Článek
Když se člověk toulá krajinou a fotografuje různé šestinožce, například motýly, brouky, včely, vosy, kobylky či ploštice, velmi často se stane, že narazí na druh, který mu není povědomý, ale i tak ho dokáže na základě podobnosti s jinými dobře známými druhy někam zařadit. Občas se to ovšem nepodaří. Přesně to se mi přihodilo, když jsem loni v létě u lesní cesty vyfotografoval hmyz s dlouhým zadečkem a robustní hrudí, který se právě ládoval uloveným nočním motýlem.
Roupec s úlovkem. Patrně se jedná o druh Neoitamus socius. Červen 2025.
Na základě některých znaků, třeba skutečně velkých složených očí, se sice dalo odhadnout, že je to nějaký zástupce dvoukřídlých (Diptera), obrovského hmyzího řádu, do nějž patří třeba masařky, ovádi, kuklice, pestřenky nebo komáři a jimž se lidově přezdívá mouchy (ano, i moucha domácí se řadí mezi dvoukřídlé). Nic bližšího mě však v tu chvíli nenapadlo.
Až později jsem dle fotografie dohledal, že jsem měl tu čest s roupcem z rodu Neoitamus. Ještě později jsem navíc ve svém archivu našel další, ještě starší fotku jiného zástupce téže skupiny, tentokrát roupce žlutého (Laphria flava), který hustými chloupky připomíná spíše nějakého zástupce blanokřídlých. Patrně i proto jsem v něm tehdy „mouchu“ hned nerozpoznal.
Roupec žlutý (Laphria flava). Červen 2023.
Poslední úlovek v podobě dalšího zástupce rodu Neoitamus (patrně však jiného druhu než výše) přišel letos.
Roupec. Zřejmě druh Neoitamus cyanurus. Květen 2026.
Kdo to roupci vlastně jsou? Čeleď roupcovití (Asilidae) v současnosti obsahuje více než sedm a půl tisíce popsaných druhů, což není zas tak málo, když to vztáhneme ke všem dvoukřídlým, jichž věda zatím zná něco přes 160 000 (číslo však setrvale roste). Roupcovití tedy zodpovídají za nějakých pět procent všech „much“. Konekonců jen v česku žije podle údaje z roku 2019 úctyhodných 85 druhů.
Jedná se o skupinu značně rozmanitou. Ačkoli vyhledávají spíše sušší, teplá a slunná stanoviště, a někteří se dokonce přizpůsobili životu v pouštních biotopech, existují i druhy obývající mnohem chladnější prostředí, včetně hor. Některé zase dávají přednost lesům, nicméně i tam bývají k vidění kolem cest, na mýtinách a podobně. Jsou to docela velké mouchy. Ti nejdelší roupci totiž měří skoro pět centimetrů, obvykle však bývají menší, nejčastěji asi 9 až 15 mm.
Roupec Eutolmus rufibarbis s uloveným modráskem jehlicovým (Polyommatus icarus). Polsko.
Kromě velkých složených očí či pouze jednoho páru křídel (druhý se proměnil v haltery neboli kyvadélka, proto se také dvoukřídlí jmenují dvoukřídlí) patří k jejich typickým znakům sedlovitě prohloubené temeno hlavy. Zbarvení mívají nejčastěji černé, šedé či hnědé a příznačný je i zužující se zadeček. Neplatí to ale bezvýhradně. Někteří mají zadeček zesílený a občas ještě porostlý jemnějšími chloupky, takže se podobají čmelákům. Chlupatý je mimochodem i zmíněný roupec žlutý.
Typické jsou pro ně též dlouhé silné nohy, které rovněž bývají porostlé chloupky, jen ne tak hustě. Chlupaté končetiny roupcům pomáhají s přidržováním kořisti. Tu tvoří nejrůznější, hlavně, ale nejen létající členovci, ať už motýli, blanokřídlí (včely, vosy, mravenci), brouci, stejnokřídlí (mezi ně patří třeba molice, mšice a křísi) i jiní dvoukřídlí. Některé druhy tu a tam, byť podle všeho celkem zřídka, loví také pavouky. Na roupcích je pozoruhodné, že kořist často uchvacují za letu.
Roupec Obelophorus landbecki s ulovenou vosou. Chile. Všimněte si tlustého s chlupatého zadečku, který mouše dodává čmelákovitý vzhled.
Když se roupci nějakou takovou svačinku podaří chytit, vrazí do ní sosák (má bodavě-sací ústní ústrojí) a vypustí do ní koktejl neurotoxických a proteolytických enzymů, jinak řečeno látky, které sníží obranyschopnost kořisti a začnou rozkládat její tkáně, aby je pak roupec mohl v klidu vysát. Něco podobného (mimotělní trávení) praktikují i další draví členovci, včetně ploštic, nebo právě pavouků. Při takovém hodování jsem toho svého roupce zjevně loni načapal.
Draví ovšem nejsou pouze dospělci. Larvy žijící v půdě požírají vajíčka, jiné larvy či různý drobný hmyz. Ve stadiu larvy nebo kukly roupci také přezimovávají. I když může způsob života těchto dvoukřídlých predátorů, jimž se v angličtině přezdívá robber flies, případně assassin flies, tedy „loupeživé“ či „zabijácké“ mouchy, znít trochu děsivě, jsou důležitými členy ekosystémů a pomáhají udržovat na uzdě populace jiných „hmyzáků“, včetně těch které bychom antropocentricky označili za škůdce.
Roupec Diogmites esuriens s ulovenou vážkou druhu Erythrodiplax umbrata. Severní Amerika.
K nejhojnějším českým druhům patří vedle zmíněného roupce žlutého, který může být dlouhý skoro dva a půl centimetrů, roupec štíhlý (Dioctria rufipes) či roupec Tolmerus atricapillus, v Přírodě České republiky (viz zdroje) nazvaný roupec běžný, nezdá se však, že by šlo o oficiálně uznávané jméno. Tolik tedy stručně k roupcům, které teď už bezpečně rozeznáme a s trochou štěstí je, až zase přijde jejich čas, načapeme přímo při lovu.
Zdroje:
Dennis, D. S., Lavigne, R., Dennis, J. (2012). Spiders (Araneae) as prey of robber flies (Diptera: Asilidae). Journal of the Entomological Research Society. 14. 65-76.
Finn, E. M. (2004). Robber Flies, Asilidae (Insecta: Diptera: Asilidae): EENY-281 IN557, 1 2003”. EDIS2004 (18). Gainesville, FL. https://doi.org/10.32473/edis-in557-2003
Shelly T. E. (1986). Rates of prey consumption by Neo-tropical robber flies (Diptera: Asilidae). Biotropica 18:166–170. https://doi.org/10.2307/2388760
