Článek
Austrálie se někdy jeví jako učiněný ráj těch nejnebezpečnějších hadů a nutno uznat, že tamější hadí fauna je skutečně v nepoměrně vysokém procentu jedovatá a že právě zde žijí někteří z nejjedovatějších hadů světa v čele s neblaze proslulým taipanem menším (Oxyuranus microlepidotus). Přestože uštknutí člověka hadem doprovázená vstříknutím jedu (oproti suchému uštknutí) představují v Austrálii závažný problém, z přibližně tří tisíc případů, které zde každoročně napočítají, jich díky kvalitní lékařské péči i dostupnosti protijedů smrtí končí relativně málo, jen asi jeden až dva.
pakobra východní (Pseudonaja textilis), vyskytuje se i blízko lidských sídel, tady se zamotala do pletiva
I když by nás možná napadlo, že za největší procento z nich bude zodpovědný výše zmíněný taipan menší či jeho blízký příbuzný taipan velký (Oxyuranus scutellatus), za nejplodnějšího „zabijáka“ bývá označována pakobra východní (Pseudonaja textilis). Přestože při jednom kousnutí do těla nenapumpuje nijak závratné množství jedu (nižší jednotky miligramů), její jed je mimořádně potentní, a dokonce bývá označován za druhý nejsilnější hned po jedu taipana menšího.
Působí silně prokoagulačně (způsobuje srážení krve) a má také mírně hemolytické, neurotoxické a možná i myolytické účinky (zapříčiňuje rozpad červených krvinek a svalových buněk a narušuje fungování nervové soustavy). K příznakům patří závrať, bolest hlavy, zvracení a bolest zad, dále průjem, krvácení, kolaps, křeče, vysoký krevní tlak, srdeční zástava nebo akutní selhání ledvin.
pakobra východní (Pseudonaja textilis), vyskytuje se i blízko lidských sídel,
Samozřejmě závisí na množství vstříknutého jedu i celkovém zdravotním stavu člověka. Důležité je postiženého dopravit do nemocnice a případně podat protijed, který je k dispozici od padesátých let minulého století. A lékařskou péči se radí vyhledat, i když si člověk není jistý, zda ho pakobra skutečně uštknula. Má totiž relativně malé jedové zuby (měří jen nějaké 3 milimetry) a kousnutí zpočátku nemusí bolet, ba ani nemusí být pořádně vidět.
Důvodem, proč jsou uštknutí (včetně těch smrtelných) pakobrou východní relativně častá, spočívá v jejím sklonu vydávat se do hustěji obydlených oblastí, včetně předměstí větších měst. V takovém prostředí totiž nachází dostatek potravy v podobně různých hlodavců, a to i těch do Austrálie zavlečených, tedy myší, krys a potkanů – jinak řečeno výrazně pomáhá s regulací těchto škůdců. Ráda navíc odpočívá pod různými přístřešky, pod starým dřevem a podobně. Riziko kontaktu je tedy v jejím případně výrazně větší než u jiných prudce jedovatých hadů žijících dál od civilizace.
pakobra východní (Pseudonaja textilis) s uloveným králíkem divokým (Oryctolagus cuniculus); zda ho skutečně dokázala pozřít, bohužel nevíme
Stejně jako ostatní jedovatí hadi pakobry na člověka zaútočí pouze v obraně, pokud je nečekaně vyruší, doráží na ně (k podstatné částí uštknutí dojde, když se lidé hada snaží zabít) nebo jim nedají možnost úniku. Pokud má totiž pakobra na výběr, zmizí, případně zůstane bez hnutí a využívá svého krycího zbarvení. Jestliže se ale cítí ohrožena, a toho není tak těžké docílit, protože jde o celkem nervózního hada, nasadí jeden ze dvou obranných módů. V tom neúplném pouze lehce zvedne hlavu a krk a drží je rovnoběžně se zemí. Krk při tom navíc zploští, byť ne tak nápadně jako to umí kobra, a tlamu nechává zavřenou.
