Článek
Gulagy byly a navždy budou spjaty s historií Sovětského svazu – ať už jako součást politického a ekonomického systému Sovětů nebo jako terror států vůči vlastním občanům. Rozkvět „nápravných“ pracovních táborů trval hlavně od 30. do 50. let 20. století. Původně gulagy spravoval NKVD a později ministerstvo vnitra, celý systém zahrnoval stovky táborů po celém Sovětském svazu – od evropské části až po vzdálenou a drsnou Sibiř.
Kolchozy, těžba dřeva, důlní průmysl a výstavba silnic a železnic – práce na těchto objektech probíhaly v naprosto nelidských podmínkách, a proto je vykonávali především vězni z gulagů, jejichž životy neměly v SSSR téměř žádnou cenu. Do gulagů se posílali muži i ženy, ale také celé rodiny. Mnoho dětí se taktéž narodilo za ostnatým drátem. Tyto děti pak vyrůstaly přímo v nelítostných podmínkách kojeneckých ústavů a dětských domovů, které se nacházely v areálu táborů. Dané instituce byly součástí sovětského represivního aparátu, kde malí človíčkové čelili naprosto nelidským podmínkám, šikaně i devastaci důvěry.
Dítě v koncentráku. Proč?
Proč se vlastně ženy rozhodovaly mít děti v podobných podmínkách? Samozřejmě, bylo hodně těch, kdo otěhotněl po znásilnění. Avšak pro někoho se těhotenství stávalo strategií přežití. Některé vězeňkyně se rozhodly otěhotnět záměrně – ne proto, že by toužily po tom stát se matkami, ale protože těhotné a kojící ženy byly dočasně přeřazovány na lehčí druhy práce, často ve vytápěných prostorách mimo těžbu dřeva či doly. Tento (byť dočasný) únik z nelítostného režimu fyzické dřiny byl pro ně jedinou šancí na přežití nebo alespoň na zpomalení fyzického i psychického zničení.
Byly tu však i ty, pro koho se těhotenství stávalo spíše zoufalým pokusem o lidskost. Pořídit si dítě znamenalo vytvořit si pouto, milovat někoho a být milován – a to v prostředí, kde bylo city nutné skrývat a kde zranitelnost mohla být osudová. Ale byl to důvod nevzdávat se a žít. Dítě se stávalo jedinou kotvou v realitě, kde lidskost, přátelství i solidarita byly sovětským systémem zcela zničené. Touha po mateřství tu nebyla výsledkem svobodného rozhodnutí, ale instinktivním hledáním smyslu života, když kolem panovala absolutní beznaděj.
Proč jindy nelítostný systém SSSR povoloval kojení?
Ihned po porodu byli novorozenci rodičkám odebráni a umístěni na samostatná oddělení – kojenecké ústavy. Matkám bylo povoleno docházet za dětmi pouze na kojení, a to pětkrát denně. Nikoliv však z lidskosti. Důvody pro to byly zcela ekonomické – umělá kojenecká výživa byla poměrně drahou záležitostí a i náklady na dovoz onoho umělého mléka (zvláště do odlehlých oblastí) byly nepřiměřeně vysoké. Kojení bylo vnímáno jako nejlevnější alternativa k nedostupným zásobám Sunaru.
Avšak při každé návštěvě byly kojící matky nuceny podstupovat opakované kontroly a ponižující prohlídky. Až poté jim byl povolen vstup do dětských pokojů. Navíc se přísně dohlíželo na to, aby tyto ženy splňovaly stanovenou normu práce. Pokud se tak nestalo, návštěva dítěte byla zakázána a čas vymezený na kojení měl být použit na splnění pracovní normy. I to byl jeden z důvodů závratné dětské úmrtnosti v těchto ústavech.
Násilné krmení horkou kaší
Starší děti pak byly krmeny umělým mlékem a od 6. měsíce kaší (opět proto, že krupice je levnější a dostupnější než umělá výživa). Pro web sibreal.org své vzpomínky z působení na kojeneckém ústavu v gulagu popsala Chava Volovičová:
Ve skupině, kde bylo sedmnáct dětí, byla jen jedna chůva, která měla na starosti úplně všechno – od úklidu přes krmení a přebalování až po mytí dětí. Aby si ulehčila práci a udělala si aspoň trochu volného času, snažila se tato paní své úkoly „racionalizovat“ (takhle tomu, myslím, říkala) – vymýšlela všelijaké triky, jak maximálně zkrátit čas věnovaný péči o děti. Viděla jsem to u krmení: z kuchyně přinesla kaši, která byla tak horká, až se z ní kouřilo.
