Alfred Wallace, přírodní výběr a dopis, který Darwinovi málem přivodil infarkt

Rok 1859 není jedním z nejdůležitějších dat pouze v dějinách biologie, ale i vědy jako takové. Tehdy totiž poprvé vyšla kniha Charlese Darwina (1809–1882) O vzniku druhů přírodním výběrem, která naprosto převrátila pohled na živou přírodu a vrhla světlo na nesmírnou rozmanitost živých organismů. Teorie přírodního výběru zrála v Darwinově hlavě více než dvacet let (už od slavné cesty kolem světa na lodi Beagle mezi lety 1831 až 1836), během kterých pro ni hledal důkazy a připravoval ji ke zveřejnění.

V roce 1858 však obdržel dopis, který mu doslova vyrazil dech. Součástí zásilky bylo krátké pojednání, jež popisovalo princip, jakým může docházet k evoluci druhů, a ten byl tomu Darwinovu v mnoha ohledech podobný. Psaní přišlo od mladého přírodovědce Alfreda Wallace (1823–1913), jenž toho času pobýval v jihovýchodní Asii. Ve stejném roce byl Wallaceův text publikován spolu s výtahem z Darwinova chystaného díla, které v kompletně vyšlo o rok později.

I přesto, že byla výchozí myšlenka obou přírodovědců velmi podobná, mluvíme dnes obvykle o Darwinově nikoli Darwinově-Wallaceově teorii. V následujícím textu se podíváme, jak se vyvíjel Wallaceův zájem o přírodu ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století, a představíme si okolnosti, které vedly k tomu, že v dané době přišel s vlastní, přesto v mnoha ohledech obdobnou teorií, jako byla ta Darwinova.

Alfred Russel Wallace se narodil 8. ledna 1823 nedaleko městečka Usk v hrabství Monmouthshire. Byl jedním z posledních přírůstků do početné středostavovské rodiny Thomase Vere Wallace Mary Ann Walleceové. Otec byl Skot a Alfred uváděl, že podobně jako v případě všech Wallaceů pocházejících ze Skotska lze původ jejich rodiny vysledovat až ke slavnému bojovníkovi za nezávislost Williamu Wallaceovi (cca 1270–1305).

V roce 1828 se rodina musela přestěhovat a o dva roky později začal Alfred navštěvovat gymnázium v Hertfordu, na kterém studoval až do roku 1837. Následně odešel do Londýna, kde společně s bratrem pracoval šest let jako zeměměřič. Právě tehdy se začal rozvíjet jeho neobyčejný vztah k přírodě: během práce v krajině si všímal nejrůznějších rostlin a žasnul nad jejich druhovou rozmanitostí. V roce 1844 se stal učitelem na škole v Leicesteru, kde patrně poprvé potkal Henryho Waltera Batese (1825–1892), který měl na jeho další osud zásadní vliv.

Tehdy teprve devatenáctiletý Bates byl amatérským přírodovědcem a vášnivým sběratelem hmyzu. Jeho doménou byli brouci, a když Wallace poprvé spatřil jeho sbírku, uchvátila ho obrovská rozmanitost tvarů, barev a jiných vlastností shromážděných exemplářů. Wallace se do brouků okamžitě zamiloval a založil si vlastní sbírku. Po roce byl tématem zcela pohlcen a doplňování sbírky se pro něj stalo doslova závislostí. Sběratelská vášeň měla pro Wallaceovo chápání přírody bezpochyby stěžejní význam. Začal si totiž uvědomovat nesmírnou různorodost organismů žijících na Zemi a zároveň se naučil, jak se na přírodu „dívat,“ respektive jak na základě určitých znaků snadno a rychle rozpoznávat jednotlivé druhy.

V tomto ohledu se nabízí paralela s Darwinem, který byl rovněž zaníceným sběratelem různých přírodnin, včetně brouků. A je tu i další podobnost. Událostí, jež Darwinovi změnila život a sehrála stěžejní úlovu v počátcích jeho úvah o evoluci živého, byla výše zmíněná cesta, kterou podnikl v letech 1831–1836 na lodi Beagle a během níž procestoval mimo jiné Jižní Ameriku či Galapážské souostroví. A dobrodružnou cestu o něco později absolvoval i Wallace, který se spíše jako nadšenec než skutečný přírodovědec v roce 1848 vydal spolu s Batesem na expedici do Brazílie.

Mladí badatelé plánovali v amazonských pralesích krom doplnění vlastních sbírek nashromáždit také zajímavé exempláře hmyzu, ptáků a jiných živočichů, které by následně mohli prodat evropským zájemcům a institucím. Na plavbu z Liverpoolu do Belému se vypravili 26. dubna 1848 a po příjezdu do Jižní Ameriky pracovali nějaký čas společně, ale později se jejich cesty rozdělily. Wallace se pohyboval ve střední Amazonii a v okolí řeky Rio Negro, kterou prozkoumal dál, než kdokoli před ním.

