Ocelot velký: Krásná americká kočka navštěvuje společné latríny

Žije v Severní, Střední i Jižní Americe, ladně se pohybuje na zemi, obratně leze po stromech a umí výborně plavat, uloví drobného hlodavce i pekariho, pyšní se vynikajícím zrakem a sluchem, dokáže se přizpůsobit místům výrazně poznamenaným lidskou činností, má nádhernou srst a ostatní malé kočky (Felianae) ho nemají zrovna v lásce. Kdo je to?

Řeč je o ocelotovi velkém (Leopardus pardalis), středě velké kočkovité šelmě, která v dospělosti s tělem dlouhým od padesáti do sta centimetrů (bez ocasu) váží mezi osmi až patnácti, možná dokonce osmnácti kilogramy. Samci přitom bývají o něco větší než samice a stejně tak bývají větší jedinci z rovníkových deštných lesů než oceloti z jiných biotopů.

Ocelot velký je zástupcem amerického rodu Leopardus, do kterého se v současnosti po nedávných (nejen) genetických analýzách řadí místo někdejších osmi snad až čtrnáct druhů, z nichž mnohé dosud ani nemají české jméno. Z těch ostatních pak můžeme zmínit třeba ocelota stromového (L. tigrinus), margaye (L. wiedii) kočku slaništní (L. geoffroyi) nebo kočku tmavou (L. guigna). Všichni zástupci této linie jsou si v řadě znaků podobní, což souvisí i s tím, že jejich oddělování od společného předka započalo teprve před nějakými třemi až třemi a půl miliony let, tedy z evolučního hlediska relativně nedávno.

Ocelot velký je však tím nejznámějším z nich, a to i proto, že jeho areál sahá od jižního cípu Spojených států (malá stabilní populace žije v Texasu a před pár lety byl ocelot po mnoha letech spatřen v Arizoně) přes pobřežní oblasti Mexika a celou Střední Ameriku až po Ameriku Jižní, konkrétně do severovýchodní části Argentiny. V Chile ale ocelot zcela chybí a nahrazuje jej zde zmíněná kočka tmavá. V rámci celého areálu dnes vědci rozpoznávají dva poddruhy ocelota velkého, a to L. pardalis pardalis (Severní a Střední Amerika) a L. pardalis mitis (Jižní Amerika).

Dalším důvodem, proč patří ocelot velký k nejznámějším malým kočkám Ameriky, je jeho krásná krátká srst, která mívá světle žlutý, béžový, hnědý nebo až našedlý odstín (krom bílé přední části krku a břicha) a zdobí ji velké množství tmavých skvrn, rozet a pruhů. Vyznačuje se značnou variabilitou a srst každé kočky je unikátní. Dokonce se liší i v rámci jediné lokality. Dodejme, že byl pozorován též ocelot s bílou srstí a tmavými vzory.

Právě touha po krásné kožešině stála za značným úbytkem ocelotů v minulém století, kdy jich byly kvůli módě zabíjeny přinejmenším desetitisíce ročně: podle jednoho zdroje se například od 60. do 80. let minulého století na trh oficiálně dostalo minimálně 566 000 surových ocelotích kůží, podle jiného se jich v této době zobchodovalo až 200 000 ročně.

Přestože oceloti preferují stanoviště s hustou vegetací, jako jsou stálezelené tropické lesy, obývají mnohem širší paletu biotopů, včetně tropických a subtropických suchých lesů či opadavých a nížinných lesů. Najdeme je však také v říčních nivách, na pobřežích a křovinatých, ba i polopouštních oblastech. Snášejí též stanoviště narušená lidskou činností, pokud tam najdou dostatečně hustou vegetaci, ve které se mohou ukrýt. Vyskytují se obvykle do výšky kolem 1200 m. n. m., výjimečně vystupují i výš (rekord činí necelých 4000 m. n. m.). Nicméně vyhýbání se výše položeným a chladnějším oblastem vysvětluje, proč je nenajdeme například v andských lesích.

Aktivní mohou být v průběhu celého dne, na lov však vyrážejí spíše za soumraku nebo v noci, zejména tam, kde je ruší člověk a volně se pohybující psi. Vzhledem k vynikajícímu sluchu i zraku pro ně ovšem tma nepředstavuje problém. Přes den pak odpočívají ve větvích, hustém křoví, různých dutinách a na jiných podobných místech. Byť loví spíše na zemi, občas se za potravou, podobně jako třeba zmíněný margay, vydávají též na stromy. A mimochodem jsou to také zdatní plavci.

Co do potravy nejsou příliš vybíraví a skladba kořisti se liší lokalitu od lokality. Největší procento tvoří zpravidla hlodavci a jiní malí savci do hmotnosti jednoho kilogramu (třeba křečci), pochutnávají si však i na druzích větších (paka, aguti, pásovec, mravenečník, lenochod, různé druhy opic) a pravidelně loví také větší kořist o hmotnosti přes patnáct kilogramů, kupříkladu jelence, pekari a jiné sudokopytníky. Součástí jejich jídelníčku jsou rovněž ptáci, plazi, včetně ještěrů, hadů a želv, krabi, hmyz a v menším množství i rostliny, patrně pro lepší trávení.

