Článek
Pojďme popustit uzdu fantazii a představme si společnost, kde pravidla partnerských vztahů fungují úplně jinak, než jsme zvyklí. Představme si společnost, kde žena sama – aniž by na ni okolí jakkoliv tlačilo – může rozhodovat o tom, s kým bude žít, koho pustí do své ložnice a koho určí svým stálým partnerem. V této společnosti sexualita není vnímána jako hřích nebo cosi ostudného, nýbrž jako přirozená součást života a společenského řádu. Pro mnoho lidí to zní skoro jako utopie – nebo provokace. Jenže společnosti s podobným uspořádáním skutečně existují – a jedním z nejznámějších příkladů jsou Nairové z jižní Indie.
Tento národ kdysi obýval pobřeží Malabaru (dnes se tu nachází indický stát Kerala) a po dlouhá staletí fascinoval evropské cestovatele a později i antropology. Proč? Protože vztahy mezi muži a ženami zde fungovaly podle pravidel, jež byla pro Evropany téměř nemyslitelná. Ženy tu klidně mohly udržovat několik milostných vztahů naráz, aniž by to kohokoliv jakkoliv pobuřovalo. Děti tu navíc nepatřily do rodu svého otce, nýbrž právě matky.
Svět kokosových hájů a ženských pravidel
Nairové obývali úrodné pobřeží v oblasti Keraly, protkané řekami, lagunami a nekonečnými háji kokosových palem. Jejich domy bývaly rozlehlé a často zde žilo pohromadě několik rodin. Nešlo však jen o obyčejná obydlí – byla to jakási centra rodinného života, kde spolu žilo několik generací příbuzných spojených ženskou linií. Právě matrilineární systém byl jedním z pilířů celé společnosti.
Evropští cestovatelé v 19. a na začátku 20. století jen stěží chápali, že místní muži nepřebírali vládnoucí roli v rodinách. Pro tehdejší Evropany (i pro mnoho našich součastníků) byl svět postaven na představě, že muž vlastní majetek a půdu a rozhoduje o všech rodinných záležitostech. U Nairů to však fungovalo zcela jinak – půda, majetek, dobytek i rodové vazby se dědily po ženské linii. Ženy zaujímaly silné postavení, rozhodovaly o chodu domácnosti a určovaly, kdo se může stát součástí jejich rodiny.
Muži sice mohli hrát důležitou roli v životě ženy i jejích dětí, ale nevlastnili ani ji, ani majetek – nemohli rozhodovat o ženině osudu a jakkoliv ji omezovat či řešit finanční záležitosti. Samotná představa, že by žena musela zůstat s jedním mužem jen kvůli majetku nebo společenské povinnosti, byla pro Nairy zcela cizí. Rodina zde nebyla postavena na autoritě muže, ale na úctě k ženské rodové linii.
Sambandham: vztah bez majetnických nároků
Nairové praktikovali poměrně specifickou formu partnerského soužití nazývanou sambandham. Nešlo o manželství v evropském smyslu slova. Neexistovala tu nutnost velkého náboženského či společenského obřadu ani složitých právních smluv. Základem vztahu byl souhlas obou partnerů a uznání jejich svazku ze strany obou rodin.
Žena mohla navázat vztah s jakýmkoliv mužem z vlastní nebo i sousední vesnice a ten ji pravidelně navštěvoval u ní doma. Rozhodovala také o tom, jak často se scházeli a zda muž u ní zůstával i přes noc. Ba co víc – žena klidně mohla mít více partnerů současně, aniž by to okolí považovalo za něco nemravného či ostudného. Pokud si s dotyčným nesedli, mohlo to celé skončit už po první noci – a opět to nikoho nepobuřovalo. Pro Evropany 19. a 20. století byl tento životní styl zcela nepochopitelný, až nemorální a skandální. Jenže pro Nairy bylo mnohem nespravedlivější nutit ženu k životu s člověkem, kterého si sama nevybrala nebo který se jí vyloženě příčí.
