Článek
Švédský lékař a přírodovědec Carl Linné (1707–1778) se do historie vědy zapsal jako otec dodnes používaného biologického názvosloví, v němž má každý druh přidělené unikátní dvouslovné (binomické) označení složené z rodového a druhového jména. Linné ale jen neteoretizoval a sám podle pravidel, jež zavedl, pojmenoval kolem dvanácti tisíc druhů. Jedním z nich byl americký jedovatý had, který mu připomínal chřestýše (Crotalus), jenže na rozdíl od „tradičních“ chřestýšů postrádal chřestidlo. V roce 1766 jej proto Linné pojmenoval Crotalus mutus neboli „chřestýš němý“.
křovinář němý (Lachesis muta)
Zatímco druhové jméno plazovi zůstalo, rodové se časem v souvislosti s uvědoměním, že o „pravého“ chřestýše nejde, změnilo na Lachesis a odkazuje na řeckou bohyni Lachesis, jednu ze tří Moir, což měly být jakési sudičky předoucí nit osudu. Podle autorů jedné studie by se původ názvu dal vysvětlit tak, že pokud se s tímto hadem setkáme, ocitne se náš osud v jeho rukou, respektive v jeho jedových zubech, které s délkou přes pět centimetrů (u největších jedinců) patří k nejdelším, jakými kterýkoli jedovatý had na Zemi disponuje. Krom toho jimi dokáže do těla oběti napumpovat několik set miligramů jedu, což věru není málo
A kdože se pod latinským jménem Lachesis muta vlastně skrývá? (Jelikož je Lachesisrodu ženského, muselo se z mutus stát muta.) V češtině tohoto pozoruhodného hada známe jako křovináře němého, v angličtině se mu říká South American bushmaster a v portugalštině například pico-de-jaca. Jde o jednoho z pěti dnes uznávaných zástupců rodu křovinář (Lachesis), který patří do podčeledi chřestýši (Crotalinae) a čeledi zmijovití (Viperidae). Trochu matoucí je, že v češtině se jako křovináři označují též hadi z nesrovnatelně početnějšího rodu Bothrops, kam se řadí třeba proslulý křovinář sametový (Bothrops atrox), ale ti nás tentokrát nebudou zajímat.
křovinář němý (Lachesis muta)
Kromě křovináře němého do rodu Lachesis, jehož zástupci obývají primárně deštné pralesy, patří L. rhombeata, který žije v Brazílii na pobřeží Atlantiku a jako samostatný druh byl uznán teprve v roce 2024. Do té doby byl považován za poddruh křovináře němého a tak s ním pracuje i většina dostupné literatury. Nedivte se proto, pokud narazíte na informaci o populaci křovináře němého obývající oblast známou jako Atlantický les. Dalšími zástupci dotyčného rodu jsou křovinář černohlavý (L. melanocephala), kterého najdeme pouze v Kostarice a Panamě, a dva druhy bez českého názvu: L. stenophrys, jehož areál zahrnuje Kostariku, Nikaraguu a Panamu, a L. acrochorda, jehož domovinou jsou Panama, Kolumbie a Ekvádor.
Křovináři jsou pozoruhodní hned v několika ohledech. Jedním z nich je jejich velikost. Ačkoli se zdroje různí a někdy docela významně, platí, že křovinář němý je vůbec nejdelším jedovatým hadem celé Ameriky, respektive zřejmě i celé západní polokoule, pokud mamba černá (Dendroaspis polylepis) skutečně nežije v západní Africe, jak se občas spekuluje. Uvádí se, že může měřit tři a půl, ba dokonce čtyři a půl metru, třebaže nejdelší oficiálně změřený exemplář měl „jen“ lehce přes tři metry. Samci přitom bývají o něco větší než samice.
křovinář němý (Lachesis muta)
Další zvláštností křovinářů je, že představují jediný vejcorodý rod z celé podčeledi chřestýšů. Všichni ostatní zástupci této skupiny jsou vejcoživorodí. Vejce, jichž bývá mezi šesti až dvaceti a která hadi kladou do různých úkrytů, například nor vytvořených jinými živočichy, navíc neponechávají svému osudu. Samice se kolem nich ovine a chrání je před predátory, o něž v pralesích nebývá nouze. Inkubace vajec následně v závislosti na teplotě trvá asi dva a půl, někdy i tři měsíce (údaje pochází z chovu, nikoli z volné přírody). Ještě doplňme, že samotné páření probíhá zhruba tři až čtyři měsíce před nakladením vajec a samci o přístup k samicím občas svádějí rituální souboje.
Základní zbarvení dospělých křovinářů němých se se pohybuje od světle hnědé po žlutou, růžovou až oranžovou a tělo zdobí nápadné černé vzory, které mají při pohledu ze strany tvar obrácených trojúhelníků. Šupiny jsou výrazně kýlnaté a jejich struktura připomíná ananas, což se propsalo do řady místních názvů tohoto hada. Pro zajímavost doplňme, že v roce 2023 se podařilo objevit prvního amelanotického křovináře němého, tedy jedince, který kvůli genetické chybě nedokáže produkovat tmavý pigment melanin.
křovinář němý (Lachesis muta)
Za pozornost stojí, že nedospělí jedinci mají konec ocasu jasně oranžový nebo žlutý, což logicky vedlo k hypotéze, jestli jej třeba nepoužívají k lákání kořisti (caudal luring), jak to dělá řada jiných hadů. Dosud je ale nikdo při takovém chování nenačapal. Možná ještě zajímavější je, že dospělci dokážou při ohrožení produkovat vibracemi ocasu v suchém listí zvuk, který připomíná chřestění chřestýšího chřestidla (zkuste to vyslovit nahlas třikrát za sebou). Přesvědčit se o tom můžete na přiloženém videu. Křovinář němý tedy není tak němý, jak naznačuje jeho jméno, nemluvě o tom, že stejně jako jiní hadi dokáže při podráždění syčet.
