Vylezl na věž a začal střílet. Pitva mozku Charlese Whitmana přinesla nečekané odhalení

Zatímco pro většinu lidí byl třicátý první červenec roku 1966 dnem jako každý jiný, pětadvacetiletý Charles Whitman už věděl, že v jeho životě bude tím téměř poledním. Když se s manželkou Kathy, kterou si vzal v roce 1962, vrátil z odpolední návštěvy u přátel, usedl po odchodu drahé polovičky na večerní směnu k psacímu stoji a začal vyťukávat dopis na rozloučenou.

Vyjádřil v něm mimo jiné, že v poslední době nerozumí sám sobě a že jej stále častěji přepadají „neobvyklé a iracionální myšlenky.“ V dopise rovněž vyjádřil přání, aby byla na jeho těle provedena pitva, která by snad tyto nepříjemné stavy, doprovázené silnou bolestí hlavy, i jeho zamýšlené činy dokázala nějak biologicky objasnit.

Krátce po půlnoci 1. srpna se autem vypravil do bydliště své matky, kterou následně zabil, pravděpodobně bodnou ranou do srdce. Po činu se vrátil domů, kde kolem třetí hodiny ráno pěti bodnými ranami do hrudi a krku usmrtil svou spící manželku. U obou těl zanechal krátký vzkaz, ve kterém vyjádřil lítost nad svým činem a ubezpečoval, že obě ženy nade vše miloval, ale že nemohl jednat jinak. Že to učinil pro jejich dobro. Poté ještě zavolal do zaměstnání zavražděných a oznámil, že ten den kvůli nemoci nemohou přijít.

Tím ale jeho řádění zdaleka neskončilo. V dopoledních hodinách se vypravil do kampusu Texaské univerzity v Austinu, kde studoval, a pod falešnou záminkou se dostal do hlavní budovy. Vyšel do dvacátého osmého patra hodinové věže, uvnitř které zabil tři lidi, a pronikl na plošinu na jejím vrcholu. Vyndal pušku, se kterou se naučil velmi dobře zacházet v armádě, a několik další palných zbraní a v jedenáct hodin a čtyřicet minut dopoledne zahájil střelbu do lidí pod věží.

Celý útok trval přes hodinu a půl, než Whitmana zastřelili zasahující policisté, a krom více než tří desítek zraněných si včetně lidí zabitých uvnitř věže vyžádal čtrnáct obětí (patnáctá v souvislosti se zraněními utrpěnými během střelby zemřela o mnoho let později).

Pitva Whitmanova těla na sebe nenechala dlouho čekat a přinesla překvapivý nález. Ukázala totiž, že Charlesovo podezření bylo správné. V mozku měl glioblastom, agresivní nádor, který tlačil na amygdalu (a který by ho do roka zabil), tedy mozkovou strukturu, která je mimo jiné důležitá pro zpracovávání emocí, zejména těch negativních, jako je strach, hněv nebo úzkost, a bývá spojována s agresivitou.

Byl nádor bezprostřední příčinou toho, co Whitman udělal? Podle neurobiologa a primatologa Roberta Sapolského patrně ne v tom smyslu, že by nádor v oblasti amygdaly z člověka automaticky udělal vraha. Ale v kombinaci s Whitmanovou anamnézou plnou rizikových faktorů zásadní roli dost možná sehrál.

Charles Whitman se narodil 24. června 1941 v Lake Worth na Floridě. Od mala se projevoval jako milý a bystrý chlapec, což potvrdil i v testech inteligence, v nichž dosahoval vysoce nadprůměrných výsledků. Na základní škole patřil k nejlepším, byl výtečný pianista a od raného mládí sbíral ve skautském oddílu jeden odznak za druhým.

Prostředí, ve kterém vyrůstal, ale mělo k ideálu daleko. Tyranský otec podroboval svým násilným choutkám jak Charlese a jeho sourozence, tak i svou manželku, běžně před zraky dětí. Když bylo Charlesovi šestnáct, otec ho brutálně napadl a málem utopil. O rok později měl Whitman navíc vážnou nehodou na motorce.

Únik hledal v armádě, konkrétně u námořnictva, a díky stipendiu pro nadané uchazeče mohl začít studovat na Texaské univerzitě v Austinu strojní inženýrství. Výsledky ovšem zůstaly daleko za očekáváním a nedosahovaly ani požadavků spojených s udělením stipendia. V tu dobu byl Whitman navíc účastníkem další vážné dopravní nehody (jako spolujezdec).

V srpnu 1962 se oženil a pokračoval ve studiu, nicméně zlepšení nepřišlo. Zkraje roku 1963 proto o stipendium přišel a musel se vrátit do plné vojenské služby. V daném roce se nicméně přimotal k další vážné automobilové nehodě (tentokrát jako řidič vojenského džípu), po které zůstal několik hodin v bezvědomí.

Když mu služba u armády v prosinci roku 1963 skončila, rozhodl se vrátit na univerzitu, aby dokončil studia, ale hlavní obor změnil na stavební inženýrství. Mezitím byl však ještě na podzim roku 1964 napaden, podle všeho omylem, a během útoku utržil několik kopanců do hlavy.

Do školy nastoupil v lednu 1965, pevně rozhodnutý, že tentokrát již uspěje. Zpočátku studium zvládal lépe než před lety, ale postupně byl v čím dál větším stresu. Zanedbával spánek a aby se se vydržel učit přes noc, uchýlil se pravděpodobně k užívání amfetaminu.

Asi pět měsíců před tragédií došlo mezi Charlesovou matkou a otcem, kteří žili na Floridě, k dalšímu konfliktu, který musela řešit policie. Charles se vydal autem na Floridu a matku odvezl do Texasu. V tu chvíli měl dokonce v úmyslu školu opustit, aby mohl řešit osobní problémy (navíc byl v učivu značně pozadu), ale nechal se přesvědčit, aby neodcházel. Někdy v té době navštívil několik lékařů, jimž si stěžoval na svou dříve neobvyklou výbušnost i nezvladatelný stres a přiznal, že napadl svou ženu, což mu dělalo starosti. Zmínil se dokonce o neodbytných představách, včetně myšlenek na střelbu z univerzitní věže. Jeden z doktorů mu předepsal Valium.

Otec, který zůstal na Floridě, se matku se synem dál pokoušel kontaktovat, žadonil a vyhrožoval. Oba se kvůli tomu obávali o svou bezpečnost a Charlesův stres, posilovaný nedostatkem spánku, se prohluboval. Podle některých zdrojů zlom nastal, když otec dva dny před masakrem oznámil, že Charlese a svou ženu přestane finančně podporovat. Snad právě tehdy Whitman dospěl k závěru, že situace je bezvýchodná.

O tom, jaký měl k následné střelbě motiv, se pouze spekuluje, protože v dopise se o ní na rozdíl od usmrcení matky a manželky nezmiňuje. Stal se však často citovaným příkladem toho, jaký vliv mohou mít na spáchání takového činu různé výše uvedené rizikové faktory.

Zdaleka se nejednalo pouze o nalezený mozkový nádor, ale i týraní zakoušené od raného dětství a ambivalentní vztah s otcem, extrémní stres, užívání návykových látek, spánkovou deprivaci a zejména opakovaná poranění hlavy (bití, několik nehod, napadení), která statisticky významně zvyšují pravděpodobnost kognitivních poruch a rozvoje problematického chování. Jak podotýká zmíněný Robert Sapolsky, „zhruba polovina lidí uvězněných za násilné, společensky škodlivé trestné činy v minulosti utrpěla TBI [traumatické poranění mozku], což je výrazně více než v běžné populaci (8 procent).“ Není navíc vyloučené, že právě poranění mozku bylo příčinou rozvoje glioblastomu.

Charles Whitman, jakkoli tragický je osud jeho i jeho obětí, stal oblíbeným námětem diskuzí na pomezí biologie, medicíny, psychologie a trestního práva o tom, jakou moc máme nad svým chováním a jestli v daném případě vůbec dává smysl hovořit o vině či trestu.

Whitman navíc k činu přistoupil po dlouhých měsících, během kterých byl čas zasáhnout. Sám si uvědomoval, že s ním něco není v pořádku, a dělal si starosti se svou stále temperamentnější povahou i vtíravými představami. V podstatě volal o pomoc, která ale nepřišla. Dnes by tomu pravděpodobně bylo jinak, potíž je však v tom, že ne vždy jsou faktory, které ovlivňují naši mysl, tak nápadné jako v případě Charlese Whitmana, který se zařadil po bok nejhorších masovým vrahům americké historie.

Poměrně dobrý přehled o životě Charlese Whitmana, včetně úryvků dopisu na rozloučenou, nabízí anglická Wikipedie: https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Whitman#University_of_Texas_Tower_shooting

Detailní rozbor Whitmanova života, včetně svědectví známých a přátel, a jeho podrobnou anamnézu doplněnou o přehled všech situací, kdy utrpěl nebo mohl utrpět traumatické poranění mozku, nabízí nedávný text K. A. Strubeho: Strube, K. A. (2025). Traumatic brain injury graphing: A case study of Charles Whitman. Journal of Forensic Sciences. https://doi.org/10.1111/1556-4029.70071

Stručný rozbor případu v rámci podrobného rozboru amygdaly a jejího vlivu na naše chování poskytuje Robert Sapolsky v knize Chování: Biologie člověka v dobrém i ve zlém. Dokořán, 2019, 744 s. (Ze Sapolského nové knihy Máme na vybranou [2025] pochází citát o procentu lidí s TBI ve vězení.)