Za co nacistický voják dostal nejvyšší sovětské vyznamenání? Byl komunistou a bojoval proti vlastním

Fritz Schmenkel se narodil v roce 1916 ve Štětíně. Jeho otec byl dělník a přesvědčený komunista, kterého koncem roku 1932 zabili nacističtí výtržníci. Fritzovi bylo tehdy šestnáct let a krátce nato vstoupil do Svazu mladých komunistů Německa. Organizace byla o půl roku později zakázána a její členové čelili tvrdým represím, a tak Fritz musel několikrát změnit bydliště, aby nebyl dopaden.

Ve dvaceti letech se na vesnických tanečkách seznámil s mlaďounkou Ernou Schäferovou. Fritz nečekal dlouho a za několik měsíců požádal Ernu o ruku. Měli spolu tři děti – syna a dvě dcery. Aby uživil rodinu, Fritz přijímal jakoukoli práci: přivydělával si jako nádeník a pomáhal na stavbách. Koncem roku 1938 však byl zatčen a odveden do Wehrmachtu. I přes všudypřítomnou propagandu, v níž Hitlera uctíval snad úplně každý, Fritz i nadále zůstával přesvědčeným odpůrcem nacismu a pokusil se z armády dezertovat. Byl však zatčen a odsouzen k osmnácti měsícům vězení. Po odpykání trestu ve vojenské věznici se Schmenkel pokusil najít si práci, brzy se však znovu ocitl v armádě, tentokrát se v jeho osobním spise objevila poznámka „nutnost převýchovy“.

Když Německo napadlo Sovětský svaz, dobrovolně požádal o nasazení na východní frontu, aby tím dokázal svou nápravu a oddanost Vůdci. Manželce napsal dopis na rozloučenou, v němž stálo: „Teď už vím, co mám dělat.“ Erna svého muže znala velmi dobře, a tak nejspíš pochopila, co tím chtěl říct.

Lenin, Stalin, Thälmann

Když se desátník Fritz Schmenkel ocitl na frontě u Smolenska, bez váhání si vzal malou zásobu sucharů, strhl ze své uniformy nárameníky a opustil jednotku. Vydal se na východ. Několik týdnů se potuloval po okupovaném území, ukrýval se před vlastními a přespával v opuštěných stodolách. Občas zaklepal na dveře vesnického domu. Když mu obyvatelé otevřeli, pronesl pouze tři slova, která podle něj byla pro Rusy srozumitelná: „Lenin, Stalin, Thälmann.“ Domníval se, že to bude stačit, aby místní pochopili, že je německý komunista, který se skrývá před nacisty. Poté se jim snažil gesty vysvětlit, že pro jídlo a nocleh je ochoten vykonat jakoukoli práci.

Zpočátku z něj místní obyvatelé měli strach, postupně si však na něj zvykli a pochopili, že jim nechce ublížit. Fritz se pokoušel dostat z okupovaného území, ale frontová linie byla daleko, a tak pokračoval v putování od vesnice k vesnici. Jednoho dne ho zadržela německá hlídka. Uprchlíka odvedli na místní komendanturu a na noc ho zavřeli do stodoly, aby se jeho případem mohli později zabývat. V noci však do vesnice dorazili partyzáni. Fritze málem zastřelili spolu s ostatními Němci, místní obyvatelé se ho ale zastali. Vysvětlili partyzánům, že jde o německého komunistu, nikomu neublížil, mnoha lidem pomáhal s hospodářskými pracemi a sám chtěl přejít frontovou linii, aby se setkal se sovětským velením.

Velitel partyzánského oddílu byl překvapen. Ačkoli partyzáni Němce do zajetí nebrali, rozhodl se Schmenkela ponechat naživu a dát mu příležitost, aby se osvědčil.

Dalekohled místo pušky

A tak se Fritz ocitl v partyzánském oddíle, kde byl zpočátku pod neustálým dozorem. Hned první den pomohl partyzánům se zabavenou německou technikou. Rozebral a znovu složil kulomet, ukázal jim, jak nastavit hledí, vložit zásobník a zamířit. I přesto mu zpočátku nikdo příliš nevěřil. Dlouho si ho prověřovali, místo zbraně mu dali dalekohled a upozornili ho, že při sebemenším podezření bude zastřelen.

Několik týdnů Fritz žil mezi partyzány, vykonával hospodářské práce a učil se rusky. Potom se musel zúčastnit boje, v němž se okamžitě osvědčil. Pozoroval nepřátelské pozice, nosil munici, ošetřoval raněné a v nejkritičtější okamžik boje požádal velitele o pušku. Zneškodnil německého odstřelovače, čímž nakonec rozhodl o výsledku střetu.