Může ovšem nasadit i druhý typ výstražného postoje, ke kterému v nedávné studii sáhla dokonce ve více než polovině případů. Tentokrát nezůstane při zemi, ale poměrně vysoko vztyčí celou přední část těla a zkroutí jej do charakteristického esovitého tvaru. Tlamu nechá mírně, leč výhružně pootevřenou. Po tomto posledním varovném signálu často následuje bleskurychlý výpad. Někdy se jedná pouze o předstíraný pokus o kousnutí, jindy však pakobra jedové zuby skutečně použije. V případě druhé, „plné“, výstražné pozice je sice výpad pomalejší, ale zpravidla přesnější.
pakobra východní (Pseudonaja textilis), výstražný postoj, po němž už velmi často následuje útok
Tentokrát jsme na to šli trochu obráceně a zatím jsme se vůbec nedostali k tomu, jak pakobra východní vlastně vypadá a kde žije. Jde o hada poměrně štíhlého a obvykle bývá dlouhý kolem půldruhého metru, ačkoli rekordní změřený exemplář měřil lehce přes dva metry. Zbarvení pakobry se pohybuje v odstínech hnědé od skoro černé po naoranžovělou. Hlava, která není výrazně odlišená od krku, bývá většinou stejně zbarvená jako zbytek těla, může být nicméně trochu tmavší. Břicho je smetanové, nažloutlé či oranžové s tmavšími fleky. Šupiny má pakobra hladké a mírně lesklé. Mláďata se ale od dospělců trochu liší. Na hlavě a zátylku mívají tmavé skvrny a na těle větší počet tmavších proužků.
pakobra východní (Pseudonaja textilis), mláďata jsou jinak zbarvená než dospělci
Jak naznačuje její české jméno, pakobra východní (v angličtině eastern brown snake) obývá hlavně východní část australského kontinentu (Queensland, Nový Jižní Wales, Victoria, Jižní Austrálie i Severní teritorium, kde žijí izolované populace) a našli bychom ji rovněž na Nové Guineji. Původně se spekulovalo, jestli tam nebyla zavlečena lidmi, nicméně genetické studie ukázaly, že tam pronikla již v pleistocénu, a to zřejmě ne pouze jednou. Obývá rozmanité biotopy, s výjimkou deštných pralesů a horských oblastí. Daří se jí hlavně v řidších lesích, na křovinatých stanovištích, v travnatých savanách i v zaplavovaných oblastech kolem řek. A jak už zaznělo výše, má ráda i lidmi přeměněnou krajinu.
Přes noc většinou odpočívá v norách, pod kameny, padlými stromy a na jiných příhodných místech. Aktivní je hlavně ve dne. Pouze ve velkých vedrech posouvá aktivitu na pozdější, případně až večerní hodiny. Při pátrání po kořisti ovšem využívá hlavně zrak, což by za příliš velké tmy nemohla. Navzdory tomu, že se umí pohybovat mimořádně rychle, kořist většinou nepronásleduje na volném prostranství, ale hledá ji například v norách, kde je přes den ukrytá. Kromě myší, krys a potkanů, o nichž jsme mluvili výše, loví pakobry i další malé savce, včetně zdivočelých koček, ptáky, plazy i obojživelníky. V zajetí se uchylují též ke kanibalismu. Kromě jedu si pakobra při usmrcování kořisti běžně pomáhá škrcením, kterým oběť znehybní, dokud toxiny nezapůsobí.
pakobra východní (Pseudonaja textilis) při polykýná scinka uťatého (Tiliqua rugosa)
U mladších jedinců podle všeho tvoří „studenokrevná“ kořist větší procento jídelníčku než už starších. Právě ti jsou proto více ohroženi tím, že si vyberou nevhodnou potravu v podobně invazní ropuchy obrovské (Rhinella marina). Několik pozorování přesvědčivě doložilo, že had si s toxiny této nepůvodní žáby nedokáže poradit a za její pozření často zaplatí životem.
