Článek
Musíme si přiznat, že globalizace je neúprosná. A na planetě zůstává čím dál méně národů, které si dokázaly zachovat svůj původní jazyk, kulturu či styl života. Pořád tu ale jsou. A patří mezi ně i africký kmen Himba.
Dodnes žijí tak, jak žili jejich předci, dodržují své tradice a obyčeje a s obdivuhodnou vytrvalostí se drží své lidové kultury. Ano, občas se někdo z nich odstěhuje do města, ale to jsou jednotky případů. Navíc se dotyčný pak často vrátí do své domoviny, ke svým kořenům. A společně se svými příbuznými a sousedy se nadále drží rodné půdy a svých rituálů.
Diamantová horečka
Kmen Himba obývá část jihozápadní Afriky, konkrétně Namibii. Název této země je vám nejspíš povědomý kvůli tomu, že kdysi tu vypukla doslova diamantová horečka. V touze zbohatnout se sem sjížděli lidé z celého světa. Toto šílenství už dávno utichlo, avšak země se dodnes pyšní ložisky těchto drahokamů, jejich těžba však podléhá přísným pravidlům. Jedná se o velice etnicky různorodý region, každý národ má svůj jazyk, víru, zvyky i tradice. Některá náboženství či obyčeje se samozřejmě prolínají, ale etnická různorodost je zde vskutku působivá. Mezi původní národy patří i Himba (název kmene v překladu znamená „chudí“).
Obývají poušť na severu země – místo, kde i kaktusy mají těžký život. Ano, není to sice Sahara, ale i tak tu teploty stoupají do závratných výšin a několik měsíců nemusí spadnout ani kapka deště. První antropologové o národu Himba psali jako o kočovnících. Ve skutečnosti to není tak úplně pravda – vedou spíše polokočovní život, který závisí na ročním období. Chovají krávy, ovce a kozy a tomu také přizpůsobují většinu aspektů svého života. Vzhledem k podnebí mají totiž dvě pastviny – jednu na období dešťů, druhou na dobu sucha. A tak dvakrát ročně se koná veliké stěhování celých vesnic.
V současné době se počet domorodců z kmene Himba odhaduje zhruba na pět tisíc. Žijí ve větších komunitách, které tvoří širší rodina. Mimochodem, slovo rodina u nich znamená zároveň i vesnice.
Životní styl, aneb proti gustu žádný dišputát
Jejich chýše jsou ztělesněním jednoduchosti. Z tenkých větví a menších kmenů stromů postaví vysoký kužel a ten pak oblepí hlínou. Jakmile směs zaschne, je hotovo a krásná novostavba je připravena k nastěhování.
A co vnitřní zařízení? Žádný extra nábytek ani nic na „zútulnění“ – stačí jim pár rohoží a zvířecí kůže.
Podle tradice staví Himba své chýše a hospodářské stavby do půlkruhu. Uprostřed každé vesnice vždy hoří posvátný oheň předků – okaruvo. Ten nesmí nikdy zhasnout, a tak se u něj neustále hlídkuje. Většinou o oheň dbají místní stařešinové. Himba věří, že skrz hořící plamen je chrání duchové jejich předků. Ihned po úsvitu se sejdou všichni obyvatelé vesnice, aby se předkům poklonili a případně i o něco poprosili. Kromě duchů předků uctívají také několik bohů – nejvyšším božstvem je pak Mukuru, který podle legend kmene Himba kdysi stvořil celý svět.
Rodina po himbsku
V náboženství kmene Himba je kladen velký důraz na nejrůznější rituály. Mezi ty nejdůležitější patří rituály iniciační (neboli rituály přechodu). Pro místní chlapce je nejdůležitějším iniciačním rituálem obřízka, která zároveň znamená přechod od dítěte k dorostu. Muži se stávají v den své svatby – tedy respektive po první svatební noci. U holek je to složitější – svatba (ani svatební noc) z dívky ženu neudělá. Za ženu se považuje až tehdy, když porodí své první dítě.
Přístup k manželství a manželské věrnosti je tu dost odlišný od toho evropského a také hodně nejednotvárný.
Na jednu stranu manželství už od pradávna domlouvají rodiče ženicha a nevěsty. Ba co víc – tradičně tu dívky provdávají ve velmi mladém věku a často proti jejich vůli – ženicha zkrátka vybírá otec nastávající nevěsty. Navíc ke svatbě může dojít, když dívce není ani dvanáct let. V celé Namibii (kam spadají i území, kde žijí Himba) jsou takto rané sňatky oficiálně zakázány. Místní národy ale oficiální zákony příliš nedodržují (často o nich ani nevědí) a žijí si podle tradic svých předků. Je ale pravda, že v posledních letech i představitelé kmene Himba, kteří jsou jinak velice věrní svým tradicím, si začali uvědomovat, že takto rané sňatky jsou špatné, a v některých osadách od této praxe upustili.
Na druhou stranu, i když je dívka provdaná v útlém věku a často proti své vůli, může si pak najít i dalšího partnera. Stejně tak jako muž má obvykle dvě ženy. Monogamie jim zkrátka nic neříká. Milostné aférky? To holt k životu patří. Mluví se o tom otevřeně a bez zbytečných scén. V některých případech jdou manželé i oficiálně od sebe, to jsou ale spíše výjimky. Častěji si udržují několik vztahů naráz. Podle antropologických dat je téměř polovina místních dětí zplozená mimo manželství a téměř dvě třetiny párů mají alespoň jedno dítě s někým jiným než se svým oficiálním partnerem.
