Mohutnatky: Obří vodní ploštice si troufnou i na rybu, či hada a kořist vysají

Když se řekne ploštice, většina z nás si patrně jako první vzpomene na ruměnici pospolnou, červenočerného „brouka“, který bývá k vidění ve značných počtech už brzy zjara zejména pod lípami a je hojný na celém našem území. Mnozí patrně také mají zkušenost s kněžicemi, které při ohrožení vylučují páchnoucí sekret, třeba když na ně omylem sáhneme při sbírání borůvek či ostružin, proto se jim někdy přezdívá „smradlaví brouci“.

Ploštice (Heteroptera) jsou ale mnohem rozmanitější skupinou, která v současnosti zahrnuje kolem pětačtyřiceti tisíc popsaných druhů (z území ČR je doloženo skoro 900 druhů), a ve skutečnosti ani nepatří mezi brouky (řád Coleoptera), nýbrž mezi polokřídlé (Hemiptera), přičemž název odkazuje na specifickou stavbu jejich předních křídel (byť ne u všech polokřídlých jsou křídla vyvinuta).

Ploštice žijí na všech kontinentech kromě Antarktidy a prosperují ve většině suchozemských biotopů, některé dokonce i ve vodě, ať už na vodní hladině (bruslařky a vodoměrky) nebo pod ní. Typickým znakem zástupců skupiny je bodavě-sací ústní ústrojí, které využívají k získávání živin z preferovaného zdroje potravy. Většina ploštic saje na rostlinách (některé na konkrétním druhu, jiné tak vybíravé nejsou), nicméně najdeme i ploštice, které svůj sosák využívají k sání krve, což může vést k přenosu různých nemocí, a to i mezi lidmi (například Chagasova choroba).

Existují ovšem i výhradně dravé druhy, k nimž patří zejména vodní ploštice nebo zákeřnice. A právě mezi dravými vodními plošticemi lze narazit na nefalšované obry, kteří v češtině nesou příhodný název mohutnatky (v angličtině giant water bugs) a jež najdeme v nejrůznějších sladkovodních biotopech, od potoků, tůní a rybníků po řeky a rýžoviště. Nejdřív ale stručné taxonomické okénko. Název mohutnatka v češtině nesou zástupci jedenácti rodů (kupříkladu Abedus, Benacus, Belostoma, Lethocerus), které společně patří do čeledi mohutnatkovití (Belostomatidae). Není tedy mohutnatka jako mohutnatka a ne všechny jsou skutečně „mohutné“.

Zatímco některé druhy měří kolem dvou centimetrů, v případě těch největších se udává délka těla až dvanáct centimetrů, což je, jen pro představu, zhruba velikost klasické tatranky. Nejmohutnější mohutnatky spadají do rodu Lethocerus, s jehož zástupci se setkáme v tropických, subtropických, někdy i mírných oblastech celého světa, ale největší rozmanitost vykazují ti američtí. Nejznámější je patrně druh Lethocerus americanus, který žije na území USA a jihu Kanady, ale ten obvykle mívá „jen“ kolem pěti až šesti centimetrů. Ke skutečným velikánům patří například mohutnatka velká (Lethocerus grandis) a mohutnatka Lethocerus maximus, která české jméno nemá.

Jeden ze zástupců rodu Lethocerus žije dokonce i v Evropě, konkrétně se jedná o druh Lethocerus patruelis, jehož areál sahá od jižní Evropy po jihovýchodní Asii. V Evropě se dříve vyskytoval pouze na Balkáně, ale nedávné studie ukazují, že v souvislosti s globální změnou klimatu se postupně rozšířil i na jih Itálie. Třeba časem zamíří ještě dál na sever. Mimochodem loni byl jeho nález ohlášen také z řeckého ostrova Lesbos. S délkou těla 6 až 8 centimetrů se každopádně jedná o největšího zástupce polokřídlých v Evropě.

Jak již zaznělo výše, mohutnatky jsou dravé a loví velice rozmanitou kořist, od hmyzu, korýšů a pulců po malé ryby a jiné obratlovce. Jeji velikost se zčásti odvíjí od velikosti mohutnatky. Dospělci loví spíše kořist, která je menší než oni sami, ale nymfy občas nemají na výběr a čapnou a vysají i výrazně větší živočichy. (Jen doplním, že ploštice jsou hmyz s proměnou nedokonalou, což znamená, že postrádají stadium kukly a nedospělý jedinec už po vylíhnutí z vajíčka vypadá podobně jako dospělec, jen je menší, někdy jinak barevný a nemá vyvinuté některé orgány.)

V literatuře jsou nicméně zaznamenány i případy, kdy mohutnatka zaútočila na ptáka, a opakovaně se objevují pozorování mohutnatek, které ulovily i menší vodní hady nebo želvy. K takovým patří třeba japonská Kirkaldyia deyrolli (na obrázku nahoře), jež si vyšlápla třeba na užovku tygří (Rhabdophis tigrinus) nebo ploskolebce východního (Gloydius blomhoffi). Každopádně tam, kde zrovna nežijí dravé ryby, platí mohutnatky za vrcholové predátory, byť samy se mohou stávat kořistí ptáků nebo plazů.

