Článek
Na světě existuje celá řada živočichů, kteří sice nedokážou aktivně létat, ale evoluce jim do vínku nadělila schopnost alespoň částečně vzdorovat gravitaci pomocí plachtění či kontrolovaného pádu. První obratlovci, kteří něco podobného dokázali, se za Zemi objevili už na konci prvohor (například Weigeltisaurus). V současnosti takové tvory najdeme mezi rybami (zástupci čeledi letounovití), obojživelníky (například létavka černoblanná) i savci (letuchy, poletušky či vakoveverky).
Bojga rajská (Chrysopelea paradisi) s úlovkem.
A výjimkou nejsou ani plazi (dráček), včetně hadů, což je vzhledem k tvaru jejich těla a absenci nohou či jiných výběžků, jež by mohly posloužit jako vhodná letová plocha nebo poskytnout oporu pro takovou plochu (kupříkladu kožovitou blánu jako u poletuch), celkem překvapivé. Přeborníky jsou v tomto ohledu bojgy rodu Chrysopelea z čeledi užovkovití (Colubridae), do kterého v současnosti řadíme pět druhů.
Tím největším a nejznámějším je bojga zlatá (Chrysopelea ornata), poměrně malý (délka maximálně 130 centimetrů), obvykle zeleno-černo-žlutý had (existuje ale i forma s červenými hřbetními skvrnami), který se poměrně hojně vyskytuje v jižní a jihovýchodní Asii: Indie, Nepál, jižní Čína, Srí Lanka, Bangladéš, Thajsko, Laos, Myanmar, Kambodža či sever Malajského poloostrova. Dále sem patří o něco menší bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která se kromě Thajska, Myanmaru nebo Malajského poloostrova vyskytuje na rozdíl od své „zlaté“ příbuzné i na ostrovech Malajského souostroví a Filipínách. Další tři druhy (Ch. pelias, Ch. rhodopleuron a Ch. taprobanica) české názvy nemají.
Bojga rajská (Chrysopelea ornata). Bojgy se díky speciálně uzpůsobeným šupinám na břiše na po stromech pohybují velmi obratně.
Zástupci rodu Chrysopelea jsou denní stromoví predátoři a všichni umí zdatně plachtit nebo přinejmenším kontrolovaně padat, čehož využívají k rychlejšímu přemisťování mezi stromy, popřípadě se snáší přímo na zem (za nejnadanějšího „plachtila“ bývá považována bojga rajská, která byla i modelovým druhem ve většině dostupných pokusů). Tuto schopnost využívají jak při úprku před jinými predátory, tak při lovu kořisti, kterou v případě bojgy zlaté, ale patrně i ostatních druhů, tvoří různí stromoví (arboreální) živočichové od menších ještěrů a netopýrů po hlodavce. Pochutnají si však také na hmyzu, obojživelnících nebo ptačích vejcích. Jedná se sice o jedovaté hady, nicméně jed je poměrně slabý a pro člověka nepředstavuje smrtelné nebezpečí.
A jak bojgy vlastně létají, respektive plachtí? Díky poměrně malé hmotnosti a speciálně uzpůsobeným šupinám na břišní straně těla, které jim dovolují využívat jako oporu i velmi drobné nerovnosti na kůře, dokážou mimořádně obratně lézt po stromech, včetně velmi tenkých větví. Když se doplazí na konec větve, mohou se buď jednoduše spustit rovnou dolů, nebo nadzvednou a prohnou přední polovinu těla a aktivně se vymrští do vzduchu.
Bojga zlatá (Chrysopelea ornata). Bojgy se odvážují i na velmi tenké větvičky.
Jakmile opustí pevný podklad, zploští díky pohyblivým žebrům celé tělo (primárně břišní část), čímž maximálně zvětší použitelnou letovou plochu. V podstatě se promění v jakési podlouhlé křídlo s trojúhelníkovitým průřezem. Když je had ve vzduchu, začne se celý vlnit (podobně jako při pohybu na zemi) a tělo má při pohledu shora tvar písmene S. Fascinující je, že plaz ve vzduchu zvládá manévrovat a jsou zaznamenány případy, kdy bojga během klesání zatočila o 180 stupňů a vrátila se na stejný objekt, z nějž o něco výše seskočila.
Během letu plaz samozřejmě nabere poměrně velkou rychlost, která by při příliš tvrdém přistání mohla vést ke zranění. Když had přistává na zemi, natočí se podle všeho tak, aby se jako první podkladu dotkl ocas a jako poslední hlava. Větší potíž patrně představuje přistání na vegetaci, například na větvi sousedního stromu. Jak přesně to ale bojga dělá, aby se neporanila, se stále přesně neví, stejně jako není známo, zda dokáže přistát na vertikální ploše, například na kmeni stromu.
Bojga v akci zachycená na video:
Přestože schopnost bojg plachtit je vědcům známá více než sto let, pozornost se jí věnuje poměrně zřídka a stále zůstává mnoho otázek, které zodpoví teprve další výzkum. K nejucelenějším dostupným studiím patří níže citovaná publikace z roku 2011 od Johna Sochy, který patří k předním světovým kapacitám v oboru.
Zdroje:
Dawkins R.: S hlavou v oblacích. Dokořán, 2023, 304 s.
Dellinger, S. B., et al. (2022). Material properties of skin in the flying snakeChrysopelea ornata. Journal of Experimental Zoology Part a Ecological and Integrative Physiology, 339(3), 269–283. https://doi.org/10.1002/jez.2676
Socha, J. J. (2011). Gliding Flight in Chrysopelea: Turning a Snake into a Wing. Integrative and Comparative Biology, 51(6), 969–982. https://doi.org/10.1093/icb/icr092
