Článek
Zatímco schopnost aktivně létat vznikla během evoluce pouze čtyřikrát (u hmyzu, pterosaurů, ptáků a letounů), plachtění se vyvinulo nesčetněkrát a uchylují se k němu i zástupci různých skupin obratlovců od ryb, hadů a ještěrů po hlodavce, letuchy či vačnatce. Zdatné „plachtily“ ovšem najdeme i mezi obojživelníky. K nejpozoruhodnějším v tomto ohledu patří žáby létavky, mezi něž patří i létavka černoblanná (Rhacophorus nigropalmatus).
létavka černoblanná (Rhacophorus nigropalmatus)
Domovem této létavky je jihovýchodní Asie, konkrétně Malajský poloostrov a Borneo. Obývá primární i sekundární stálezelené lesy, příležitostně i plantáže a jiné zalesněné oblasti. Jedná se o poměrně velkou žábu. Samci mohou měřit až devět centimetrů, samice ještě o centimetr víc. Charakteristickým znakem létavek jsou velké oči a dlouhé nohy s protáhlými prsty, které jsou spojené částečně černou blánou, což se propsalo i do českého druhového jména tohoto neobyčejného obojživelníka.
Nejedná se však o blánu plovací. I když máme žáby spojené hlavně s vodou, létavky si na ni příliš nepotrpí, ba naopak. Většinu života tráví vysoko v korunách stromů, kde loví různé bezobratlé živočichy (zejména hmyz), a blána napnutá mezi roztaženými prsty jim společně s kožovitými výrůstky na předních i zadních nohou umožňuje klouzat vzduchem z jedné větve na druhou, nebo dokonce z jednoho stromu na jiný. Uvádí se, že dokážou doplachtit na vzdálenost až patnáct metrů a ve vzduchu zvládnou i zatáčet. K bezpečnému pohybu ve výškách i k hladkému přistání při leteckém přesunu z místa na místo jim pomáhají velké přísavné polštářky na koncích prstů.
létavka černoblanná (Rhacophorus nigropalmatus)
Do vody se létavky nevracejí ani kvůli rozmnožování. Samec i samice, kterou žabák láká druhově specifickým voláním, se pouze přemístí na větev visící nad vhodnou dočasnou tůní či jinou vodní plochou, kde se samice pustí do produkování hlenovité substance, z níž zadníma nohama vytvoří pěnové hnízdo. Do něj poté naklade vajíčka a samec přidá spermie. Jakmile se z oplozených vajíček začnou líhnout pulci, hnízdo se rozpadne a pulci sletí do vody (pokud mezitím nevyschla, což by samozřejmě znamenalo jejich smrt).
Když se pulci po nějaké době promění v žáby a vylezou z vody, dospělcům se ještě příliš nepodobají. Nejenže postrádají dostatečně vyvinutý plachtící aparát, ale mají také naprosto odlišné zbarvení. Zatímco dospělé létavky jsou při pohledu shora zářivé zelené (po stranách pak zelená přechází ve žlutou), mladé žabky jsou červené či červenohnědé a zhruba po měsíci od metamorfózy se jim na těle vytvářejí bílé tečky, které mizí po asi deseti až třinácti měsících, kdy se žáby „přestrojí“ do dospělácké zelené.
samec a samice v amplexu a pěnové hnízdo
Ačkoli to tak na první pohled možná nevypadá, v obou případech plní zbarvení totožnou funkci: slouží jako ochrana před predátory, což pomocí několika jednoduchých pokusů doložila studie publikovaná v roce 2023.
Zatímco zelené odstíny dospělých žab fungují jako kryptické zbarvení, jinak řečeno umožňují obojživelníkům splynout s okolní bujnou zelení, aby si jich predátor vůbec nevšiml (předpokládá se, že největší hrozbou jsou pro ně ptáci), mladé žabky jsou naopak kvůli červené barvě zcela nepřehlédnutelné. Díky bílým tečkám ale jako žáby moc nevypadají. Připomínají spíše ptačí trus, který ptáky k bližšímu zkoumání přirozeně neláká. Podobnou strategii mimochodem využívají i jiní živočichové, například takzvaní bolasoví pavouci.
