Komu se to dostane do rukou: Průřez strašidelnou povídkovou tvorbou 19. století

Devatenácté století nepřineslo pouze prudký rozvoj vědy a techniky, ale zásadními proměnami procházela také literatura. Zejména v jeho druhé polovině se ve Velké Británii i Spojených státech dočkal obrovské popularity už nějakou dobu rozvíjený žánr strašidelné povídky, což ostatně nebylo nic překvapivého. V téže době na obou stranách Atlantiku totiž zažíval obrovskou renesanci celospolečenský zájem o duchy a nadpřirozeno, který dal dokonce vzniknout hnutí, jež se někdy označuje jako moderní spiritualismus a jehož velkým příznivcem se později stal třeba Arthur Conan Doyle.

Kratší i delší prózy, které si zahrávaly s prvky, jež bychom dnes označili jako hororové, tehdy vznikaly s trochou nadsázky jako na běžícím pásu a už více než sto let představují takřka nevyčerpatelnou zásobu příběhů pro nejrůznější antologie mapující tehdejší zálibu spisovatelů v zásvětních tématech. K takovým patří i sice už starší, leč poctivě sestavená a ilustračně podmanivá sbírka Komu se to dostane do rukou (Odeon, 1992), která na necelých pěti stech stránkách přináší rovnou dvacítku „podivuhodných příběhů z Ameriky 19. století“, jak zní podtitul svazku, byť rozpětí chronologicky seřazených povídek sahá od roku 1798 po začátek 20. století, konkrétně rok 1910.

Stejně jako každá jiná podobná antologie trpí i tato neduhem určité kvalitativní rozkolísanosti, třebaže to, jaké povídky čtenáři způsobí příjemné mrazení a které naopak prošumí bez většího zájmu, bývá značně subjektivní. Ačkoli vyložený propadák zde není žádný, k těm nejslabším trochu ironicky patří zároveň ta nejdelší nazvaná Planšeta (1905), která vzešla z pera Jacka Londona. Autor Bílého tesáka v ní sází na vesměs realistický příběh, do nějž navzdory snaze o dramatičnost poměrně nezáživně zasáhne nadpřirozená entita, ale je otázka, jestli to skutečně byl „hlas“ ze záhrobí, nebo jen neodbytné podvědomí. Celkem lehce zapomenutelný je rovněž Vládce snů (1887) Thomase Wenwortha Higginsona, který líčí příběh muže, jenž se rozhodne zkrotit své sny, ale nakonec sny v jistém smyslu zkrotí jeho samého.

Kromě nich ale antologie obsahuje i řadu próz, které se řadí k naprostým klasikám žánru a ani více než století od napsání jim na působivosti nic neubralo, naopak díky tomu získaly jakousi dnes už nedosažitelnou patinu. K takovým patří zejména Žlutá tapeta (1899) Charlotte Perkinsové-Stetsonové-Gilmanové, která je prvotřídní studií šílenství, a závěrečný zvrat neztrácí na údernosti ani při opakovaném čtení. Báječná je rovněž Aféra na grovernském nádraží (1900) od Willy Catherové, která má příjemný detektivní nádech (trochu ve stylu povídek A. C. Doyla) a oproti většině ostatních příběhů se vyznačuje příjemnou naturalističností. Patrně nejhororovější, respektive nejděsivější povídkou celého svazku je Horní lůžko (1894) Francise Mariona Crawforda, které má potenciál nahnat husí kůži i ostříleným znalcům podobné literatury, budou-li příběh číst za příhodných podmínek. Hrůza v ní totiž tentokrát není jen naznačena, ale pozvolna nabývá na intenzitě a nakonec se stává doslova hmatatelnou. Na opačném konci pak stojí znamenitě vypointované a veskrze humorné Brýle (1844) Edgara Allana Poea.

Velice zajímavá a svým způsobem asi i nejtragičtější je závěrečná povídka Edith Whartonové Až potom (1910), jež líčí osudy manželů, kteří se nastěhovali do domu, kde údajně straší, duch ale nemá žádnou ustálenou podobu a při prvním setkání s ním si člověk nikdy neuvědomí, s čím má ve skutečnosti tu čest. K nejlepším pak osobně řadím i Diamantovou čočku (1858) Fitze-Jamese O'Briena, která spojuje prvky několika žánrů a pozoruhodným způsobem využívá tématiku tehdy velmi oblíbených seancí: hrdina, nadšený mikroskopik, totiž ve snaze vytvořit nejvýkonnější drobnohled na světě vyvolá ducha nizozemského přírodozpytce Antoniho van Leeuwenhoeka, který mu skutečně poradí, jak postupovat. Uposlechnout jeho pokynů ovšem nebude nic jednoduchého. K nadprůměrným příběhům patří též Duchova činže (1876) z pera klasika strašidelné literatury Henryho Jamese, která vyniká netypicky zpracovanou tematikou strašidelného domu a krásně nejednoznačným závěrem, či Dáma, nebo tygr (1882) Franka Richarda Stocktona, která nechá na čtenáři a jeho znalosti lidské povahy, aby odhadl, jak příběh skončí.

Navzdory několika slabším kouskům patří Komu se to dostane do rukou k těm podařenějším antologiím, k čemuž přispívá i značná pestrost jednotlivých povídek, které v plné kráse ukazují rozmanitost žánru. Nechybí zde skuteční duchové, oživlí kostlivci, strašidelné domy či tlející těla, ale ani duchové domnělí, strašidla, která žádnými strašidly nejsou, a obyčejná lidská bezcitnost. Díky poměrně širokému záběru z hlediska doby vzniku jednotlivých příběhů antologie také poměrně hezky ukazuje samotný vývoj strašidelné povídky a pohledu na nadpřirozeno, respektive jeho využívání v literatuře. Kapitolou samou pro sebe jsou i velice specifické ilustrace Michala Cihláře.

Pokud už jste tedy přesycení moderními horory (nebo se jim dokonce vyhýbáte) a dostanete během nadcházejících pošmourných podzimních dnů chuť na trochu té klasické a z dnešního pohledu už docela bezpečné hrůzy, s Komu se to dostane do rukou vedle nešlápnete.

Bibliografické údaje recenzované knihy: Komu se to dostane do rukou, Odeon, 1992, 462 s. ISBN: 80-207-0319-5.