Dělba práce tu probíhá tradičně podle pohlaví. Ženy se starají o obydlí, sbírají dřevo, vaří, vyrábějí šperky, starají se o děti a prarodiče. Takže de facto vykonávají všechnu práci. Proč tomu tak je? Muži jsou totiž většinu dne mimo vesnici – jsou pastýři, a tak jsou od úsvitu až do soumraku pod sluncem, které člověka dokáže spálit během několika málo minut.
Každodenní život v poušti
I když národ Himba žije de facto v poušti, nehladoví. Dobytek totiž chovají opravdu ve velkém. A tak mají mléko, které pak konzumují v různých podobách – čerstvé i kyselé, vyrábějí tvaroh, podmáslí, ale také máslo nebo sýr. Pokud jim to podnebí alespoň trochu dovolí, obdělávají menší pole – sázejí kukuřici a proso. Starší dívky se často věnují i sběračství – hledají vejce divokých ptáků, dále také bylinky či kořínky. A pak tu také rostou stromy mopane, které obývají vzácné a celkem chutné housenky – děti z kmene Himba je sbírají, pak se usuší a celá vesnice má zásobu proteinu na dlouhé týdny. Klasické maso ale jedí jen o svátcích. Dobytek je pro ně spíše kapitálem a investicí, nikoliv pouhým jídlem. Konec konců, kozy a krávy je dokáží krmit po dlouhá léta, zatímco na talíři vydrží jen pár dní.
Vzhledem k podnebí se národ Himba obléká velice střídmě. Muži nosí bederní roušku, ženy krátkou koženou sukni. Není to však žádná zástěra nebo prachobyčejná sukně – jedná se o složité modely z několika vrstev kůže a tenkých pásků. Nejdůležitější je pak široký kožený opasek, který nejen zdůrazňuje pas, ale funguje i jako kapsa. A svršek? Žádný, proč by? Místní ženy zkrátka rády chodí nahoře bez.
namibia-2723437-1280
Co je však kapitolou samo o sobě, tak to jsou šperky. Ze zlata, z mědi, ze dřeva, z kamínků, mušlí i korálků. Nosí je muži i ženy a občas všechny ty cetky mohou vážit téměř kilo.
Avšak i tady, přes veškeré tradiční oblečení a šperky, už je cítit závan civilizace. Chlapi si vyrábějí sandály ze starých pneumatik a místní děcka můžeme čím dál více vidět pobíhat ve fotbalových dresech a obyčejných šortkách.
Co však zůstává neměnné, jsou tradiční účesy kmene Himba. Není to jen o kráse, je to jakási vizitka – dá se z toho vyčíst věk, sociální postavení i rodinný stav každého jedince.
Podle množství dredů je možné poznat, zda je dívka zasnoubená nebo vdaná (případně jak dlouho už je vdaná) a zda (opět – případně kolik) má děti. Svobodní muži mají jeden velký cop. Ti ženatí si zas schovávají vlasy pod turbanem.
Hygiena po himbsku
Co je však na tomto kmeni to nejzajímavější – místní ženy se nikdy nemyjí. Dobře, není to úplně pravda. Myjí se jednou za život. Před svatbou. Nikoliv ihned po narození nebo po nemoci, ani během cyklu. To ne. Mají to povolené jen před svatbou.
Tady však nejde jen o hygienu, koupel před svatbou má rituální význam – žena ze sebe smývá starý život, aby jako znovuzrozená vešla do toho nového.
Jinak se však během svého života nikdy nevykoupou. Ne proto, že by samy nechtěly, ale voda je tu zkrátka velice vzácná. A tak (koho by to překvapilo, že ano?) patří mužům. A ženy se odpradávna musely naučit poradit si jinak.
A výsledek? Většina antropologů, etnografů, ale i obyčejných turistů a nadšenců do cestování Afrikou se shodne na tom, že místní ženy voní opravdu velice příjemně. Není z nich cítit žádný nepříjemný puch, špína či pot. A jejich tajemství? Vymyslely si speciální bezoplachový „mycí gel“ – smíchají jíl, byliny a vonné oleje a touto směsí si natřou vlasy i celé tělo.
A teprve večer přijde na řadu lázeň. Ne však tradiční, jak ji známe my. Žádnou vodu tu nečekejte. Himba praktikují takzvanou kouřovou koupel, kdy použijí větve stromu komifora, ze kterého se tradičně vyrábějí vonné pryskyřice a parfémy. Ženy hází tyto větvičky do slabě doutnajícího ohně, pak se samy zabalí do dek a snaží se co nejvíc se propotit v tomto aromatickém kouři. Pot tělo čistí, dezinfikuje a provoní.
Tím ale tento prapodivný wellness rituál zdaleka nekončí. Po propocení si do pokožky vmasírují směs z okru, pryskyřičného extraktu z listů komifory a zvířecího sádla.
A tak mají pružnou a zářivou pleť, která je také chráněna před stárnutím. Mladé dívky, pečující o svůj vzhled, pak tuto proceduru provádějí i několikrát denně.
Není pak divu, že mnozí cestovatelé, když poprvé spatřili ženu Himba, byli naprosto okouzleni jejich krásou, hladkou pokožkou s jemným červeným nádechem a složitým účesem. Mnohé z nich pak místní ženy označili za nejkrásnější na světě.
Seznam použitých zdrojů:
