Spiritualistické hrátky: Když vědci zkoumali duchy

I když se lidé o duchy a život po smrti zajímali odnepaměti, v druhé polovině devatenáctého století se ve Spojených státech, Velké Británii i mnoha evropských zemích rozpoutalo nefalšované duchařské šílenství, které trvalo několik desítek let a dodnes je připomíná takřka nekonečná zásoba stále oblíbených strašidelných povídek.

Tehdejší zájem o duchy, který pravděpodobně odstartoval v roce 1848 díky proslulým americkým sestrám Foxovým, údajným médiím, jež dokázaly všechny kolem tahat za nos úctyhodných čtyřicet let, ale dalece přesahoval hranice literatury a pronikal do celé společnosti na obou stranách Atlantiku. Objevila se kvanta zaručených duchařských historek a kdo neviděl, neslyšel nebo alespoň neucítil ducha, jako by nebyl. Na oblibě nabraly spiritistické seance, kde bylo možné skrze medium hovořit s mrtvými, případně je přimět vyvádět různé strašidelné kousky, například vyluzovat záhadné zvuky, posouvat nábytkem, hrát na hudební nástroje a podobně. Řada lidí brala tyto bobtnající kontakty se zásvětím zcela vážně, což nakonec podnítilo vznik celého myšlenkového hnutí, jež vešlo ve známost pod názvem moderní spiritualismus.

Ačkoli vědecká obec na tyto aktivity povětšinou hleděla skrz prsty, stejně jako v každé době se objevili tací, kteří na předsudky nedali, rozhodli se nový fenomén prozkoumat trochu zevrubněji, a našlo se i pár rebelů, kteří dospěli k názoru, že na tom všem přece jen něco bude. K takovým patřil třeba americký chemik Robert Hare (1781–1858), který se proslavil vynálezem kyslíko-vodíkového hořáku. Jeho cílem původně bylo načapat lidi pořádající seance při podvodu, a odhalit tak falešnost celého toho bláznovství, jenže co čert nechtěl, brzy nabyl přesvědčení, že to žádný podfuk není. Dokonce pak vynalezl řadu přístrojů pro zkoumání těchto jevů, včetně „spiritoskopu“, který sloužil ke komunikaci s duchy, aniž by se při tom medium mohlo dopustit jakýchkoli nekalostí, nebo speciální váhy měřící změnu hmotnosti různých předmětů zprostředkovanou mediem.

Na evropské straně Atlantiku bylo ale v tomto ohledu ještě rušněji. Jedním z těch, kdo dali svou reputaci všanc a dobrovolně se účastnili duchařských seancí, byl britský fyzik a inženýr Cromwell Fleetwood Varley (1828–1883), který se mimo jiné podílel na podkládání transatlantického telegrafního kabelu. Ani on ale navzdory svým technickým znalostem žádný podvod neodhalil a záhy se přidal na stranu spiritualistů.

K nejhlasitějším z vědecky či technicky založených spiritualistů patřil ovšem někdo jiný: Alfred Russel Wallace (1823–1913), dobrodruh, cestoval, vynikající zoolog, spoluobjevitel teorie přírodního výběru (o tom, jak Darwin málem prováhal, zase někdy příště) a veskrze svérázný chlapík. Poprvé Wallace seanci navštívil roku 1865 a zjevně na něj zapůsobila, poněvadž začal na tyto duchařské dýchánky docházet pravidelně. Vydal dokonce knihu, která mapovala nespočet údajných pozorování duchů a nadpřirozených úkazů, a upozorňoval, že by věda měla bez předsudků zkoumat i jevy, jejichž existence působí na první pohled směšně či nepravděpodobně. Stal se zarputilým obhájcem spiritualismu, což mu místo uznání přineslo především posměch ze strany veřejnosti i některých přátel.

Wallace a další zastánci z řad vzdělané veřejnosti ale přece jen nějakou váhu měli, což v roce 1869 pravděpodobně přispělo k sestavení speciální komise (pod Londýnskou dialektickou společností) složené z více než tří desítek vážených mužů z řad učené veřejnosti (lékařů, vědců i právníků). Ta měla ke spiritualismu přinést nějaké definitivní stanovisko, přičemž se očekávalo, že bude nepříznivé. Jenže zpráva vypracovaná o dva roky později se k překvapení mnohých přidala alespoň v několika otázkách na stranu Wallace a spol. a uznala, že některé ze zkoumaných jevů (například pohybování předměty) jsou reálné, respektive že se nejedná o podvod. Oponenty ale rozhodně nepřesvědčila.

Významnou měrou se do tehdejší diskuze o spiritualismu zapojil jeden z nejvýznamnějších britských vědců, fyzik a chemik William Crookes (1832–1919), který se v roce 1861 proslavil objevem prvku thallia. Později se podílel i na objevu dalších chemických prvků, zkoumal čtvrtý stav hmoty a vynalezl spintariskop. Ani jemu nebylo po chuti předsudečné odmítání jevů spojených se spiritualismem, a jal se je proto zkoumat sám. Jako správný vědec se nechtěl spolehnout na prostou návštěvu spiritistické seance v cizím domě, který nezná a v němž nemohl mít průběh experimentu plně pod kontrolou, a rozhodl se proto jednu uspořádat u sebe doma za účasti vybraných svědků.

Jako medium zvolil Daniela Dunglase Homea (1833–1886), který tehdy patřil k těm vůbec nejslavnějším. Výsledky pokusů publikoval v časopise Quarterly Journal of Science a i tentokrát z toho spiritualisté vyšli s čistým štítem. Crookes například popisuje, jak se Homeovi podařilo pouhým dotykem jedné ruky rozehrát harmoniku uzavřenou ve speciální kleci umístěné pod stolem, načež nástroj hrál i zcela bez dotyku a v kleci se začal sám od sebe otáčet. Crookes provedl ještě jeden pokus, který měl ověřit a hlavně přesně změřit schopnost médií působit na různé předměty jakousi záhadnou silou. K tomu měla sloužit speciální aparatura složená z prkna spojeného se závěsnou vahou. Home se prkna pouze jemně dotýkal, přesto bylo prokazatelné, že síla, jež na prkno působí, je znatelně vyšší.

Crookesův článek ovšem kritiky nepřesvědčil a navzdory pečlivosti a technické zdatnosti, kterou vědec dostatečně prokázal při jiných výzkumech, jej obviňovali z lajdáckého provedení experimentů. Crookes proto pokusy za ještě přísnějších podmínek zopakoval, leč výsledky byly totožné. Avšak co za tímto neznámým silovým působením stálo, si říct netroufal. Navrhl, aby nazývalo „psychickou silou“ (dnes bychom asi řekli telekineze). Uvažoval, že spíše než o projev duchů by se mohlo jednat o sílu produkovanou například nervovou soustavou a že stejně jako každá jiná schopnost je i tato u někoho vyvinuta lépe u někoho hůře, přičemž do první kategorie patří právě média. I když zde Crookes na duchy přímo neodkazoval, v průběhu svého života se s nimi zaplétal opakovaně, což dokládá i pár slavných fotografií.

V této souvislosti musím upozornit, že roce 1908 vyšla v pražském nakladatelství Hejda a Tuček kniha Spiritualismus a věda, která krom překladu dvou Crookesových článků o jeho pokusech obsahuje i stručnou historii zkoumání daných jevů, zmíněnou zprávu Dialektické společnosti či podrobný popis neúspěšné petrohradské seance, která za účasti zmíněného D. D. Homea proběhla v roce 1871.

Ačkoli se někteří vědci duchy vážně zabývali, a dokonce dospěli k přesvědčení, že zastánci spiritualismu mají v mnohém pravdu, jednalo se o menšinový názor a i u těch, kteří se přesvědčit nechali, se jednalo spíše o jejich způsob, jak se vyrovnat s tragickou ztrátou svých blízkých. Podobným příkladem byl koneckonců i duchovní otec Sherlocka Holmese, Arthur Conan Doyle (1859–1930), který se stal v závěru svého života jedním z nejznámějších a nejvlivnějších zastánců tehdy už poněkud skomírajícího spiritualismu.

Zájem o téma se nepřekvapivě promítl i do jeho literárního díla. Mimo jiné je autorem knihy The History of Spiritualism (Dějiny spiritualismu), poprvé vydané v roce 1926, a duchové se objevili také v jeho beletristické tvorbě. Zářným příkladem je neúmyslně úsměvný román Země mlhy (česky 1994), v níž vystupuje slovutný profesor Challenger (jeden z hrdinů slavného Ztraceného světa), přísný a pedantský vědec, který k existenci duchů přistupuje s hlubokou skepsí, avšak nakonec musí své názory přehodnotit, podobně jako to před ním učinili někteří výše zmínění vědci.

Crookes, W. (1908) Spiritualismus a věda. Hejda & Tuček, 130 s.

Doyle, A. C. (2020) Dobrodružství profesora Challengera. Cpress, 104 s.

Doyle Arthur Conan (1994) Země mlhy. Yetti, 174 s.

Pecháček, P., Průša, P. (2016) Čtvrté skupenství hmoty, thallium a síla mysli. Československý časopis pro fyziku, 2 (66), 115–118.

Rayleigh, N. (1926). Sir William Crookes and spiritualism. Nature, 118(2980), 843. https://doi.org/10.1038/118843c0

Smith, C. H., & Beccaloni, G. (2009). Natural Selection and Beyond: The Intellectual Legacy of Alfred Russel Wallace. Oxford University Press, 512 s.