Na začátku roku 1852 se mu však v pro Evropana náročných tropických podmínkách postupně zhoršovalo zdraví a usoudil, že je načase vrátit se domů. V červenci nastoupil na brigu Helen, která ale do cíle nikdy nedoplula. V průběhu plavby začala hořet a nabírat vodu. Pasažéři se uchýlili do záchranných člunů a veškerý Wallaceův drahocenný náklad šel společně s lodí ke dnu. Zachránit se mu podařilo jen malou plechovou skříňku, ve které měl pár svých osobních dokumentů. Do Anglie se nakonec dostal 1. října, dlouho zde ovšem nevydržel.

V roce 1854 se již zkušený Wallace vydal na další expedici, tentokrát na východ, do Malajského souostroví. Strávil tam bezmála osm let, během kterých navštívil většinu významnějších ostrovů a nasbíral obrovské množství biologických vzorků, zkušeností i nových vhledů do fungování přírody. Měl skvělou příležitost ověřit si své myšlenky a názory, které začal rozvíjet už během jihoamerické expedice, přičemž nejvíce ho trápila otázka, co stojí za tak úžasnou rozmanitostí organismů.

V té době jej notně zaujala a ovlivnila i některá díla, která bývají uváděna coby inspirační zdroje samotného Darwina. Zejména šlo o geologická díla Charlese Leylla (1797–1875), původně anonymní spis Roberta Chamberse (1802–1871) Vestiges of the Natural History of Creation (Stopy přírodních dějin stvoření) či Esej o principu populace od Thomase Malthuse (1766–1834).

V roce 1855 Wallace během období dešťů, které trávil v chatce poblíž malajské řeky Sarawak, sepsal svůj první zásadní článek. Uvádí v něm, že současná podoba krajiny i živočišných druhů, které ji obývají, je přímo odvislá od předchozího stavu, ze kterého ten dnešní vznikl kontinuální změnou. Esej poslal do vědeckého časopisu a upozornil na něj i Leylla, Darwinova blízkého přítele. Lyell, který o Darwinově připravovaném díle věděl, ihned rozpoznal teoretický význam práce a apeloval na Darwina, aby si s přípravou své publikace o evoluci druhů pospíšil.

Darwin chtěl nicméně vytvořit dílo, které by jeho teorii poskytlo co nejsilnější argumentační oporu a nechtěl vydání uspěchat. Jenže dříve než spis dokončil, dorazil do Londýna další dopis. Wallace měl o evoluci dobrou představu již několik let, ale stále nevěděl, co tento proces pohání. (Myšlenka evoluce druhů v té době nebyla nová, nikdo však nevěděl, jak by vlastně mohla probíhat.)

Roku 1858 si však během malarické horečky konečně uvědomil souvislost mezi svou představou o vývoji druhů a úvahami Thomase Malthuse o limitech populačního růstu. Během dvou dnů své myšlenky sepsal a odeslal přímo Darwinovi. Ten byl textem doslova šokován, protože si na několika stranách přečetl stručný nástin teorie, která se v základních bodech podobala té, na níž sám již dvacet let pracoval.

Darwin nevěděl, jak na novou situaci zareagovat, a požádal proto o radu své přátele: Charlese Leylla a Josepha Hookera (1817–1911). Na jejich popud vyšel v srpnu téhož roku článek, který obsahoval Wallaceův text a současně i výtah z Darwinova připravovaného díla. Darwin následně pod tlakem dopracoval alespoň základní souhrn toho, co měla jeho velká kniha o evoluci obsahovat, a tento „výtah“ o několika stovkách stran vyšel v roce 1859 pod názvem O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život.

Kniha, která je známá spíše pod zkráceným názvem O vzniku druhů (či O původu druhů) záhy vyvolala nadšené ohlasy (první vydání se v podstatě okamžitě vyprodalo) i kritiku, a zcela změnila náš dosavadní pohled na živou přírodu. A to nikoli jen tím, že širší veřejnost seznámila s představou evoluce života, ale především představením elegantního vysvětlení, jak evoluce může probíhat: přírodního výběru. Nemluvě o implikacích, které myšlenka měla pro člověka a jeho místo v přírodě.

Jak je patrné, mezi oběma badateli a jejich cestou k odhalení principu přírodního výběru (Wallace však přímo tento termín nepoužíval) lze najít několik paralel, ať už jde o sbírání přírodnin, absolvování expedice do tropických oblastí, kde mohli na vlastní kůži poznat zdejších ohromnou biodiverzitu, čerpání inspirace z podobných zdrojů i sledování dobových diskuzí, které se původem druhové rozmanitosti i samotným pojetím druhu také zaobíraly. Zdá se tak, že souběžné odhalení obdobného principu nakonec nebylo tak náhodné. Bylo jen otázkou času a shody příznivých okolností, než se to někomu podaří, což není v dějinách vědy a techniky nic neobvyklého (například patent telefonu).

