Článek
Ačkoli se nám pod názvem pavoukovci (třída Arachnida) jako první pravděpodobně vybaví pavouci (řád Araneae) a možná ještě sekáči (Opiliones), spadá do této skupiny také řada jiných tvorů: krom dobře známých štírů (Scorpiones), klíšťat (Ixodida), roztočů (Acariformes) a solifug (Solifugae) i ti, kteří už patrně tak povědomí nebudou.
K takovým patří zástupci malého řádu výmluvně pojmenovaného bičnatci (Uropygi), který v současnosti obsahuje lehce přes stopětadvacet popsaných druhů žijících převážně v tropických a subtropických oblastech Asie a Ameriky a velkých od dvou milimetrů po sedm centimetrů.
Jedním z těch nejznámějších i nejrozměrnějších druhů je severoamerický bičnatec největší (Mastigoproctus giganteus), který v dospělosti měří kolem šesti centimetrů (délka těla bez bičíkovitého útvaru a velkých makadel, s nimi je délka těla zvířete i víc než dvojnásobná). Ačkoli je následující text věnován převážně jemu, obsažené informace do určité míry platí i pro ostatní bičnatce.
Bičnatec (Mastigoproctus), Národní park Guadalupe Mountains, USA. Kořist bičnatci loví pomocí velkých makadel.
Velkými makadly (pedipalpy), zploštělým tělem, nečlánkovanou hlavohrudí a článkovaným zadečkem bičnatci připomínají štíry. Jenže zatímco štíři mají na konci zadečku jedový osten, bičnatcům ze zadečku vybíhá dlouhý bičíkovitý přívěsek, který funguje jako smyslový orgán. A smyslovou funkci (třeba při nahmatávání kořisti) plní rovněž první ze čtyř párů jejich nohou, takže k chůzi využívají pouze zbylé tři. Přeměněné nohy, jež jsou tenké a připomínají tykadla, jim do značné míry nahrazují malé a nepříliš výkonné oči.
Chabý zrak ovšem bičnatce nijak zvlášť trápit nemusí. Přes den většinou odpočívají pod kameny, padlými stromy, kůrou nebo v listí. Na lov se vydávají teprve v noci (a ideálně, když je vlhko po dešti), kdy chytají kořist mohutnými otrněnými makadly. Ta fungují jako kleště a následně jimi nebohou oběť rozcupují na kousky, na které poté ještě vyvrhnou trávící šťávy, poněvadž stejně jako štíři nebo pavouci spoléhají na takzvané mimotělní trávení. Obyčejně se živí členovci, a to jak hmyzem (rovnokřídlí, brouci nebo ploštice), tak jinými pavoukovci (pavouky a štíry). Pro zajímavost dodejme, že větší druhy, jako právě bičnatec největší, prý dokážou makadly při neopatrném zacházení bolestivě štípnout i člověka.
Bičnatec (Mastigoproctus), Big Bend National Park, USA. Bičnatci svůj název dostali podle bičovitého tělního přívěsku na zadečku.
Zatímco český název bičnatců poukazuje na jejich zajímavou zadečkovou strukturu, v angličtině mají vedle označení „whip scorpions“ (bičíkatí štíři), které se podobá tomu českému, i jedno šťavnatější pojmenování: „vinegaroons“. (Bičnatce největšího najdete pod názvy giant whip scorpion, giant vinegarroon nebo také grampus).
Výraz vinegaroonsje sice převzatý ze španělštiny (vinagrón), nicméně i čtenáři znalému angličtiny prozrazuje, že nějak souvisí s octem (angl. vinegar). Tento na první pohled zvláštní název poukazuje na specifickou obranu bičnatců, kteří (nebo alespoň někteří, včetně bičnatce největšího) při ohrožení ochotně vystřikují ze zvláštní anální žlázy výměšek páchnoucí díky přítomnosti kyseliny octové po octu (obsahuje však i řadu jiných látek).
Kromě velkých makadel, bičíku a octové obrany jsou bičnatci zajímaví také poměrně komplikovanými zásnubními tanci, které trvají i dvanáct hodin a samec při nich drží samici za onen první pár dlouhých citlivých nohou. Cílem tohoto náročného milostného skotačení je předat samici spermatofor (váček se spermiemi), což někdy vyžaduje hodně „přemlouvání“. Pro samce to tím sice končí, pro samici však nikoli.
Bičnatec (Mastigoproctus) může dorůst značných rozměrů. Malinalco, Mexiko.
Oplozená vajíčka, kterých bývá několik desítek, v jejím těle zůstanou ještě pár měsíců, během nichž se samice dál krmí. Když nadejde správný čas, vyhrabe si v zemi díru, do které se schová, a začne vajíčka klást. Ne ale jen tak na zem, nýbrž do váčku, který ji zůstane viset pod zadečkem a je vyplněný kapalinou, aby vajíčka nevysychala. Poté samička několik týdnů nehybně čeká, dokud se z vajíček nevylíhnou takzvané pronymfy (bílé a dospělci zatím nepříliš podobné), které se jí vyšplhají na záda.
Tam se vyvíjejí dalších několik týdnů, dokud se poprvé nesvléknou a nepromění v již samostatnější nymfy, které se dospělcům podobají mnohem víc. Když se tak stane, samice vyhrabe chodbičku vedoucí zpět na povrch, ale nymfy v mateřském doupěti ještě nějakou chvíli zůstávají a matka se s nimi dělí o potravu.
Bičnatec (Mastigoproctus), Cuernavaca, Morelos, Mexiko. Podobné prostředí mají bičnatci rádi.
Později ale juvenilní bičnatci dutinu přece jen opustí a začnou si kořist shánět sami (samice se poté může znovu pářit). Než se z nich stanou dospělci, svlékají se ještě několikrát, přičemž každý instar (doba od jednoho svlékání k dalšímu) trvá zhruba rok. Bičnatci jsou celkem dlouhověcí tvorové a dožívají se sedmi až devíti let.
Na závěr dodejme, že v roce 2018 proběhla velká revize druhu Mastigoproctus giganteus a ukázalo se, že se ve skutečnosti jedná o komplex několika druhů. Některé poddruhy tak byly povýšeny na druhy a mimoto museli autoři studie i několik nových druhů zavést. Takže zatímco dříve se udávalo (a stále to tak najdete v mnoha zdrojích), že bičnatec největší má poměrně rozsáhlý areál a žije na Floridě, v Texasu, Oklahomě, Novém Mexiku, Arizoně a Mexiku, nyní se jeho areál výrazně smrsknul (na část Mexika) a populace bičnatců z jiných oblastí dříve řazené pod druh M. giganteus dnes už nesou jiné jméno.
Bičnatec (Mastigoproctus), Nové Mexiko, USA
Vzhledem k uvedeným skutečnostem jsem v článku nevyužil pouze fotografie bezpochyby zachycující bičnatce největšího, což by podle obrázku ani nebylo možné určit, ale různé jedince rodu Mastigoproctus do tohoto druhu donedávna řazené. Jednotlivé druhy jsou si nicméně natolik podobné, že to by to nemělo vadit. Rovněž uvedený popis rozmnožování a následné péče o potomky se přísně vzato vztahuje k druhu M. tohono, který je jedním z těch, jež se nedávno od M. giganteus odštěpily, ale v základních obrysech by údaje měly platit pro oba (a další podobné) druhy.
Zdroje:
Barrales-Alcalá, D., Francke, O. F., & Prendini, L. (2018). Systematic revision of the giant vinegaroons of the Mastigoproctus giganteus Complex (Thelyphonida: Thelyphonidae) of North America. Bulletin of the American Museum of Natural History, 418, 1–62. https://doi.org/10.1206/0003-0090-418.1.1
Kern, W. H., & Mitchell, R. E. (2011). Giant Whip Scorpion Mastigoproctus giganteus giganteus (Lucas, 1835) (Arachnida: Thelyphonida (=Uropygi): Thelyphonidae). EDIS, 2011(5/6). https://doi.org/10.32473/edis-in890-2011
Punzo, F. (2000b). Diel activity patterns and diet of the giant whipscorpion Mastigoproctus giganteus (Lucas) (Arachnida, Uropygi) in Big Bend National Park (Chihuahuan Desert). Bulletin of the British Arachnological Society 11: 385–387.
Schmidt, J. O., Schmidt, L. S., & Cowles, J. (2021). Reproduction and life history of the vinegaroon Mastigoproctus tohono. Journal of Arachnology, 49(3). https://doi.org/10.1636/joa-s-20-092 (článek obsahuje naprosto unikátní fotografie celého procesu rozmnožování bičnatců)
World Uropygi Catalog (2022). World Uropygi Catalog. Natural History Museum Bern, online at http://wac.nmbe.ch navštíveno 26. 6. 2026.