V tu chvíli nastal zlom – po tomto boji ho partyzáni začali vnímat jako sobě rovného. Dostal také jméno Ivan Ivanovič – velitel prohlásil, že „není správné říkat dobrému člověku Fritz“. Šlo o slovní hříčku: „Fritz“ (Fric neboli Фриц) bylo v tehdejším Sovětském svazu hanlivé označení pro německé vojáky, respektive Němce obecně. A proto podle velitele nemohl člověk, který bojoval po boku partyzánů, dál nosit jméno nepřítele.

Přítomnost bývalého vojáka Wehrmachtu se pro partyzány ukázala jako opravdová výhra. Fritz znal německou vojenskou taktiku zevnitř a během útoků se uměl dobře zorientovat a rozhodnout se pro správné řešení. Navíc dokonale mluvil německy a nejednou pronikl na území nepřátelských jednotek v ukořistěné uniformě německého důstojníka, aby získal cenné informace. S takovými úkoly by si žádný z partyzánů nedokázal poradit.

Poplach mezi Němci: zvěsti o zběhu a začátek pátrání

V létě 1942 se Fritz, převlečený do uniformy nacistického důstojníka, objevil v jedné z okupovaných vesnic a nařídil německým vojákům, aby ho následovali. Vyvedl celý oddíl z vesnice přímo do rukou partyzánů. O několik týdnů později spatřil na silnici německý povoz s municí a potravinami a provedl s ním stejný trik. Opakovalo se to několikrát, až Němci pochopili, že mezi partyzány je zběh a zrádce. Vyhlásili po něm pátrání a za jeho dopadení vypsali vysokou odměnu. Po celém okolí byly vylepovány plakáty, Němcům se ho však dopadnout nepodařilo. Což je vlastně celkem pochopitelné – nikdo z místních nacistům pomáhat nechtěl.

Když byla Smolenská oblast osvobozena Rudou armádou, Schmenkel se dostal na území kontrolované Sověty. Podle tehdejších válečných pravidel byl nejdřív poslán do zajateckého tábora. Po důkladném prověření jeho činnosti v partyzánském oddíle však sovětské velení rozhodlo, že ho přemístí do Moskvy. Schmenkel byl vyznamenán Řádem rudého praporu a dostal nabídku absolvovat výcvik v průzkumně-diverzní škole Západního frontu. Po dokončení výcviku byl jmenován zástupcem velitele průzkumně-diverzní skupiny Pole (Поле). Jejím cílem bylo plnit zvláštní úkoly na území Běloruska, které bylo v té době stále okupováno německou armádou.

Poslední úkol

Koncem roku 1943 dostal průzkumník Fritz Schmenkel svůj první a zároveň poslední tajný úkol. Jeho skupina měla proniknout na území města Orša, které bylo významným železničním uzlem, a proto mělo velký strategický význam. Němci jej navíc proměnili v silně opevněný prostor. Průzkumníci se v noci dostali přes frontovou linii – přesun sice proběhl úspěšně, jenže pak se po nich jakoby slehla zem. Nikdo z celé skupiny se sovětskému velení už nikdy neozval.

Teprve po půl roce, když bylo Bělorusko osvobozeno, byly v místní kanceláři gestapa nalezeny dokumenty, které popisovaly, co se oné noci stalo. Ukázalo se, že průzkumníci se dostali do zajetí téměř ihned po překročení frontové linie. Během výslechu se Schmenkel ke všemu doznal – prohlásil, že z vlastního rozhodnutí a ze svého přesvědčení přešel na stranu Sovětského svazu a bojoval v partyzánském oddíle. Avšak ani během mučení (ve kterém byli gestapáci – jak víme – opravdu dobří) neprozradil jediné jméno – ani svých spolubojovníků, ani nikoho z vedení. Vojenský tribunál ho odsoudil k trestu smrti zastřelením. Dne 22. února 1944 byl rozsudek vykonán.

Před popravou napsal dopis své ženě a dětem, který tajně předal pastorovi. Žádal ji o odpuštění a psal, že si je vědom toho, kolik trápení své rodině způsobil. Zároveň ale jedním dechem dodal, že ničeho nelituje, protože si svou cestu zvolil vědomě a bojoval za spravedlivou věc. Tento dopis se k Erně skutečně dostal. Ta se ho během jediné noci naučila nazpaměť a ráno ho spálila, jelikož v tehdejší době se bála dopis uchovávat. Po skončení války se s dětmi přestěhovala do NDR. Pracovala jako švadlena a její život nebyl jednoduchý. Všichni věděli, že její manžel byl antifašista a jako jediný voják Wehrmachtu byl posmrtně jmenován Hrdinou Sovětského svazu.

Seznam použitých zdrojů:

Politsturm

War History Online

DKP Sachsen

Wikipedia