Obrázek ze studie Stückler et al. (2023). Fotografie A a B zachycují nedospělou a dospělou létavku černoblannou během odpočinku na vegetaci. Na obrázcích 1 až 4 jsou modely, které vědci předkládali ptákům. Ti nejčastěji utočili na červenou žabku bez skvrn, u červeného modelu se skvrnami a zeleného byla četnost útoků významně nižší. Na bílý model, který sloužil jako kontrola, takřka neútočili, patrně proto, že s takto bílými předměty se ve svém okolí nesetkávají a projevil se u nich strach z nových, neznámých věcí (neofobie).
S létavkou černoblannou se pojí i jedna historická perlička, která objasňuje, proč se jí v angličtině přezdívá Wallace's flying frog (Wallaceova létajícížába). I když se oficiálního popisu dočkala až v roce 1895, ve svém slavném díle The Malay Archipelago (Malajské souostroví), které poprvé vyšlo roku 1869, se o ní zmiňuje už Darwinův přítel a spoluautor teorie přírodního výběru Alfred Russel Wallace. Možná bude nejlepší předat slovo přímo jemu (převzato z originálu, přeložil autor článku):
„Jedním z nejzvláštnějších a nejzajímavějších plazů [sic], s nimiž jsem se na Borneu setkal, byla velká stromová žába, kterou mi donesl jeden čínský dělník. Sebejistě mi líčil, že ji sledoval, jak se snesla z vysokého stromu, jako kdyby letěla. Když jsem ji prozkoumal, seznal jsem, že má velmi dlouhé prsty, po celé délce spojené blánou, která po roztažení skýtá daleko větší plochu než samotné tělo. Blána lemuje také přední nohy a tělo je schopno se značně roztáhnout. Hřbet a končetiny nesou syté, zářivě zelené zbarvení, spodní část těla a prostřední prsty mají žlutou barvu a blány jsou černé s paprskovitě se rozbíhajícími žlutými proužky.
Tělo bylo dlouhé asi čtyři palce [tj. cca 10 cm], blány na zadních nohou zaujímaly po plném roztažení plochu čtyř čtverečních palců [25,8 cm²] a plocha blan na všech čtyřech končetinách dohromady činila přibližně dvanáct čtverečních palců [77,4 cm²]. Vzhledem k rozšířeným přilnavým diskům na koncích prstů, jež dokládají, že tvor je opravdovou stromovou žábou, si lze těžko představit, že by tato ohromná blána mezi prsty sloužila pouze k plavání, a vyprávění onoho Číňana, že [žába] letěla ze stromu, tak získává na přesvědčivosti. Nemýlím-li se, jedná se o první známý příklad ‚létající žáby‘ a pro darwinisty je velice zajímavý, jelikož ukazuje, že rozmanitost prstů, které se již adaptovaly na plavání a lezení vyžadující přilnavost, posloužila i k tomu, aby příbuzný druh mohl klouzat vzduchem jako dráček létavý.“
Létavka černoblanná na Wallaceově vybarvené kresbě, která posloužila jako podklad pro dřevoryt použitý v knize The Malay Archipelago.
Tolik tedy k Wallaceovu popisu létavky černoblanné. Na závěr pouze dodejme, že podle nedávného hodnocení IUCN se tato létavka řadí mezi málo dotčené taxony. A pokud byste ji chtěli vidět naživo, není třeba jezdit na až do jihovýchodní Asie. Létavky totiž chová i pražská zoologická zahrada.
Zdroje:
Dawkins R. (2023). S hlavou v oblacích. Dokořán, 304 s.
IUCN SSC Amphibian Specialist Group. 2022. Rhacophorus nigropalmatus. The IUCN Red List of Threatened Species 2022: e.T59008A64129329. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2022-2.RLTS.T59008A64129329.en
Stückler, S., Dawkins, X. I., Fuxjager, M. J., & Preininger, D. (2023). From masquerading to blending in: ontogenetic shifts in antipredator camouflage in Wallace’s flying frogs. Behavioral Ecology and Sociobiology, 77(9). https://doi.org/10.1007/s00265-023-03376-w
Wallace, A. R. (1869). The Malay Archipelago: The land of the orang-utan, and the bird of paradise. A narrative of travel, with studies of man and nature. London: Macmillan and Co. Volume 1.
(pozor, v tomto zdroji jsou chybně uvedené rozměry létavky)
