Ocelot stromový: Záhadný jihoamerický predátor nepřestává překvapovat

Ocelot stromový (Leopardus tigrinus), známý také jako ocilla, je jedním ze zástupců ocelotí linie, do níž spadá řada dalších druhů, včetně ocelota velkého (Leopardus pardalis) nebo margaye (Leopardus wiedii), jemuž se říká též ocelot dlouhoocasý. Ocelotí linie je evolučně poměrně mladá, což má za následek, že všechny druhy, které do ní spadají, jsou si v některých ohledech podobné. Někdy dokonce natolik, že teprve díky (nejen) genetickým studím víme, že to, co jsme dříve považovali za jediný druh, je ve skutečnosti druhů hned několik. Právě to je případ ocelota stromového.

Pokud bychom vzali do ruky atlas zvířat vydaný před rokem 2013, dočetli bychom se, že ocelot stromový žije krom kousku Střední Ameriky (Kostarika a snad i Panama) zejména v Jižní Americe, a to od Kolumbie, Venezuely, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany přes Ekvádor, Peru, Bolívii a Brazílii po Paraguay a sever Argentiny. Jinak řečeno zjistili bychom, že jeho areál pokrývá podstatnou část jihoamerického kontinentu, kde se vyskytuje od nížin po výšky přesahující 3000 metrů nad mořem a od savan a polopouští po tropické deštné lesy, včetně horských mlžných pralesů.

V roce 2013 se však ukázalo, že to bude možná trochu složitější. Genetické analýzy jednoznačně doložily, že to, co jsme brali jako jeden druh, jsou druhy dva. Nebylo to ale ještě tak dramatické. Ocelot stromový přišel pouze o jihovýchodní část svého areálu, která připadla nově objevenému, jinak ale velmi podobnému druhu. Ten dostal název Leopardus guttulus (české jméno dosud nemá). V angličtině se od té droby pro ocelota stromového začal používat název northern tiger cat, protože žije více na severu, a druh L. guttulus získal naopak kvůli jižněji umístěnému areálu přízvisko southern tiger cat.

Už tehdy ovšem vědci tušili, že tím druhové patálie kolem ocelota stromového dost možná ještě neskončily. (A to raději nebudeme zabíhat do toho, že se ocelot stromový na řadě míst křížil či kříží s dalšími zástupci ocelotí linie, mimo jiné se zmíněným margayem nebo kočkou slaništní [Leopardus geoffroyi].) Vědělo se kupříkladu, že oceloti ze západní části areálu bývají trochu tmavší, respektive zbarvení více do hnědooranžova, a že mají o fous větší skvrny a rozety než jedinci z východu, u nichž se odstín srsti posouvá více ke světle žluté.

A studie z roku 2024, která se soustředila na „ekologické modelování, biogeografii a fenotypovou analýzu“ (tedy nikoli genetiku), dala tomuto tušení za pravdu a ocelot stromový se musel zase rozdělit. Tentokrát už to byl zásah o něco citelnější. Ocelot stromový přišel o celou západní část areálu, tedy zmíněný kousek Střední Ameriky a oblast podél And, která připadla druhu nově popsanému. Ten dostal podle jednoho z někdejších poddruhů ocelota stromového latinský název Leopardus pardinoides a anglický clouded tiger cat, přičemž ono clouded odkazuje na jeho relativně velké rozety i skutečnost, že obývá hlavně vysoko položené horské mlžné (clouded) lesy. Tento druh můžete vidět i na úvodní fotografii.

Pro samotného ocelota stromového, tedy druh Leopardus tigrinus, autoři publikace nyní kvůli typu biomu, na nějž je nejčastěji vázán (níže položené savany a křovinatá či zalesněná stanoviště), navrhují název savanna tiger cat. Pokud by to nebylo dostatečně zamotané, pro druh L. guttulus, který žije převážně v Atlantických lesích, autoři studie používají označení Atlantic forest tiger cat. Jaké hranice má nyní areál jednotlivých druhů i to, kterak se navzájem odlišují, si můžete prohlédnout na ilustracích převzatých přímo z citovaného článku.

A jak vlastně ocelot stromový vypadá a žije? Jedná se o malou štíhlou a samotářskou kočkovitou šelmu, která v dospělosti při délce těla přibližně čtyřicet až šedesát centimetrů (bez ocasu, který měří 20 až 40 cm) váží kolem dvou až tří kilogramů. Samci jsou zpravidla o něco větší než samice. Kromě krásně zbarvené srsti, kvůli níž byl kdysi intenzivně loven (jen mezi lety 1976 až 1985 se na trh dostalo přes 350 000 kůží), se vyznačuje také černě zbarvenou zadní stranou ušních boltců.

Přestože umí lézt skvěle po stromech, jak ostatně naznačuje jeho český druhový název, loví hlavně na zemi, a to převážně v noci. K jeho oblíbené potravě patří malí savci (hlavně hlodavci), ještěři či ptáci a obvykle loví kořist vážící do sta gramů. Stejně jako v případě jaguarundiho nebo margaye, se na jeho lokální četnosti podepisuje takzvaný ocelotí efekt, o němž jsme psali v souvislosti s ocelotem velkým (odkaz viz níže). Stručně řečeno jde o to, že pokud někde žije ocelot velký, menší kočkovité šelmy tam bývají kvůli konkurenci i predaci ze strany většího příbuzného vzácné, nebo zcela chybí.

Informace o rozmnožování této kočky pocházejí pouze od jedinců chovaných v zajetí, navíc nereflektují rozdělení původního druhu do tří částí, obecně by však měly stále platit. Březost u ocelota stromového trvá 71 až 78 dnů a v jednom vrhu na svět přichází jedno až čtyři koťata. I když velikosti dospělého jedince dosahují v jedenácti měsících, rozmnožovat se začínají až ve dvou nebo dvou a půl letech, což je na kočky podobné velikosti poměrně pozdě.

Lov ocelota stromového je dnes sice zakázán, úplně ale nezmizel. Lidé ho stále zabíjejí pro maso (bushmeat) či domnělé léčivé nebo magické účely. Problém pro něj představuje také odlesňování a přeměněna původních porostů na plantáže. Řada zvířat také každoročně přijde o život kvůli srážkám s automobily nebo pronásledování farmáři, kteří ocelota viní z útoků na drobnější hospodářská zvířata. V rámci IUCN je dnes veden jako zranitelný druh (lokálně má však i vyšší stupně ochrany) a předpokládá se, že jeho populace klesá. Ještě před odštěpením druhu L. pardinoides v roce 2024 byla její velikost odhadována na přibližně 10 000 dospělých jedinců. Nyní tedy bude výrazně menší, nicméně vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bude nutné provést nové hodnocení.

Dříve ocelota stromového (nebo některý ze zbylých dvou druhů – podle toho, odkud jedinec pocházel) chovala pražská zoologická zahrada, ale chov byl již ukončen, a pokud vím, v žádné jiné české zoo dnes k vidění není. Každopádně bude zajímavé sledovat, kudy se ocelotí linie bude v následujících letech ubírat. Je docela možné, že se nějakého překvapení ještě dočkáme.

Bellani, G. G. (2020). Subfamily Felinae. In Felines of the World (ed. Bellani, G. G.), Academic Press, 145–308. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-816503-4.00005-2

de Oliveira, T. G., et al. (2020). A refined population and conservation assessment of the elusive and endangered northern tiger cat (Leopardus tigrinus) in its key worldwide conservation area in Brazil. Global Ecology and Conservation, 22, e00927. https://doi.org/10.1016/j.gecco.2020.e00927

de Oliveira, T, et al. (2024). Ecological modeling, biogeography, and phenotypic analyses setting the tiger cats’ hyperdimensional niches reveal a new species. Scientific Reports, 14(1), 2395. https://doi.org/10.1038/s41598-024-52379-8

Payan, E., de Oliveira, T. (2016). Leopardus tigrinus. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T54012637A50653881. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-2.RLTS.T54012637A50653881.en

https://www.catsg.org/living-species-northerntigercat

https://www.zoopraha.cz/zvirata-a-expozice/lexikon-zvirat?d=228-ocelot-stromovy