Naložila ji do mističek, vytáhla z postýlky první dítě, které jí přišlo pod ruku, zkroutila mu ruce dozadu, svázala je a začala do něj – jako do krůty – cpát horkou kaši, lžíci za lžící, aniž by dítě mělo možnost jídlo spolknout. Dávilo se, to ji ale nezajímalo. A vůbec jí nevadilo, že i já jsem byla v místnosti a celé to viděla. Což znamenalo, že podobné chování bylo oficiálně povoleno. I to byl jeden z důvodů, proč v tomto kojeneckém ústavu bylo tolik volných postýlek i přes poměrně vysokou porodnost. Tři sta dětských úmrtí ročně – a to ještě před válkou. Děsí mě jen pomyšlení na to, kolik jich bylo za války…
Ženy, které pracovaly v kojeneckých ústavech v gulazích, nestíhaly děti ani pořádně nakrmit, natož aby se jim věnovaly. Nikoho ani nenapadlo se s dětmi jen tak povídat, něco je učit nebo si s nimi hrát. Na to prostě nebyl čas, prostor ani síly (fyzické ani psychické). Proto děti z těchto ústavů většinou velmi výrazně zaostávaly ve vývoji oproti svým vrstevníkům, které vyrůstaly v rodinách.
Žádná péče, natož laskavost
Děti byly ponechány napospas systému. Jak jsme již zmiňovali, nikdo se jim nevěnoval – personál měl jiné starosti a potřeby dětí byly v gulazské hierarchii na posledním místě. Matky měly na návštěvy přísně vymezený čas. Snažily se děti kojit co nejdéle, a pokud zbyla byť minutka, tak je přebalovaly. Některé ženy vzpomínaly, že občas přebalily nebo nakojily i cizí dítě, ale to byla spíše výjimka. Nekvalitní jídlo (kterého navíc bylo strašně málo), únava a celkové podmínky v pracovních táborech laktaci neprospívaly. Většině žen mléko „docházelo“ po 2–3 měsících. A když přišly o mléko, pak přicházely i o jedinou možnost navštívit a vidět své vlastní dítě.
Přivazování, mučení, nemocnost a úmrtnost
Kvůli akutnímu nedostatku personálu (ale také kvůli nezájmu o potřeby dětí) se chůvy a vychovatelky často uchylovaly k naprosto nelidskému zacházení s malými dětmi. Například aby je nemusely neustále přebalovat a pak prát špinavé plenky, začínaly je posazovat na nočník už ve čtyřech nebo pěti měsících. Někdy dokonce už ve třech. A pak je ty chůvy k nočníkům dokonce přivazovaly – zkrátka, aby děti zůstaly sedět co nejdéle (a aby ty nejmenší z nočníků nepadaly).
A tak plenky i kalhotky zůstávaly čisté a suché. To, že děti pak často trpěly na výhřezy konečníku, už nikoho netrápilo. Stejně tak jako vysoká dětská úmrtnost. V různých obdobích existence gulagů se úmrtnost pohybovala od 10 do 50 %.
Posílání k adopci
Postupem času dětí v GULAGu ubývalo. Může za to zmírnění systému i zavedení amnestie pro těhotné ženy (s výjimkou těch, které byly odsouzeny za politický trestný čin). Začalo to po válce. Náklady na provoz kojeneckých ústavů a dětských domovů však zůstávaly nehorázně vysoké. O tom ve zprávě během svého vystoupení referoval Georgij Dobrynin.
Podle zákona mohly děti zůstávat v kojeneckých ústavech a dětských domovech v gulazích do věku čtyř let, což se z ekonomického hlediska ukázalo jako naprostý propadák. Dobryninova zpráva uvádí přesná čísla, jak obrovskou částku vydával stát za jeden rok i za jeden den péče o tyto děti. Proto byl v roce 1949 přijat nový zákon, podle kterého mohly děti zůstávat v táboře ne do čtyř, ale jen do dvou let. Poté byly posílány k adopci do běžných dětských domovů v krajských centrech.
Dětství jako muka
Kojenecké ústavy v gulazích patřily bezesporu k nejhrůznějším úkazům celého tohoto naprosto nelidského systému. Ekonomické faktory zde vítězily nad lidskostí a pohodlnost chův byla důležitější než potřeby, dokonce i zdraví dětí. Matky své děti mohly vídat jen během kojení. Po zbytek času zůstávali naprosto bezbranní malí človíčkové napospas hladu, nemocem a naprosto hroznému zacházení. Nezájem ze strany chův a vychovatelek často nebýval tím nejhorším, co tu děti zažívaly. Občas si tyto ženy na dětech vybíjely vlastní frustraci a zlobu. Malnutrice, nemocnost, zaostávání ve vývoji a úplná psychická devastace – takhle vypadalo dětství za ostnatým drátem.
Seznam použitých zdrojů:
