Ježura australská: Bodlináč od protinožců připomíná ježka, ale snáší vejce

Austrálie je doslova pokladnicí pozoruhodných tvorů napříč mnoha živočišnými skupinami, od hmyzu a pavouků po hady, ptáky a savce. Pokud jde o poslední jmenované, je dokonce (spolu s Novou Guineou) jediným místem na Zemi, kde se společně vyskytují všechny tři dnes žijící savčí linie: placentálové (Eutheria) a vačnatci (Metatheria), kteří společně tvoří podtřídu živorodí (Theria), a starobylí vejcorodí (Prototheria), v současnosti zastoupení jediným řádem s názvem ptakořitní (Monotremata).

Oproti zbylým dvěma liniím jsou vejcorodí, respektive ptakořitní velmi malou skupinou, která všeho všudy obsahuje pět žijících druhů ze dvou čeledí. Na jedné straně stojí nezaměnitelný ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus), na té druhé čtyři zástupci čeledi ježurovití (Tachyglossidae): paježura Bruijnova (Zaglossus bruijnii), paježura Bartonova (Z. bartoni), před sotva třiceti lety popsaná paježura Attenboroughova (Z. attenboroughi) a konečně ježura australská (Tachyglossus aculeatus), které jsou věnovány následující řádky.

Domovem ježury australské je, nepřekvapivě, Austrálie, včetně Tasmánie a dalších přilehlých ostrovů, ale také Nová Guinea. Jedná se o jednoznačně nejrozšířenějšího zástupce ptakořitných. Obývá takřka všechny suchozemské biotopy od tropických pralesů, eukalyptových lesů a savan po pouštní či polopouštní oblasti a vyskytuje se i ve vyšších nadmořských výškách. Podobně široká paleta obývaných biotopů je mezi savci docela výjimečná.

První, co nás při pohledu na ježuru zaujme, jsou nápadné bodliny či ostny, díky nimž společně se zavalitým tělem, relativně malou hlavou a krátkýma nohama připomíná ježky, které dobře známe z našich zahrad a lesů. (Na území České republiky žijí dva druhy, ježek západní [Erinaceus europaeus] a ježek východní [E. roumanicus].) I když se vkrádá pocit, že musejí být tito tvorové blízce příbuzní, není to tak. Ježek totiž patří mezi placentály, jejichž poslední společný předek s vejcorodými savci na Zemi žil před nějakými 160 až 200 miliony let, a stejná doba tudíž dělí i ježka a ježuru. Ježek má tak z fylogenetického hlediska blíž ke slonovi než k ježuře.

Podobnost obou druhů, a klidně bychom sem mohli zařadit ještě urzona (Erethizon dorsatum) nebo dikobraza (Hystrix), je výsledkem takzvané konvergentní evoluce, tedy sbližování relativně nepříbuzných organismů v důsledku toho, že čelí stejným či srovnatelným evolučním tlakům a uchýlily se k analogickým řešením, jak těmto tlakům vzdorovat (v tomto případě, jak se chránit před predátory). Jedná se o poměrně běžný jev, s nímž se setkáváme u nejrůznějších živočichů, a Austrálie je jeho příkladů doslova plná. Viz třeba bohužel již vyhynulý vakovlk.

Bližší pohled navíc mezi ježkem a ježurou odhalí celou řadu podstatných rozdílů, které začínají už u velikosti. Zatímco evropští ježci jsou dlouzí přibližně 18 až 30 centimetrů a váží od 300 po 1 300 gramů, u ježury délka těla činí 30 až 45 cm (podle jiných zdrojů 55 cm) a hmotnost se pohybuje mezi dvěma až sedmi kilogramy. Pohlavní dimorfismus není výrazný, samci jsou v průměru jen o trochu větší než samice. Zajímavostí je, že samci mají na zadních nohách ostruhy, které ale na rozdíl od ostruh u samců ptakopysků nejsou spojeny s jedovou žlázou. Za zmínku také stojí, že ježura má kromě bodlin i srst, která může být u některých poddruhů dokonce delší než ostny.

Ježura se od ježka liší rovněž tím, že postrádá zuby, na druhou stranu ale stejně jako ostatní ptakořitní disponuje kloakou, která je typickým znakem (nejen) plazů a ptáků (odtud také vzešel název „ptakořitní“). Kloaka slouží jako společné vyústění trávicí a vylučovací soustavy a samice ježur skrze ni také kladou vajíčka. Samec zase během páření skrze kloaku vystrkuje penis, který má hned čtyři zakončení, nicméně během kopulace samec používá vždy jen polovinu svého mužství.

Páření probíhá v závislosti na poddruhu od začátku června do poloviny září. Březost u ježur trvá dva a půl až zhruba tři týdny, po nichž samice snese jediné vejce. Nikoli ale jen tak na zem, nýbrž do vaku, který se jí přechodně vytvoří na břiše. Vajíčko inkubuje dalších asi 10 dní, po kterých se vylíhne malinkaté mládě, jež postrádá pigmentaci i ochlupení, měří 13 až 15 milimetrů a váží 0,3 gramu. Ani potom samozřejmě péče nekončí. Potomek ve vaku zůstává a kojí se skoro dva měsíce. Poté jej samice uloží do nory, kde mládě dál pravidelně kojí mlékem vylučovaným mléčným políčkem, což trvá do doby, kdy je ježurka stará asi 200 dní (liší se opět v závislosti na poddruhu, někdy hodně).

Ježury žijí pomalu (mají pomalý metabolismus) a pohlavní dospělosti dosahují až po několika letech. Kdy přesně, záleží opět na poddruhu a dalších faktorech, ale může to trvat i pět až dvanáct roků, než se ježura začne rozmnožovat. Průměrná délka života ježur se ve volné přírodě pohybuje mezi 16 a 17 lety, v zajetí se však mohou dožít 40 až 50 let, což je zhruba než tři a půl krát více, než by odpovídalo velikosti těla tohoto savce. Od podzimu do jara ježury hibernují (na Tasmánii může hibernace trvat přes než půl roku) a tělesné teplota jedince během této doby klesá i na méně než 10 stupňů Celsia.

Ježura australská se živí hlavně hmyzem, zejména termity a mravenci, případně i larvami brouků a jinými bezobratlými. K potravě se dostává pomocí krátkých předních končetin ozbrojených silnými drápy, kterými rozrývá půdu či hnízda sociálního hmyzu (drápy jsou také na zadních, o 180 stupňů otočených končetinách, ale tenčí a delší). Díky protáhlé trubkovité tlamě, kterou může zasunout do úzkých škvír, a dlouhému lepivému jazyku pronikne do mraveniště či termitiště opravdu hluboko. Tlama má podobnou stavbu jako ptačí zobák, a v angličtině se jí dokonce říká „beak“. Kořist ježury hledají hlavně pomocí čichu, ale mohou využít i další smysly, tedy zrak, sluch a mechanorecepci. Na protáhlé tlamě mají také receptory, které jim umožňují vnímat elektrické pole (stejným smyslem disponují též ptakopyskové).

Tytéž smysly ovšem ježury využívají i k tomu, aby se samy nestaly kořistí, byť nejvíce jsou predátory ohroženi mladí jedinci, kteří ještě nemají vyvinuté ostny. Dospělci se většinou dokážou dobře chránit. K jejich hlavním nepřátelům patří dingové (Canis lupus dingo), ďáblové medvědovití (Sarcophilus harrisii) a samozřejmě lidé. Bodliny jsou pro ně ale jen jednou z metod ochrany. V případě nebezpečí ježury nejprve hledají úkryt (ač moc rychle běhat neumějí), případně se zahrabou do země, je-li to možné.

Ježury jsou úžasní tvorové, kteří vědce ani po letech výzkumu nepřestávají fascinovat. Loni se například ukázalo, byť nešlo o úplně novou hypotézu, že předci ježur „vyznávali“ obojživelný způsob života jako dnešní ptakopyskové. Mimochodem, i současné ježury umí plavat a koupou se například ve velkých vedrech, aby se ochladily.

Na závěr dodejme, že ježury australské chová pražská zoologická zahrada, kde už se dokonce narodilo několik mláďat, která však později uhynula, což ošetřovatelům v žádném případě nelze vyčítat. Odchov ježur v zajetí je totiž pověstně obtížný a úspěšný bývá zcela výjimečně.

Fenelon, J. C., et al. (2024). Observations on the reproductive morphology of the female short‐beaked echidna, Tachyglossus aculeatus. Journal of Anatomy, 246(1), 120–133. https://doi.org/10.1111/joa.14142

Hulbert, A., Beard, L. A., & Grigg, G. C. (2008). The exceptional longevity of an egg-laying mammal, the short-beaked echidna (Tachyglossus aculeatus) is associated with peroxidation-resistant membrane composition. Experimental Gerontology, 43(8), 729–733. https://doi.org/10.1016/j.exger.2008.05.015

Johnston, S. D., et al. (2007). One‐Sided ejaculation of echidna sperm bundles. The American Naturalist, 170(6), E162–E164. https://doi.org/10.1086/522847

Rismiller, P. D., & McKelvey, M. W. (2003). Body mass, age and sexual maturity in short-beaked echidnas, Tachyglossus aculeatus. Comparative Biochemistry and Physiology Part a Molecular & Integrative Physiology, 136(4), 851–865. https://doi.org/10.1016/s1095-6433(03)00225-3

Wallage, A., et al. (2015). Advances in the captive breeding and reproductive biology of the short-beaked echidna (Tachyglossus aculeatus). Australian Journal of Zoology, 63(3), 181–191. https://doi.org/10.1071/zo14069

Short-beaked Echidna (Tachyglossus aculeatus) Fact Sheet. c2017. San Diego (CA): San Diego Zoo Wildlife Alliance; [navštíveno 14. 5. 2026]. http://ielc.libguides.com/sdzg/factsheets/short-beaked-echidna