O ocelotech je známo, že kvůli jejich velikosti, potravní univerzálnosti a přizpůsobivosti nejsou pro ostatní americké malé kočky zrovna vítaným „spolubydlícím“, a například oceloti stromoví, jaguarundiové (Herpailurus yagouaroundi), kočky slaništní (Leopardus geoffroyi) i zmínění margayové se ocelotovi aktivně vyhýbají. A to nejen kvůli potravní konkurenci, ale jak jsem uváděl v článku o margayovi, ocelot velký svého menšího příbuzného také cíleně zabíjí, což se pravděpodobně týká i zbylých druhů. Negativní vliv ocelotů velkých na ostatní malé kočky má dokonce vlastní označení: „ocelotí efekt“.

Pozoruhodným chováním zmiňovaným v souvislosti s oceloty je to, že vedle značkování teritoria močí využívají takzvané komunitní latríny (communal latrines). Nejedná se však o žádné „veřejné záchodky“, kam by oceloti chodili spořádaně vyměšovat, aby si neznečišťovali teritorium. Jsou to spíše jakási komunikační centra, na něž vyrážejí zástupci obou pohlaví a tělními výměšky ostatním jedincům svého druhu sdělují informace třeba o tom, že jsou připraveni se pářit. Latríny navíc zjevně navštěvují i další druhy savců, pro něž mohou být zdrojem potravy (ocelotích výkalů či hmyzu, který na nich hoduje) nebo ochranného pachu. Někteří malí savci se totiž o obsah latrín otírají, snad proto, aby byli cítit jako oceloti, což by je mohlo ochránit před jinými predátory.

Přestože hon na oceloty kvůli kožešinám od druhé poloviny minulého století výrazně oslabil a většina zemí jejich lov zakazuje, úplně vyhráno nemají a předpokládá se, že na většině svého reálu ubývají: ať už z důvodu pokračujícího nelegálního lovu, degradace vhodných stanovišť (hlavně odlesňováním a přeměnou získaných ploch na zemědělskou půdu) či srážek s automobily, nebo kvůli nemocem a parazitům získaným od domácích psů a koček a pronásledování za to, že si občas pošmáknout na nějaké té slepici.

V případě, kdy lokální populaci zasáhne větší úbytek jedinců, představuje problém i to, že oceloti nejsou schopni rychle reagovat, respektive mají nízký reprodukční potenciál. Samice po 66 až 83 dnech březosti rodí obvykle jen jedno, výjimečně více mláďat, která s matkou zůstávají do věku sedmnácti až dvaadvaceti měsíců. Teprve tehdy se osamostatní a jsou schopna se sama rozmnožovat. Samice tak rodí pouze jednou za dva roky. Stejně jako mláďata jiných koček i mláďata ocelotů přicházejí na svět s modrýma očima, které během pár měsíců po narození zhnědnou. Dojdeme, že v zajetí se ocelot velký dožívá až dvaceti let.

Navzdory setrvalému poklesu počtu ocelotů velkých ve volné přírodě je tato kočka podle IUCN v současnosti řazena mezi málo dotčené taxony, třebaže lokálně může být status její ochrany vyšší. Značná pozornost ochranářů se upíná například na onu malou populaci (navíc rozdělenou do dvou izolovaných skupin), která žije v Texasu a čítá kolem stovky jedinců.

Pokud správně hledám, žádná česká zoologická zahrada v současnosti ocelota velkého nechová. Prohlédnout naživo si ho však můžeme například v lipské zoo, která leží něco přes sto kilometrů od našich hranic.

Bellani, G. G. (2020). Subfamily Felinae. In Felines of the World (ed. Bellani, G. G.), Academic Press, 145–308. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-816503-4.00005-2

de Oliveira, T. G., et al. (2010). Ocelot Ecology and Its Effect on the Small-Felid Guild in the Lowland Tropics. In Biology and Conservation of Wild Felids, edited by D. W. Macdonald and A. J. Loveridge, 559–580. Oxford: Oxford University Press.

Hannibal, W., et al. (2025). Diet of the ocelot, Leopardus pardalis (Carnivora: Felidae), in the Neotropical region: a review analysis and new data from central Brazil. Zoologia (Curitiba), 42. https://doi.org/10.1590/s1984-4689.v42.e24072

King, T. W., et al. (2016). Ocelot latrines: communication centers for Neotropical mammals. Journal of Mammalogy, gyw174. https://doi.org/10.1093/jmammal/gyw174

McBride, R. T., & Giordano, A. J. (2010). First Record of a White Ocelot (Leopardus pardalis). The Southwestern Naturalist, 55(4), 567–568. https://doi.org/10.1894/tal-12.1

Rodgers, T. W., et al. (2015). Communal latrines act as potentially important communication centers in ocelots Leopardus pardalis. Mammalian Biology, 80(5), 380–384. https://doi.org/10.1016/j.mambio.2015.05.004

https://www.catsg.org/living-species-ocelot

https://www.zoo-leipzig.de/en/animal/ocelot/