Článek
Mamuti bezpochyby patří k nejikoničtějším zástupcům čtvrtohorní fauny a dob ledových. Pozornost lidí přitahují už od konce osmnáctého století, kdy slavný francouzský přírodozpytec Georges Cuvier na základě tehdy dostupných fosilií nejznámějšího z mamutů, mamuta srstnatého, odhalil, že nejde o slona, jak se věřilo, nýbrž o jiný, dosud neznámý živočišný druh.
Příbuznost s dnešními slony ovšem mamuti nezapřou. Na rozdíl od nich ale disponovali řadou pozoruhodných adaptací, které jim umožňovaly prosperovat i ve velmi chladných podmínkách. K takovým patřila například širší chodidla, která mamutům usnadňovala chůzi ve sněhu či po změklém terénu. Charakteristická pro ně byla také hustá srst či silná podkožní vrstva tuku. Tlustá kůže je pak chránila před predátory, kteří by si na ně náhodou troufli. Od slonů se také kvůli nutnosti neplýtvat tělesným teplem lišili kratším ocasem a menšíma ušima (u druhů žijících jižněji to nemuselo být tak výrazné).
Od slonů se však mamuti odlišují ještě v jednom těžko přehlédnutelném ohledu. Živé už je nikde nespatříme (ale jednou třeba ano). Přestože na Zemi žili více než pět milionů let, před zhruba deseti až patnácti tisíci lety na většině území svého někdejšího výskytu vyhynuli. Definitivní konec pak přišel před čtyřmi tisíci roky, kdy zmizeli i ze svého posledního útočiště na Wrangelově ostrově.
Co za jejich vyhnutím stálo, zůstává dodnes záhadou. Během desítek let vědci přišli s nespočtem vysvětlení. Zatímco jedni dávali vinu člověku, který tyto velkolepé savce vyhubil nadměrným lovem, jiní poukazovali spíše na změny klimatu, respektive rychlé oteplování, s nímž se ruku v ruce výrazně měnily i ekosystémy, které mamuti obývali. Další možností je, že s poklesem velikosti populace, začalo docházet k příbuzenskému křížení, které mamuty vyslalo na sestupnou spirálu vedoucí k nevyhnutelnému konci. A je docela pravděpodobné, že roli sehrála kombinace všech těchto faktorů.
Kostra mamuta
Zajímavou, neotřelou a bezpochyby odvážnou hypotézu o tom, co přispělo ke konci mamutů, přinesl článek publikovaný před pár týdny v časopise Earth History and Biodiversity. Podle autorů studie by tou dlouho hledanou příčinou mohla být úplně obyčejná alergie. Roli alergenů mohly v tomto případě plnit různé rostlinné metabolity, nové toxiny nebo pyl, kterého bylo díky oteplování po konci doby ledové a rychlému šíření kvetoucích rostlin všude habaděj.
Přestože se alergie nejeví jako zásadní překážka, která by měla rozhodovat o bytí a nebytí, v případě mamutů mohly být její dopady skutečně fatální. Silná alergická reakce, jež by výrazně narušila jejich čichový smysl, by jim zabránila ve vzájemné komunikaci, která byla na čichu do určité míry závislá. Autoři studie spekulují, že pokud by mamuti přišli o čich v době páření, ztížilo by jim to nalezení vhodného pohlavního partnera, takže by se narodilo méně mláďat, zmenšila by se populace, a hledání pohlavních partnerů by se tak dál znesnadnilo. Začarovaný kruh. Absence čichu by mamutům navíc zřejmě zkomplikovala i hledání potravy a byli by zranitelnější ze strany predátorů.
Alergie navíc nemusela stát jen za vyhynutím některých druhů mamutů, ale i jiných tvorů obývajících podobná prostředí, například nosorožců srstnatých nebo jeskynních lvů. Zda se tato hypotéza zařadí po bok těch, o nichž vědci v souvislosti s vyhynutím mamutů budou vážně uvažovat, nebo jestli jako mnoho jiných skončí v propadlišti dějin, rozhodne další výzkum. Ten by se měl podle autorů článku soustředit zejména na studium obsahu trávicí soustavy mamutů nalezených v permafrostu a mamutích koprolitů, v nichž by se teoreticky mohly zachovat specifické produkty imunitního systému dokládající probíhající alergickou reakci.
Gleb Zilberstein, et al. (2024) Sense of smell reduction as factor for mammoth’s and other mammals extinction. Immunoglobulins as possible markers. Earth History and Biodiversity, 1, 100008, https://doi.org/10.1016/j.hisbio.2024.100008
