Bičovci: Hroziví pavoukovci chodí jako krabi a uloví i kolibříka

Vedle obávaných, milovaných, nenáviděných i obdivovaných pavouků (Araneae), obsahuje třída pavoukovci (Arachnida) několik dalších skupin, jejichž zástupci si svou bizarností, děsivostí i pozoruhodností se svými slavnějšími příbuznými v ničem nezadají. Před časem jsme si zde v této souvislosti povídali o bičnatcích (Uropygi), v angličtině známých jako „octoví štíři“, kteří výše uvedené dokládají měrou vrchovatou.

Velmi podobný název ovšem v češtině (o angličtině nemluvě) nese i jiná skupina pavoukovců, která se však od bičnatců, jejichž jméno se odvozuje od bičíkatého přívěsku na zadečku, v lecčems liší. Nejnápadněji asi v tom, že bičovci (Amblypygi), o nichž bude řeč, na zadečku žádný přívěsek nemají. Jejich název odkazuje na první pár nohou, jenž se v průběhu evoluce proměnil v mimořádně dlouhé a tenké tykadlovité útvary, které pokrývají stovky receptorů a neplní pohybovou, nýbrž smyslovou funkci (čich a dotyk).

Při chůzi si tak bičovci musejí vystačit se zbylými třemi páry kráčivých končetin, nicméně se nezdá, že by jim to extra vadilo. Žít koneckonců zvládají i s menším počtem nohou. Při kontaktu s predátorem totiž mohou provést takzvanou autotomii, tedy záměrně odvrhnut nohu (včetně té z prvního přeměněného páru), aby útočníka na chvíli zabavili a získali čas pláchnout. Na rozdíl od sekáčů, kteří umí totéž, bičovcům končetina během svlékání zase doroste. Kdyby to snad nestačilo, dodejme, že bičovci často chodí do strany podobně jako krabi, což jim v češtině vyneslo alternativní název krabovci.

Stejně jako jiní pavoukovci mají bičovci tělo rozdělené na hlavohruď a zadeček, v jejich případě článkovaný. Tělo je nápadně široké a dorzoventrálně (ve směru seshora a zespoda) výrazně zploštělé. Kromě tří párů kráčivých končetin a nohou přeměnných v tykadla disponují ještě párem klepítek (chelicer), za nimiž následují velká makadla neboli pedipalpy, kterými tito predátoři uchvacují kořist.

Většina druhů je vybavena osmi jednoduchými očky, která jim ke štěstí bohatě stačí, protože příliš dobře vidět nepotřebují. Bičovci jsou aktivní takřka výhradně v noci a přes den odpočívají v různých úkrytech, například pod kůrou, pod kameny, v husté vegetaci v norách vyhloubených jinými živočichy, nebo dokonce v termitištích, kde si hned po vyspání mohou ke snídani, respektive k večeři ukořistit pár termitů.

Termiti jsou ovšem jen jednou z položek na jejich bohatém jídelníčku. Nejčastějiloví různý hmyz, zejména kobylky, sarančata nebo šváby, ale pošmáknou si také na nočních motýlech, cvrčcích, mnohonožkách, pavoucích, štírech, sekáčích a korýších. A troufnou si prý i na menší obratlovce. V literatuře se uvádí, že si poradili třeba s anolisem nebo kolibříkem. Zajímavé je, že některé druhy bičovců se patrně specializují na lov konkrétního typu kořisti, například pouze na tvory vodní, nebo naopak výlučně na ty létající. Dodejme, že jde o klasické predátory útočící ze zálohy, kteří kořist aktivně nehledají, ale počkají si, až k nim sama přijde.

Roznožování bičovců se v některých ohledech podobá reprodukci bičnatců. I zde musí samec během páření samici předat spermatofor (útvar obsahující spermie), což někdy vyžaduje hodně trpělivosti. Samotné kladení vajíček následuje až po několika týdnech či měsících po oplození a stejně jako u bičnatců vajíčka zůstávají uložená v jakémsi váčku poblíž pohlavního orgánu samice. Pronymfy, které se po přibližně třech měsících z vajíček vylíhnou, samici vyšplhají na záda a tam zůstanou, dokud se poprvé nesvléknou a nezačnou se více podobat dospělcům. Teprve poté začnou žít samostatně.

Ačkoli ne vždy. U některých druhů, například amerického bičovce ostrovního (Phrynus marginemaculatus) a afrického bičovce čelenkového (Damon diadema), zůstávají matka a její potomci pohromadě mnohem déle, aniž by se u nich projevovala agresivita, v čemž lze podle autorů jedné studie spatřovat základy sociálního chování. Za zmínku stojí rovněž jihoamerický druh Heterophrynus longicornis, v jehož případě s potomky zůstává celý rodičovský pár. Zatím není úplně jasné, jaké přínosy z takového chování plynou.

Bičovci jsou pro vědce zkoumající chování bezobratlých živočichů přitažliví i z jiných důvodů. Kromě péče o potomstvo či základů sociality projevují velmi dobrou paměť a schopnost orientace v prostoru. Pokusy například ukázaly, že se po přemístění dokážou vrátit do svého původního úkrytu. Když je vědci přesunuli zhruba deset metrů od něj, trval jim návrat jednu až tři noci.

Jak přesně to dělají, není jisté, nicméně se zdá, že při tom využívají taktilní a olfaktorické signály, jinak řečeno dojdou zpět po hmatu a čichu. Připomeňme, že zrak nemají moc dobrý, a v noci by jim ostatně ani moc nepomohl. Pro zájemce dodám, že vědci spekulují o možné souvislosti mezi těmito dovednostmi bičovců a jejich neobvykle velkými houbovitými tělesy, což jsou mozkové struktury spojované u jiných členovců s pamětí, učením a zpracováváním kontextových informací.

Ačkoli řád bičovci nepatří k největším, díky pokračujícímu výzkumu se skupina úctyhodně rozrůstá. Zatímco v roce 2016 vědci rozpoznávali kolem 150 druhů bičovců, loni už to bylo skoro dvakrát tolik a nové druhy stále přibývají (včetně fosilních). Ve skutečnosti to ale není zas tak překvapivé. Bičovci žijí zejména v tropických a subtropických, případně i mírných oblastech celého světa a obývají různé biotopy, od pouští a jeskyní po deštné pralesy, a právě tropické deštné lesy jsou svou takřka nevyčerpatelnou biodiverzitou proslulé.

Bičovci jsou též pozoruhodně rozmanití. Délka těla se u nich pohybuje od méně než jednoho po více než čtyři, ba snad až šest centimetrů. Rozpětí kráčivých nohou pak může u největších druhů dosahovat kolem osmnácti centimetrů. Tyto hodnoty se udávají pro zástupce rodu Charon (česky jednoduše bičovec). K hodně velkým druhům patří také bičovec věncovitý (Acanthophrynus coronatus), který žije v Mexiku, leč žádnou konkrétní hodnotu délky jeho těla nebo šíře rozpětí nohou se mi dohledat nepodařilo.

Malé upozornění: česká Wikipedie uvádí, že bičovci mají rozpětí nohou až 70 cma na podobně fantastické hodnoty lze narazit také v pár anglicky psaných zdrojích. Jde však o údaj trochu matoucí. S největší pravděpodobností se totiž nejedná o rozpětí kráčivých nohou, ale o „rozpětí“ onoho prvního páru nohou přeměněného v tykadlovité smyslové struktury. Jelikož tyto útvary neslouží k chůzi, započítávat jejich délku do rozpětí nohou, respektive velikosti živočicha, která pak působí naprosto „bombasticky“ (Bičovec, půlmetrový pavoukovec!) mi přijde nepatřičné.

Pokud byste zatoužili bičovce spatřit naživo, není nutné cestovat nikam daleko, neboť bývají k vidění zoologických zahradách. Před pár lety si například ostravská zoo pořídila bičovce pestrého (Damon variegatus), ale podle jejich stránek se nezdá, že by ho tam ještě měli. Nahradil jej však stejně pozoruhodný bičovec tyčkovitý (Euphrynichus bacillifer). A pokud by vás bičovci skutečně zaujali, lze je dokonce chovat i doma. Ačkoli vypadají hrozivě, jsou v podstatě neškodní. Štípnout makadly sice při neopatrné manipulaci vzácně mohou, ale jedovou žlázu nemají a nijak moc neublíží.

Zdroje:

Chapin, K. J., & Hebets, E. A. (2016). The behavioral ecology of amblypygids. Journal of Arachnology, 44(1), 1–14. https://doi.org/10.1636/v15-62.1

Prendini, L. (2025). All genera of the world: Order Amblypygi (Animalia: Arthropoda: Arachnida). Megataxa, 18(2), 392–401. https://doi.org/10.11646/megataxa.18.2.2

Rayor, L. S., & Taylor, L. A. (2006). Social behavior in amblypygids, and a reassessment of arachnid social patterns. Journal of Arachnology, 34(2), 399–421. https://doi.org/10.1636/s04-23.1

Wolff, J. O., Seiter, M., & Gorb, S. N. (2015). Functional anatomy of the pretarsus in whip spiders (Arachnida, Amblypygi). Arthropod structure & development, 44(6 Pt A), 524–540. https://doi.org/10.1016/j.asd.2015.08.014

https://www.biolib.cz/cz/taxonsubtaxa/id16787/

https://www.macroevolution.net/whip-spider.html

https://cincinnatizoo.org/animals-archive/baja-whipspider/

https://www.zoo-ostrava.cz/