A jak vlastně loví? Mohutnatky jsou vybaveny loupeživýma předníma nohama, které jsou skvěle uzpůsobené k chytání kořisti (loupeživé končetiny najdeme také u kudlanek a několika jiných skupin hmyzu). Když se přiblíží vhodná oběť, bleskově ji popadnou, znehybní a zabodnou do ní ostrý sosák, kterým do těla kořisti začnou proudit sliny ploštice. Ty obsahují enzymy, jež rozkládají tkáň oběti, a mohutnatce pak už stačí jen nerušeně sát natrávenou šťávu. Dodejme, že pod vodou mohou setrvávat díky speciálním dýchacím trubičkám (jakýmsi „šnorchlům“), které vedou od zadečku ploštice až nad hladinu.

Mohutnatky nejsou zajímavé jen pro své lovecké schopnosti. Velkou pozornost si získaly rovněž jako zářný příklad péče o potomstvo mezi členovci, přičemž vůbec nejzajímavější je, že se o nakladená vajíčka nestará samička, nýbrž sameček. U mohutnatek existují dva základní typy otcovské péče. Zatímco v případě podčeledi Lethocerinae, kam patří i výše zmíněné rody Lethocerus a Kirkaldyia, samice kladou vejce na vegetaci v blízkosti vody a samec je následně ochraňuje a zvlhčuje (voda je nezbytná, ale zároveň vajíčka nesmí být pod hladinou), u podčeledi Belostomatinae samice naklade vajíčka přímo na záda samce, který je nosí všude sebou, dokud se nevylíhnou. Představují pro něj však značnou zátěž a občas si je sundá, zejména pokud je jich málo.

Kromě péče, která je nezbytná pro úspěšný vývoj vajíček, samec budoucí generaci také chrání před predátory i před jinými mohutnatkami. U některých druhů, například K. deyrolli, jsou popsány případy kanibalismu, konkrétně snaha samic o sežrání vajíček jiné samice a „ulovení“ starostlivého samečka pro sebe. Byť samec není úplně bezbranný, vzhledem k tomu, že samice mohutnatek bývají větší než samci (existuje zde pohlavní dimorfismus), původní snůšku pokaždé neubrání a nezbyde mu, že se začít starat o tu, na které zapracuje s novou samicí.

Patrně nepřekvapí, že zejména v jihovýchodních Asii mohutnatky představují oblíbený pokrm, ale jejich význam pro člověka spočívá i v tom, že loví některé medicínsky významné tvory (přenašeče různých nemocí), takže na různých stanovištích patří obvykle k vítaným druhům. Setkání s nimi nicméně umí být pěkně bolestivé. Jejich sosák totiž dokáže proniknout i lidskou kůží a udává se, že jejich bodnutí patří k nejbolestivějším z celé hmyzí říše. Potíže ale zpravidla do několika minut až hodin bez následků odezní a bodnutí ani není moc běžné.

I když u nás mohutnatky nenajdeme, běžně se můžeme setkat alespoň s jejich menší blízkou příbuznou, splešťulí blátivou (Nepa cinerea) z čeledi splešťulovití (Nepidae), která vyhledává stojaté a pomalu tekoucí vody a na celém našem území je poměrně hojná. Stejně jako mohutnatky loví nic netušící kořist rychlým výpadem a poté ji vysaje. Kromě různých vodních bezobratlých si tato asi dvoucentimetrová ploštice troufne i na pulce, popřípadě rybí potěr. Stejně jako mohutnatky je vybavena dýchací trubičkou, která jí umožňuje číhat na kořist pod hladinou. Až ji v létě uvidíte (je naprosto nezaměnitelná), vzpomeňme si na její velké příbuzné.

Haddad, V., Schwartz, E. F., Schwartz, C. A., & Carvalho, L. N. (2010). Bites caused by giant water bugs belonging to Belostomatidae family (Hemiptera, heteroptera) in humans: a report of seven cases. Wilderness and Environmental Medicine, 21(2), 130–133. https://doi.org/10.1016/j.wem.2010.01.002

Kolibáč, J., Hudec, K., Laštůvka, Z., Peňáz, M. et al. Příroda České republiky: průvodce faunou. Academia, 2019, 466 s.

Ohba, S. (2018). Ecology of giant water bugs (Hemiptera: Heteroptera: Belostomatidae). Entomological Science, 22(1), 6–20. https://doi.org/10.1111/ens.12334

Polhemus, J. (2009). Hemiptera (True bugs). In Elsevier eBooks (pp. 323–334). https://doi.org/10.1016/b978-012370626-3.00175-7

Simoncini, A., Tomasi, F., Ficetola, G. F., & Lo Parrino, E. (2025). Range Expansion of the Giant Water Bug Lethocerus patruelis (Stål, 1854) in Europe. Ecology and Evolution, 15(11), e72458. https://doi.org/10.1002/ece3.72458

Stavrianakis, G., Koukoura, A., Christopoulos, A., & Zevgolis, Y. G. (2025). New Insular Record of the Giant Water Bug, Lethocerus patruelis (Hemiptera: Belostomatidae), from the Northeastern Aegean. Diversity, 17(6), 433. https://doi.org/10.3390/d17060433

http://www.naturabohemica.cz/nepa-cinerea/