Tím ale perličky ze života křovináře němého a jeho příbuzných nekončí. Přestože zmijovití hadi zpravidla zvládají spolknout i poměrně objemnou kořist, jejíž velikost může několikanásobně přesahovat průměr hlavy hada, křovináři si na velká sousta moc nepotrpí. Ani u dvoumetrového jedince hmotnost úlovku většinou nepřesahuje půl kilogramu a obvykle se pohybuje někde na polovině této hodnoty.
Ačkoli se lze tu a tam doříct, že křovináři loví i ptáky, plazy a obojživelníky, potvrzeného to podle všeho stále není. Největší část jejich jídelníčku tvoří hlodavci, vačnatci a jiní menší savci. Mimochodem na lov vyrážejí zpravidla v noci. Přes den odpočívají v různých norách, dutinách a puklinách. Po uštknutí křovinář někdy zůstává do těla kořisti zakousnutý, dokud se oběť nepřestane hýbat, načež ji spolkne. Zajišťuje si tak, že se mu úlovek v husté vegetaci a vrstvě opadaného listí neztratí. Podle jedné práce to tak dělají hlavně mladší jedinci.
křovinář němý (Lachesis muta) se soustředí na lov relativně malé kořisti
Jed, kterým křovináři disponují, není sice tak potentní jako u některých jiných obávaných zmijovitých, pořád je to ale velmi silný a had jej má v zásobě značné množství, jak už jsme prozradili výše. I proto mívá uštknutí člověka křovinářem velmi nepříjemné následky. Už po pár minutách se v místě kousnutí rozvíjí mimořádně intenzivní pálivá bolest a v řádu nižních desítek minut přichází pocení, nevolnost, zvracení, bolest břicha, vodnatý průjem, hypotenze, bradykardie a krátkodobé ztráty vědomí. Kromě toho jed způsobuje nekrózu svalů a silné krvácení zapříčiněné snížením srážlivosti krve. Klíčové pro zmírnění následků, ba i přežití je podání protijedu.
K uštknutí křovinářem naštěstí dochází poměrně zřídka, rozhodně nesrovnatelně méně často, než k uštknutí křovináři rodu Bothrops (ti jsou naopak zodpovědní za většinu hadích uštknutí v Amazonii i za většinu úmrtí způsobených hadem). Příčin je zřejmě hned několik. Krom toho, že jsou křovinář němý a jeho příbuzní relativně vzácní, žijí většinou v odlehlých děštných lesích daleko od civilizace. Přes den navíc odpočívají zalezlí v různých dutinách, a když už na ně náhodou narazíme, nebývají prý navzdory tomu, co se někdy traduje, příliš agresivní.
křovinář němý (Lachesis muta)
Otázkou zůstává, jaký podíl uštknutých nakonec umírá. Zatímco autoři jedné pár let staré přehledové studie uvádějí, že jsou to velmi nízké jednotky procent, článek z letošního roku, který se zaměřil na případy, kdy byl jasně určen rod či druh hada, dospěl k výsledku 9,1 procenta, a to i při podání protijedu (platí pro všechny druhy rodu Lachesis dohromady). Hodnota nicméně vychází z pouhých 44 dobře doložených a zdokumentovaných případů z posledních sedmdesáti let, takže je lepší brát ji s rezervou. Setkání s těmito křovináři jsou každopádně doopravdy vzácná.
Pokud vás křovinář němý zaujal, stále by měla být možnost prohlédnout si jej v plzeňské zoologické zahradě, kde se dokonce již několikrát rozmnožil, naposledy v roce 2025.
Zdroje:
Barrio-Amorós, C. L., et al. (2020). The Bushmasters (Lachesis spp.): Queens of the rainforest. Reptiles & Amphibians, 27(3), 358–381. https://doi.org/10.17161/randa.v27i3.14978
De Almeida Gonçalves Sachett, J., et al. (2022). When to think about a Lachesis muta envenomation in the Western Brazilian Amazon: Lessons from a case report. Revista Da Sociedade Brasileira De Medicina Tropical, 55, e0027. https://doi.org/10.1590/0037-8682-0027-2022
Diniz-Sousa, R., et al. (2020). A brief review on the natural history, venomics and the medical importance of bushmaster (Lachesis) pit viper snakes. Toxicon X, 7, 100053. https://doi.org/10.1016/j.toxcx.2020.100053
Hamdan, B., et al. (2024). When a name changes everything: taxonomy and conservation of the Atlantic bushmaster (Lachesis Daudin, 1803) (Serpentes: Viperidae: Crotalinae). Systematics and Biodiversity, 22(1). https://doi.org/10.1080/14772000.2024.2366215
Pommer-Barbosa, R. A, etl al. (2023). First report of amelanism in the Bushmaster, Lachesis muta (Linnaeus, 1766) (Squamata: Viperidae) Herpetology Notes 16: 311–313.
křovinář němý (Lachesis muta)
