Článek
Zatímco pro nás je v dobře osvětlené expozici nepřehlédnutelný a jeho žlutavé břicho a zářivě zelený hřbet, tu a tam prokvetlý bílými skvrnkami, skýtají působivý estetický zážitek (nepatříte-li ovšem mezi ofidiofobiky), pro zvířecí obyvatele hustých jihoamerických pralesů je díky zbarvení, jež mu umožňuje splynout s okolní vegetací, takřka neviditelný. Psohlavec zelený (Corallus caninus) ale na svět přichází vybarvený zcela jinak, než naznačuje jeho české druhové jméno. O tom ale později. Nejprve trocha taxonomie a stručné představení tohoto úžasného škrtiče.
psohlavec zelený (Corallus caninus), Francouzská Guyana
Psohlavec zelený je středně velký zástupce čeledi hroznýšovitých (Boidae), která zahrnuje i vůbec nejtěžšího hada světa, anakondu velkou. Přestože představuje patrně nejznámější druh rodu Corallus, společně s ním do něj patří dalších osm druhů, včetně psohlavce orinockého (C. hortulanus) žijícího od Ekvádoru po nejvýchodnější výběžek Brazílie a od Kolumbie po Bolívii, psohlavce grenadského (C. grenadensis), kterého nenajdeme nikde jinde než na území dvou malých karibských ostrovních států (Grenady a Svatého Vincence a Grenadin), nebo psohlavce C. cropanii, jenž byl považován za vyhynulého, ale v roce 2017 jej vědci po více než půlstoletí od posledního pozorování nalezli živého a zdravého v Brazílii. Je tak ukázkovým „lazarským druhem“.
V souvislosti s psohlavcem zeleným ovšem nelze nezmínit ještě jeden druh, a to psohlavce Batesova (C. batesii), kterého známe teprve od roku 2009. Nikoli proto, že by ho předtím nikdy nikdo neviděl. Důvod je spletitější. Když vědci detailně prozkoumali morfologii psohlavců zelených z celého jejich rozsáhlého jihoamerického areálu, zjistili že existují dvě skupiny, které se liší natolik (hlavně tedy tvarem a počtem šupin na hlavě), že si zaslouží být označovány jako samotné druhy. Zatímco skupina obývající severovýchodní část původního areálu si ponechala jméno psohlavec zelený, pro druhou výzkumníci v souladu s pravidly biologické nomenklatury zvolili název nový.
psohlavec zelený (Corallus caninus), Francouzská Guyana
A tak se zrodil psohlavec Batesův, jehož druhový status o pár let později potvrdily i genetické studie. Vzhledem k tomu, že k rozdělení obou druhů došlo relativně nedávno,
informace o psohlavcovi zeleném uváděné v různých starších odborných publikacích, encyklopediích i jiných zdrojích (včetně oblíbeného Animal Diversity Web) bývají poněkud matoucí. Stále tak můžeme narazit na údaj, že psohlavec zelený žije i v Kolumbii, Peru či Ekvádoru nebo že vystupuje do poloh vyšších než 1000 metrů nad mořem. Tyto informace se však týkají právě psohlavce Batesova.
Areál psohlavce zeleného se nyní rozkládá od jihovýchodu Venezuely přes Guyanu, Surinam a Francouzskou Guyanu po severovýchodní Brazílii. Hranici zde tvoří řeky Rio Negro a Amazonka. Zatímco na východ, respektive na sever od nich žije psohlavec zelený, na západ, respektive jih je to už psohlavec Batesův. Jak nicméně uvádí stručná zpráva publikovaná loni v časopise Herpetology Notes, hranice tvořená oběma mocnými toky zjevně není tak nepropustná, jak bychom očekávali: výzkumníci totiž jednoho psohlavce zeleného našli i tam, kde by se měl vyskytovat už jen nově vyčleněný druh.
psohlavec zelený (Corallus caninus), ve dne tito hadi odpočívají v typické poloze, Brazílie
Domovem psohlavce zeleného jsou husté tropické a subtropické deštné pralesy, říční nivy a mokřadní lesy do výšky asi 200 metrů nad mořem. V dospělosti se jedná o hada se silně arboreálním (stromovým) způsobem života. Na zem sice také sestupuje, třeba při nutnosti přesunout se z jednoho stromu na jiný, ale poměrně zřídka. Přes den zpravidla odpočívá v charakteristické poloze, v níž jej často zastihneme i v zoologické zahradě: pevně ovinutý kolem větve s hlavou uloženou mezi smyčkami. K pobytu na stromech je psohlavec uzpůsoben silným chápavým ocasem i trojúhelníkovitým průřezem těla.
Aktivní je především v noci, kdy mimo čich využívá také svých četných infračervených receptorů, které mu umožňují vnímat teplo vyzařované tělem kořisti. Nejčastěji konzumuje různé menší savce, například hlodavce nebo vačnatce, ale tu a tam loví též plazy. Spekuluje se, zda stejně jako někteří jiní zástupci rodu žere i ptáky, ale důkazy, pod vím, stále chybí. Kořist nehledá aktivně, jak to dělají někteří jiní štíhlejší psohlavci, ale útočí ze zálohy. Zadní částí těla zůstává zaháknutý na větvi, zatímco ta přední visí stočená v esovitém tvaru nad zemí. Jakmile pod sebou had zaznamená například myš pátrající na zemi po potravě, vymrští se a zahryzne se do ní dlouhými zuby, které zabraňují tomu, aby se kořist s přispěním gravitace uvolnila.
psohlavec zelený (Corallus caninus), číhání na kořist, Francouzská Guyana
Z uvedeného popisu je zřejmé, že psohlavec zelený, který v dospělosti měří jeden až dva metry (maximálně asi 220 cm), musí číhat poměrně nízko nad povrchem, aby na procházejícího savce či plaza dosáhl. Nicméně lovit dokáže i mnohem výš ve větvoví. V roce 2015 publikovala skupina zoologů zprávu (včetně fotografie) o pozorování psohlavce zeleného, který zaujímal typickou loveckou pozici v koruně stromu asi dvanáct metrů nad zemí. Koneckonců to není zas tak překvapivé, protože ani v takové výšce o vhodnou potravu, ať už chlupatou, nebo šupinatou, jistě není nouze.
Nyní se konečně můžeme vrátit k tomu, co jsme nakousli v úvodu článku. Psohlavci patří mezi vejcoživorodé hady, to znamená, že samice neklade vajíčka, jak to dělá například většina kober a nepočet jiných druhů, ale po několika měsících gravidity rodí již živá mláďata, jichž bývá kolem deseti (maximálně asi dvacet) a která se okamžitě musejí začít starat sama o sebe. Nejzajímavější ovšem je, že mláďata nejsou skoro nikdy zelená, jak bychom při pohledu na dospělce očekávali. Místo toho mívají červenou, červenohnědou nebo červenooranžovou barvu, a teprve postupně, v průběhu asi jednoho roku, získávají zelené zbarvení typické pro dospělce.
psohlavec zelený (Corallus caninus), Surinam
Proč ale zbarvení hřbetu psohlavců zelených (a platí to i pro psohlavce Batesova) prochází během vývoje tak zásadní proměnou? Patrně za to může prostředí, v němž žijí. Dospělci se totiž, jak jsme zmínili výše, po většinu času zdržují ve větvích, kde jim zelená barva poskytuje na pozadí všudypřítomné vegetace dokonalé krytí. Nejen před kořistí (navíc loví hlavně v noci, kdy na tom tolik nesejde), ale též před predátory, mezi něž patří například harpyje krahujová (Morphnus guianensis).
Jenže mláďata se zprvu pohybují nízko nad zemí, kde by zářivě zelený hřbet na pozadí tvořenemém například seschlým či opadaným listím působil jako pěst na oko. Naopak odstíny červené a hnědé háděti údajně umožní splynout s podobně zbarveným okolím. I když tedy dospělci a mláďata vypadají odlišně, jejich zbarvení plní tentýž účel: neupoutávat na sebe pozornost. Něco podobného známe konekonců i u jiných druhů, například žab létavek, které jsou v dospělosti zelené, ale mláďata jsou červená či červenohnědá. To je tedy jedna hypotéza.
Podle té druhé mláďata psohlavců naopak chtějí být vidět a napodobují jedovaté, nápadně zbarvené druhy hadů, které žijí v téže oblasti. V takovém případě by se jednalo o mimikry, konkrétně o takzvané batesovské mimikry (ano, nesou jméno na počest téhož Henryho W. Batese, přítele a spolupracovníka Alfreda R. Wallace, jako psohlavec Batesův). Řešení, jak to skutečně je, může přinést jen důkladný experiment.