Ale byly teorie skutečně totožné? Mnozí badatelé tvrdí, že nikoli. Ačkoli Darwin ve svém životopise napsal, že esej „obsahoval přesně stejnou teorii, jako je ta má,“ bylo pojetí obou přírodovědců v mnoha ohledech rozdílné. Wallace například nepovažoval umělý výběr (selekce prováděná člověkem, například domestikace) za analogický výběru přírodnímu. Pro Wallace byli domestikanti abnormalitou, pro Darwina naopak jedním z pilířů teorie.

Dalším rozkolem byl názor na pohlavní výběr, který Darwin považoval za další způsob, jak mohou vznikat určité znaky, a za proces téměř nezávislý na výběru přírodním. Jedním ze sporných bodů mezi oběma přírodovědci byla otázka existence samičích preferencí. Zatímco podle Darwina jsou samičí preference u mnoha druhů živočichů zodpovědné za pestrost samců, Wallace něco takového zásadně odmítal a rozdílné znaky mezi pohlavími považoval za jasný důsledek selekčního vlivu prostředí (původně byla pestrá obě pohlaví, ale samice výrazné barvy pod tlakem predátorů ztratily a staly se kryptičtějšími).

Nesoulad panoval i v názoru na evoluci člověka. Darwin stejně jako další přírodovědci z jeho nejbližšího okolí – Thomas Huxley (1825–1895), John Lubbock (1834–1913) a další – vztahoval svou teorii bez skrupulí i na člověka. Wallace lidi do značné míry od ostatních živých bytostí odděloval, a obzvláště se zdráhal aplikovat evoluční teorii na naše mentální schopnosti, morálku, umělecké sklony, ba i na ztrátu ochlupení. Naopak se domníval, že evoluce člověka je řízena jakousi vyšší mocí, protože uvedené znaky nejsou pro organismus evolučně výhodné a nenapomáhají tedy k přežití.

Když se Wallace na jaře 1862 vrátil do Anglie, s Darwinem se spřátelil a ten se mladšímu kolegovi snažil pomáhat s jeho další vědeckou kariérou i finančními lapáliemi, které ho po návratu do vlasti postihly. Wallace také bez protestů uznal, že s myšlenkou přišel až jako druhý a Darwin si ho za jeho skromnost velmi vážil. Darwin na teorii koneckonců intenzivně pracoval celých 20 let a její planost podpořil ohromným množstvím důkazů. Není proto divu, že dnes mluvíme v této souvislosti obyčejně Darwinově teorii, byť je dobře Wallaceův podíl připomínat. Nebýt jeho dopisu, Darwin by patrně na knize pracoval ještě řadu let a třeba by jej nakonec předběhl někdo jiný.

I přes navázání přátelství s mnoha předními zástupci viktoriánské vědy se Wallace nikdy nestal typickým anglickým gentlemanem, netoužil po účasti v různých vědeckých klubech, jež byly v té době nesmírně populární, a například členem Královské společnosti, nejvyšší britské vědecké instituce, se stal až v roce 1893. Na popularitě mu nepřidal ani jeho zapálený příklon k tehdy populárnímu modernímu spiritualismu a sepsání několika děl na toto téma.

V domovině se nicméně nadále zaobíral evolucí, obzvláště významem zbarvení různých organismů. Důležitá byla i jeho práce na poli biogeografie (Wallaceova linie). Svou pozornost věnoval rovněž společenským otázkám. Považoval se za socialitu, vyjadřoval se k eugenice či ženským právům a nesouhlasil s očkováním proti pravým neštovicím. Počátkem 20. století se kriticky vyslovil o objevech Percivala Lowella, který tvrdil, že objevil kanály na Marsu, jež měly být důkazem inteligentního života na rudé planetě. Za svůj život napsal přes dvacet knih a několik set článků. Zemřel 7. listopadu 1913 ve věku 90. let.

Bock, W. J. (2009). The Darwin -Wallace myth of 1858. Proceedings of the Zoological Society, 62(1), 1–12. https://doi.org/10.1007/s12595-009-0001-9

Komárek, S. Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie. Academia, 2008.

Kutschera, U. (2003). A comparative analysis of the Darwin-Wallace papers and the development of the concept of natural selection. Theory in Biosciences, 122(4), 343–359. https://doi.org/10.1007/s12064-003-0063-6

Smith, Ch. H, Beccaloni, G. (eds). Natural Selection and Beyond: The Intellectual Legacy of Alfred Russel Wallace. Oxford University Press, 2008.