Pozadí přes dva metry. Evropané z Afričanky udělali atrakci a za příplatek si ji diváci mohli osahat

Na pařížském náměstí Trocadéro, přímo naproti Eiffelovce, stojí velkolepá budova, jež nese honosný název Muzeum člověka. Jeden by si mohl myslet, že se jedná o ústav věnovaný vědě a humanismu. Byl založen koncem 30. let minulého století a celá budova působí jako chrám učenců a osvícenců. Jenže pod jeho střechou se až do roku 1974 nacházela expozice, která měla k humanismu dál než Karlos Vémola k Nobelovce z fyziky.

V otevřené vitríně tu ležely ostatky šestadvacetileté Afričanky, která zemřela v Paříži na začátku 19. století. Byly tu ke zhlédnutí její mozek i jiné orgány uchované v lihu, celá kostra a jako bonus – model její postavy v životní velikosti. Původně tato výstava měla pozvednout sebevědomí kolonizátorů, ale spíš zrcadlila jejich vlastní barbarství.

Smrt rodičů a nucené práce
Její jméno bylo Sára Baartmanová (někdy také Saartjie - laskavá, ale i posměšná zdrobnělina od Sáry) a stala se první a nejznámější obětí obludného evropského fenoménu, kdy se lidé z kontinentů, které i nyní lehce pohrdavě označujeme za země „třetího světa“, převáželi do metropolí jako atrakce. Přesné datum jejího narození není známo, nejspíš ale přišla na svět roku 1789. Její rodiče byli příslušníci kmene Khoikhoi (tehdy je Evropané hanlivě označovali „Hottentoti“).

I když se narodila v roce francouzské revoluce, jež slibovala šířit svobodu, rovnost a bratrství, evropských kolonií se tyto slogany pochopitelně netýkaly. Většinu obyvatel její vesnice (včetně dívčiných rodičů) zabili burští osadníci (bílí farmáři nizozemského původu) a místní dětí pak putovaly do domů majetných kolonizátorů coby služebnictvo. Sára skončila v domácnosti bohatých farmářů u Kapského Města. Bílí kolonisté s ní zacházeli stejně jako s tisíci dalších Afričanů, kteří pro ně byli jen pracovní silou bez hlasu a bez budoucnosti.

Živá bytost nebo „cenný exemplář“?
Její život mohl klidně plynout stejně nenápadně jako životy jejích soukmenovců, nebýt jedné události. Její pány totiž přijel navštívit příbuzný z Anglie – vysloužilý vojenský lékař William Dunlop, který po ukončení vojenské služby cestoval světem a sbíral exotická zvířata pro evropské zoologické zahrady. Tentokrát však neobjevil papouška či opičku, do oka mu však padly Sářiny neobvyklé tvary.

Dívka totiž měla extrémně velké hýždě o obvodu téměř dvou metrů a také hypertrofované genitálie, což anglický návštěvník okamžitě vyhodnotil jako příležitost ke zbohatnutí. Začal farmáře přesvědčovat, aby mu „jedinečný exemplář“ prodali, a ti nakonec svolili – prostá Afričanka v jejich domácnosti pro ně neměla nějak extra velkou cenu a získat další pro ně nebyl žádný problém.

Příslib bohatství a cesta do mlhy
Problém byl, že v Anglii už od roku 1807 platil zákaz obchodu s otroky, takže William Dunlop potřeboval povolení guvernéra Kapské kolonie i Sářin souhlas, aby dívku mohl dostat z Afriky do Británie.

Dvacetileté dívce proto sliboval hory doly – především že v Londýně zbohatne a bude mít nesrovnatelně lepší život. Takovým slibům – a navíc od bílého gentlemana – nemohla obyčejná dívka odolat, hlavně když celý její dosavadní život byl jen nekonečným sledem úmorné práce a ponižování. Dunlop s ní dokonce sepsal smlouvu, která měla formálně dokazovat, že odjíždí dobrovolně – jenže byla psaná v angličtině, které Saartjie nerozuměla. Byl k tomu i dovětek v nizozemštině, kterou ovládala jen na základní úrovni. A tak se v září 1810 ocitla v Londýně a teprve tam zjistila, co že to vlastně podepsala. Dunlop jí v centru města pronajal prostorný sál na Piccadilly a po celém Londýně vyvěsil křiklavé plakáty: Hottentotská Venuše! Právě přivezena z divoké Afriky! Neuvěřitelný fenomén! Vstupné – dva šilinky!

Show, ze které se modernímu člověku ježí chlupy
Zvědavci se jen hrnuli, jako by šlo o nějaké nové cirkusové představení. U pokladen se dělaly fronty a Dunlop si jen mnul ruce.

A jak asi tušíte, hlavním číslem byla Saartjie – teda spíše její tělo. Polonahou ji v kleci vyvezli na pódium a před publikem ji pak vypouštěli jako „divokou zvěř“. Dav ji vítal křikem, posměšky a oplzlostmi. Ti, kdo zaplatili o pár šilinků víc, si ji dokonce mohli šťouchat holí do hýždí nebo do dalších odhalených částí těla, jako by šlo o exotické zvíře. Dunlop na ponižujících představeních vydělával obrovské peníze a nešťastné dívce vyplácel jen pár drobných. Nečekaně se však vyskytl problém, se kterým chamtivý organizátor jaksi nepočítal – jelikož Anglie zakázala obchod s otroky, zakročila proti němu a jeho show Africká asociace a zažalovala ho. Ze všech obvinění nakonec vyvázl – u soudu předložil smlouvu, kterou Sára před lety podepsala (i když netušila, co se v ní píše), a tak ho britská justice zprostila viny.

Návštěvnost jeho show ale i přesto klesala, Dunlop usoudil, že v Londýně už toho moc nevydělá, a tak Sáru prodal francouzskému drezérovi jménem Réaux. A tím spustil další kolo v kolotoči jejího utrpení.

Francie: nové město, stejné ponižování
V Paříži její muka pokračovala. Její nový pán (i přes zrušení otroctví) s ní jednal o poznání hůř – byl hrubší, chamtivější a bezohlednější než jeho anglický předchůdce. Sáru vodil po scéně v obojku a pro větší působivost celé show ji nechal vystupovat spolu s cvičenými zvířaty, včetně mláďat nosorožců (zřejmě aby navodil pocit skutečné Afriky). Za solidní příplatek pak pány nechával, aby si ji prohlíželi úplně nahou.

Nebohou dívku vozil také do muzeí, vysokých škol a jiných vědeckých institucí, kde ji zkoumali francouzští vědci. Někteří učenci dokonce prohlašovali, že tato nešťastnice může představovat jakýsi „chybějící evoluční článek“ mezi opicemi a lidmi. Slavný anatom Georges Cuvier porovnával dívčiny uši s ušima orangutana a živost její povahy přisuzoval „dědictví po opicích“. Étienne Geoffroy Saint-Hilaire zase přirovnával její hýždě k těm, které mají samice mandrilů. Tak věda sama sebe na čas proměnila v nástroj rasismu.

Smrt v chudobě a posmrtné zneužití
Zájem publika však brzy opadl, představení navštěvovalo stále méně lidí. Sára přestala být zajímavou atrakcí a stala se terčem posměšků, urážlivých skečů a karikatur.

A tak monsieur Réaux vyhodil nebohou dívku na ulici. Není divů, že Saartjie začala pít – hlavně proto, že alkohol jí pomáhal alespoň na chvíli uniknout surové realitě a po nějaké době byla nucena začít se živit prostitucí. Pár měsíců nato onemocněla a v prosinci roku 1815 skonala. Historici se dodnes přou, zda šlo o neštovice, syfilis, nebo zápal plic. Avšak ani po smrti nenašla klidu. I přestože v roce 1811 byla v Manchesteru pokřtěna, nikdo ji nepochoval podle křesťanských tradic. Sářino tělo bylo rozřezáno, podrobeno pitvě a vystaveno v rámci antropologických přednášek jako údajný důkaz toho, jak blízko prý černošská rasa má k opicím. Její kostra, mozek a další části těla byly uloženy v lihu v pařížském Muzeu člověka, kde se nacházely až do roku 1974, tedy více než 150 let po její smrti.

Cesta domů, která trvala dvě století
Až ukončení apartheidu v Jihoafrické republice napomohlo k nápravě alespoň části křivdy spáchané na nebohé dívce. Když se v roce 1994 Nelson Mandela stal prezidentem, požádal Francii o navrácení „Černé Venuše“ domů.

Francouzská vláda dlouhé roky se svým rozhodnutím otálela a souhlasila až po osmi letech. Sářiny ostatky byly převezeny na jih Afriky a pohřbeny na klidném kopci u města Hankey, kde konečně našla mír, který jí Evropa během jejího života i dlouho po něm upřela.

Seznam použitých zdrojů:

Johns Hopkins Magazine

Muatze

The One Conversation

Wikipedia