Psohlavec zelený (Corallus caninus), mláďata jsou často odlišně zbarvená než dospělci. Jedná se o kryptické zbarvení, tedy snahu splynout s prostředám (mláďata obývají jiný mikrobiotom než dospělci), nebo mimikry, respektive naopodobování jedovatých druhů žijících v témže prostředí?
Při pohledu na psohlavce zeleného (a Batesova) si leckdo patrně vzpomene na obdobně působivou krajtu zelenou (Morelia viridis), která se, stejně jako její blízká příbuzná M. azurea (jež zatím postrádá český název), vyznačuje srovnatelným zelenkavým zbarvením, a dokonce i bílými flíčky. Potíž je v tom, že domovinou krajty zelené je Nová Guinea, několik okolních ostrovů a malý kousek severní Austrálie, tedy zcela jiný kout světa, od areálu psohlavce zeleného navíc oddělený rozlehlým Tichým oceánem. Ba co víc, oba druhy si nejsou nijak blízce příbuzné. Tak jak to, že jsou si tak podobné?
Podle všeho se jedná o další z pozoruhodných příkladů takzvané konvergence či konvergentní (sbíhavé) evoluce, na niž jsme v minulosti narazili v souvislosti s ježurou, vakovlkem a různými jinými tvory. Stručně řečeno jde o to, že pod vlivem totožných či analogických selekčních tlaků se původně nepodobné a vzájemně nepříbuzné linie mohou dobrat k velice podobným výsledkům. A právě to se patrně stalo v případě psohlavce zeleného a krajty zelené, kteří obývají podobné prostředí a podobně se i chovají. Dokonce i u krajty se mláďata rodí jinak zbarvená než dospělci. Nejsou však červená, nýbrž žlutá (červená morfa, společně se žlutou, existuje pouze u druhu M. azurea).
Na fotografii není psohlavec zelený, ale krajta zelená (Morelia viridis), Austrálie. Jedná se o příklad konvergentní evoluce.
Psohlavec zelený patří k druhům, které si lze pořídit i domů, ale doporučuje se pouze zkušeným chovatelům. Občas také bývá k vidění v zoologických zahradách. V Česku sice přímo tento druh zatím v žádné není, pražská zoo ovšem před pár lety pořídila jeho nejbližšího možného příbuzného, psohlavce Batesova. Pokud se tedy budete chtít naživo přesvědčit, zda hlava těchto psohlavců skutečně připomíná hlavu psí, jak naznačuje český rodový i latinský druhový název, není potřeba cestovat nikam daleko.
Zdroje:
Dewynter, M., Premel, V., Henderson, R. W. (2015). Canopy Foraging by Corallus caninus (Squamata: Boidae) in French Guiana. Herpetology Notes, 8: 561-562. PDF k dispozici ZDE.
Dyugmedzhiev, A., et al (2025). A noteworthy observation of Corallus caninus (Linnaeus, 1758) within the Corallus batesii (Gray, 1860) range in the Central Brazilian Amazonia. Herpetology Notes. 18. 715-719. PDF k dispozici ZDE.
Henderson, R. W., Passos, P., & Feitosa, D. (2009). Geographic Variation in the Emerald Treeboa, Corallus caninus (Squamata: Boidae). Copeia, 2009(3), 572–582. https://doi.org/10.1643/ch-08-190
Henderson, R. W., & Pauers, M. J. (2012). On the Diets of Neotropical Treeboas (Squamata: Boidae: Corallus). South American Journal of Herpetology, 7(2), 172. https://doi.org/10.2994/057.007.0207
Nogueira, C. C., et al. (2019). Atlas of Brazilian Snakes: Verified Point-Locality Maps to mitigate the wallacean shortfall in a megadiverse snake fauna. South American Journal of Herpetology, 14(sp1), 1. https://doi.org/10.2994/sajh-d-19-00120.1
Oubotar, P., Schargel, W. & Rivas, G. (2016). Corallus caninus. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T203208A2762180. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T203208A2762180.en
Roscoe, E. (2023) Emerald Tree Boa: https://specialtyserpents.com/index_htm_files/EmeraldTreeBoa.pdf
