org/10.11606/issn.2316-9079.v22i2p121-130

Storniolo, F., et al. (2023). Large scale phenotypic characterisation of Hierophis viridiflavus(Squamata: Serpentes): climatic and environmental drivers suggest the role of evolutionary processes in a polymorphic species. Evolutionary Ecology, 37(3), 419–434. https://doi.org/10.1007/s10682-023-10234-8

Zdunek, P. (2025). Natural History Notes. Hierophis Viridiflavus (Green Whip Snake). Diet. Herpetological Review, 56(1): 98–99.

Zuffi, M. A. L. (2011). Snakes: Intriguing organisms and their diet. The case of the European Whip snake, Hierophis viridiflavus. Atti della Societa Toscana di Scienze Naturali, Memorie Serie B, 118, 135–138. https://doi.org/10.2424/astsn.m.2011.34

Zuffi, M. A. L, Fornasiero, S., Bonnet, X. (2007). Geographic variation in reproductive output of female European whip snakes (Hierophis viridiflavus). The Herpetological Journal, 17: 219–224

https://reptile-database.reptarium.cz/Hierophis/viridiflavus

https://repfocus.dk/Hierophis.html

https://www.biolib.cz/cz/taxon/id58537/