Pakobry jsou vejcorodí hadi. Páří se na jaře, přičemž samci svádějí o přístup k samcích rituální souboje, při kterých se kolem sebe ovinou a snaží se protivníka přitlačit k zemi. Taková přetahovaná může trvat klidně desítky minut. Vítěz se pak páří se samicí, která o několik týdnů či měsíců později naklade snůšku sestávají z průměrně patnácti vajec a byla prý pozorována, jak se kolem nich na kratší dobu (v řádu hodin) ovinula. V závislosti na teplotě trvá inkubace od přibližně pětatřiceti dnů po tři měsíce.
pakobra východní (Pseudonaja textilis), rituální souboj samců
Pakobra východní není zdaleka jedinou australskou pakobrou. Jenom v rámci rodu Pseudonaja rozeznáváme dalších osm druhů, z nichž tři mají čeká jména: pakobra skvrnitá (Pseudonaja guttata), pakobra drobná (Pseudonaja modesta) a pakobra ozdobná (Pseudonaja nuchalis). Jmenovat bychom mohli ještě druh Pseudonaja mengdeni, který se v angličtině nazývá western brown snake (dalo by se přeložit jako pakobra západní) a podobně jako pakobra drobná obývá velkou část západní a střední Austrálie. Všechny tyto druhy jsou si docela podobné a jejich areály se místy prolínají. Jedním ze spolehlivých znaků, jak pakobru východní odlišit od pakobry skvrnité, pakobry ozdobné a pakobry P. mengdeni je její růžový vnitřek tlamy (u ostatních zmíněných druhů je z větší části černý).
Aby to nebylo tak jednoduché, v češtině název pakobra nesou zástupci několika dalších rodů. Zmínit můžeme pakobru australskou (Pseudechis australis), pakobru páskovanou (Notechis scutatus) nebo pakobru olivovou (Demansia olivacea). Všechny pakobry, stejně jako smrtonoši, vodnáři, vlnožilové nebo taipani nicméně patří do podčeledi vodnáři (Hydrophiinae) a čeledi korálovcovití (Elapidae). A abychom systematice učinili zadost, do korálovcovitých, avšak už do jiné podčeledi (korálovci, Elapinae) spadají další známí jedovatí hadi jako mamby, kobry, bungaři či korálovci.
Pokud se tedy někdy vypravíte do Austrálie, na hnědé hady si raději dejte pozor. Sice se vás bojí více než vy jich, ale v určitých situacích takhle informace přinese jen slabou útěchu.
Zdroje:
Allen, G. E., et al. (2012). Clinical Effects and Antivenom Dosing in Brown Snake (Pseudonaja spp.) Envenoming — Australian Snakebite Project (ASP-14). PLoS ONE, 7(12), e53188. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0053188
Phillips, B., & Fitzgerald, M. (2004). Encounters between Eastern Brown Snakes (Pseudonaja textilis) and Cane Toads (Bufo marinus) in northern New South Wales. Herpetofauna, 34(1), 23–25. https://doi.org/10.5962/p.432610
Whitaker, P. B., Ellis, K., & Shine, R. (2000). The defensive strike of the Eastern Brownsnake, Pseudonaja textilis (Elapidae). Functional Ecology, 14(1), 25–31. https://doi.org/10.1046/j.1365-2435.2000.00385.x
Whitaker, P. B., & Shine, R. (2002). Thermal biology and activity patterns of the eastern brownsnake (Pseudonaja textilis): A radiotelemetric study. Herpetologica, 58(4), 436–452. https://doi.org/10.1655/0018-0831(2002)058
Williams, D. J., et al. (2008). Origin of the eastern brownsnake, Pseudonaja textilis(Dumeril, Bibron and Dumeril) (Serpentes: Elapidae: Hydrophiinae) in New Guinea: evidence of multiple dispersals from Australia, and comments on the status of Pseudonaja textilis pughi Hoser 2003. Zootaxa, 1703(1). https://doi.org/10.11646/zootaxa.1703.1.3
pakobra východní (Pseudonaja textilis) umí i dobře plavat