Od mužů se pak očekávalo, že se budou podílet na životě rodiny, pomáhat s prací v domě či na statku, případně účastnit se výchovy společných dětí. Neměli však nad ženou právní ani ekonomickou kontrolu. O všech důležitých záležitostech ohledně chodu domácnosti i majetků rozhodovaly starší ženy. Právě tato absence vlastnického vztahu mezi mužem a ženou fascinovala antropology nejvíc. Vztahy místních domorodci nebyly budovány na základě společenského postavení nebo majetku jednoho z partnerů, ale na základě vzájemné dohody.
Matrilinearita nade vše
Jedním z nejneobvyklejších aspektů nairské společnosti byl jejich příbuzenský systém – dítě narozené v rámci sambandhamu se totiž automaticky stávalo součástí matčiny rodové linie. Biologický otec se mohl podílet na výchově svých potomků, ale hlavní odpovědnost nesla rodina ženy. Dědictví, sociální postavení i majetkové vztahy se předávaly po ženské linii.
Daný model vytvářel zvláštní, ale překvapivě stabilní rovnováhu – jelikož vlastnictví a rodové vazby nebyly závislé na mužích, ženy necítily žádný sociální tlak. Nemusely se obávat, že přijdou o domov, finanční jistotu i společenské zázemí a zůstanou s dětmi úplně samy, pokud se svému partnerovi z jakéhokoliv důvodu nezavděčí nebo přestanou naplňovat jeho očekávání. A zároveň nad nimi společnost nezlomí hůl jako nad těmi, které „nedokázaly udržet rodinu pohromadě“. Ve svých pozdějších pracích pak antropologové zdůrazňovali, že podobné společenské uspořádání často vedlo k nižší míře žárlivosti, domácího násilí a konfliktů kolem majetku.
Děti navíc vyrůstaly v rámci širší rodiny, kde o ně (a jejich sourozence, bratrance a sestřenice) pečovalo více dospělých. Nešlo jen o matku a biologického otce, ale o celý rodinný klan.
V podmínkách tradiční společnosti to znamenalo větší jistotu a vyšší šanci na přežití. Pokud některý z mužů zmizel, zemřel nebo odešel, život rodiny fungoval dál bez dramatického rozpadu domácnosti.
Tradice, která téměř zanikla
Ve 20. století začal tradiční systém Nairů rychle mizet. Britská koloniální správa, modernizace i tlak náboženských institucí postupně proměnily podobu tradičních rodin v celé Kerale. Britští úředníci i křesťanští misionáři vnímali ženskou autonomii, možnost mít více partnerů naráz i celkový matrilineární systém jako důkaz „úpadku“ a společenského chaosu.
Misionáři byli přesvědčeni, že vztahy typu sambandham ničí rodiny i civilizaci samotnou. Začali tedy prosazovat západní model monogamního manželství, náboženské obřady a patriarchální pravidla. Pomalu, ale jistě tento tlak způsobil zánik tradičních společenských struktur a sambandhamu. Mnoho místních obyvatel se novým pravidlům přizpůsobilo, částečně kvůli ekonomickému tlaku a částečně kvůli rostoucímu vlivu křesťanských misionářů.
Dnes historici a antropologové vnímají Nairy jako unikátní příklad společnosti, kde ženy měly v intimní sféře skutečnou možnost volby – nikoli jen teoretickou, ale každodenně žitou. Západní svět dnes často považujeme za vrchol civilizace a pokroku. Jenže mnohá práva, za která ženy v Evropě bojovaly celé století, měly nairské ženy zcela přirozeně zakotvená ve svém společenském řádu. Nebyly totiž vnímány jako majetek muže ani jako někdo, kdo musí svou hodnotu dokazovat poslušností a „správným“ rodinným životem. Možnost volby partnera, projevování svých citů, tužeb i sexuálních preferencí – nairská společnost to všechno vnímala naprosto přirozeně, zatímco „vyspělý“ evropský svět stále zápasí s předsudky a konzervativním pohledem na svět a postavení žen ve společnosti.
Seznam použitých zdrojů:
