Článek
Ideologická manipulace, ponižování před celou třídou, rákoska či tahání za uši – všichni známe nekalé pedagogické metody z minulého století. Je tu však další věc, která sice nebolela tak jako ona rákoska, dokázala ale dítěti způsobit docela velkou psychickou újmu. Mluvíme o přeučování leváků. Ačkoliv tato praktika byla zakázána v polovině 70. let, v některých školách trápení malých leváčků probíhalo i do poloviny 80. let.
Dítě, které si přirozeně bralo tužku do levé ruky, ji muselo přendat do pravé – a psát, stříhat, kreslit, zkrátka zvládat všechny běžné činnosti. Když to nešlo po dobrém, šlo to po zlém a metody bývaly, řekněme, dost svérázné. Dnes leváctví vnímáme jako jednu z mnoha lidských vlastností, která sice není zas až tak běžná, nikoho však nenapadne, že levák dělá něco „špatně“ jen proto, že používá levou ruku místo pravé. Tehdy se to však vnímalo jinak. Proč bylo leváctví považováno za problém, který se musel „opravit“?
Statistika nuda je
Na začátek si řekneme pár čísel, která ale zdaleka nejsou tak nudná, jak by si někdo mohl myslet. Leváků je mezi námi zhruba 15%, čili zhruba jeden ze sedmi lidí si u oběda vezme lžíci do levé ruky. Za leváctvím stojí dominance pravé mozkové hemisféry, která řídí levou polovinu těla – není to tedy žádná vada ani porucha, ale přirozená varianta fungování lidského těla. Levou rukou ostatně psal a maloval Leonardo da Vinci, levákem byl Einstein a údajně i Newton.
Tedy pánové, u kterých by s „opravou“ asi nikdo moc nepochodil. Jenže ČSSR to viděla jinak: leváctví byl problém. A socialistický stát problémy řešit uměl. Samozřejmě po svém.
Jedna šablona pro miliony dětí
Hlavní důvod byl vlastně prostý – touha po jednotě, přesněji řečeno po stejnosti. Socialismus budoval společnost, kde měli být všichni pokud možno stejní, od oblečení po chování, a levák z té šedé řady nepříjemně vyčníval. Odchylka od stanovené normy? Nežádoucí. Učitelé proto dostali za úkol leváky přeučit a nutit je psát (a jinak pracovat) pravou rukou. Od rodičů se očekávalo totéž. A nebyl to jen rozmar několika horlivých kantorů, jak by se dnes mohlo zdát. Byla to součást širší politiky kontroly nad společností (i tou dětskou) a formování „ideálního socialistického občana“. Ten měl mít správné názory, správné návyky, správnou školu i práci – kterou měl zřejmě vykonávat jen pravou rukou.
Abychom ale soudruhům nekřivdili: averze vůči levákům nebyla sovětský vynález. V některých afrických i východních kulturách po staletí platila levá ruka za nečistou (a někde to platí dodnes), v Japonsku ji rovnou považovali za prokletí. Lidstvo se zkrátka na leváky dívalo skrz prsty odjakživa, napříč kontinenty a staletími. Komunistický režim však vztah k levákům postavil na novou úroveň – nebyly to jen pověry, ale společenský a pedagogický problém, který bylo potřeba řešit.
A jak by se měli ti chudáci ze svého leváctví „vyléčit“? Existovalo několik pedagogických i psychologických metod, většina z nich ale byla dosti drsná. Ve škole učitelé žákovi klidně opakovaně vyčítali, že je vadný – morální nátlak, za který by dnes pedagog letěl, tehdy patřil k běžné výbavě. Někteří učitelé dokonce přivazovali dítěti levou ruku k židli – aby ji malý hříšník nemohl použít. Jindy stačilo pravítko nebo ukazovátko: rána přes levou ruku pokaždé, když se v ní objevila tužka. Doma se přidali rodiče – někteří navlékali dítěti na levou ruku rukavici, jiní mu ji opět rovnou svázali. Ponižující? Ano. Škodlivé pro psychiku i zdraví? To také. Trápilo to tehdy někoho? Zdá se, že moc ne.
Nůžky, inkoust a kalašnikov
Oficiálně se ovšem o žádné ideologii nemluvilo. Zdůvodnění znělo ryze prakticky: svět je přece stavěný pro praváky. Nůžky, kliky u dveří, plnicí pera, většina předmětů denní potřeby – všechno se pravou rukou ovládá pohodlněji, tak proč dítěti komplikovat život, že ano. Ve školách k tomu přidával jeden zcela reálný problém: (ještě na přelomu 50. a 60. let se psalo inkoustovým perem s ocelovým pérkem nasazeným v dřevěné násadce. A chudáci leváci si během psaní projížděli rukou po čerstvém inkoustu a text rozmazávali. Přeučení se tedy prodávalo jako laskavost a jistá služba malým žáčkům. Zní to skoro rozumně. Teda jen do chvíle, než se člověk zamyslí, zda by nebylo jednodušší vyrobit nůžky či péra pro leváky než převychovávat sedminu národa.
A pak tu byl důvod, o kterém se v osnovách nepsalo, ale pro socialistické stranické vedení znamenal víc než všechna pera a nůžky dohromady. Nástup do armády, tedy na vojnu. Správný socialistický člověk má být vždy připraven, že ano? Takže vojna byla povinná pro všechny. Jenže háček byl v tom, že drtivá většina zbraní byla konstruovaná pouze pro praváky – závěr vpravo a nábojnice vyletující doprava. Levák střílející z levého ramene tak riskoval, že mu horké nábojnice poletí rovnou do obličeje. Stačilo tedy leváka včas přeučit na pravou ruku a problém byl vyřešen. Jinými slovy: místo aby se zbraň přizpůsobila člověku, přizpůsobil se člověk zbrani. Ta věta říká o té době možná víc než celá učebnice dějepisu.
Věda proti převýchově
Věda přitom měla jasno tehdy a má jasno i dnes: přeučování leváků je nejen nesmyslné, ale i škodlivé. Leváctví je dáno specifickým fungováním mozku a to se žádným nátlakem změnit nedá. Donutit dítě držet pero v pravé ruce jde, přestavět mu tím mozek nikoliv. A jaké bývaly následky této převýchovy? U drsnějších metod stres, úzkosti, u některých dětí i poruchy řeči, typicky koktání. U těch „mírnějších“ – „jen“ unavené dítě (které většinou ani nechápe, proč má používat tu méně šikovnou ruku) a vynervovaní rodiče. Výzkumy – mimo jiné práce neurologa Normana Geschwinda – potvrdily, že násilná změna vedoucí ruky narušuje přirozené propojení mozkových oblastí. Z části přeučených leváků se stali ambidextři – neboli lidé, co umějí používat obě dvě ruce. Jenže i ti u řady činností dál sahali po levé. Výmluvnější důkaz si těžko představit: převýchova cíle nedosáhla. Jen přidala problémy.
Koncem 70. let se ledy začaly hýbat, protože vědeckých dokladů o přirozenosti leváctví přibývalo a šlo je čím dál hůř ignorovat. Papírově to ostatně skončilo ještě dřív – v Československu bylo přeučování ve školách oficiálně zrušeno už v roce 1967, kdy ministerstvo školství vydalo nový pokyn respektující leváctví jako přirozenou dispozici. Realita ovšem – jak už to bývá – vypadala jinak. Běžná praxe za oficiálním rozhodnutím pokulhávala a v rodinách i školách násilná převýchova leváků trvala dalších pár let. Ba co víc: ještě na počátku 80. let se v některých školách leváky povinně přeučovali a nutili je psát „správně“, tedy pravou – ale naštěstí už bez brutálních socialistických metod.
Dnes už leváctví považujeme za zcela normální a běžný jev. V řadě obchodů si dokonce koupíte zboží pro leváky, od nůžek po počítačovou myš. Trh tedy vyřešil to, co se kdysi řešilo pravítkem přes prsty. A historie přeučování leváků v ČSSR zůstává připomínkou toho, jak snadno se společenské předsudky, podpořené ideologií jednotnosti, mohou postavit proti vědě – a jak dlouho to může státnímu aparátu procházet.
Seznam použitých zdrojů:
