Článek
Osud Ivana Kováče patří mezi příběhy, o kterých se sice v učebnicích dějepisu nedočteme. Přesto právě v nich tepe historie 20. století v celé své krutosti. Na Vánoce roku 1973 v pařížském exilovém nakladatelství vyšla první část knihy Souostroví Gulag. Západ samozřejmě tušil, jaká zvěrstva páchá SSSR na vlastních občanech (a během i po válce na válečných zajatcích), tato kniha však maximálně otevřeně vyprávěla o tom, jak hluboce sahala mašinérie sovětských represí.
Alexandr Solženicyn se stal symbolem vzdoru a přežití, ale také hlavním svědkem systému, který ničil lidské osudy po milionech. Jenže zatímco jméno Solženicyna zná skoro každý, byly tu i právě ony miliony dalších – mnoho bezejmenných, mnoho zapomenutých, kteří zůstávají ve stínu. Nesmějí ale upadnout do zapomnění – a naším úkolem je připomínat si celé dějiny 20. století, aby se historie neopakovala.
Celoživotní hledání spravedlnosti
Mezi tato méně známá jména patří slovenský právník Ivan Kováč. Muž, který kdysi žil se svou rodinou v Praze, vůlí osudu však skončil v SSSR, kde v gulagu potkal právě Alexandra Solženicyna. Ivan Kováč nejenže přežil, ale dokonce se stal vůdcem vzpoury v onom táboře. A když už se vrátil ze Sovětského svazu domů a měl pocit, že svobodu má nadosah, tak opět skončil za mřížemi. Jeden by si mohl myslet, že to vše připomíná spíše nějaký laciný pseudohistorický román, věřte ale, že skutečný život bývá mnohem drsnější než jakákoliv beletrie.
Nejvíce se životnímu příběhu Ivana Kováče věnovali badatelé z projektu Gulag.cz a také známý slovenský spisovatel Peter Juščák. Byli to právě oni, kdo život československého právníka po částech rekonstruovali z archivních materiálů i vzpomínek jeho rodiny a známých. Právě svědectví pamětníků patří mezi nejdůležitější části Kováčova životopisu, jelikož bez kontextu bychom těžko pochopili, jak snadno se po válce běžní občané stávali pouhým objektem pro deportací. Sovětské bezpečnostní jednotky pátraly po kolaborantech, zároveň ale musely naplnit kvóty, a tak de facto braly každého, kdo se hodil do tabulek.
Z území Slovenska zmizely tisíce lidí, z českých zemí stovky, a to často s mlčenlivým souhlasem místních úřadů. Kováč se do této ďábelské mašiny dostal paradoxně až tři roky po válce, v době, kdy už mnoho lidí věřilo, že chaos skončil. Jenže dějiny nejsou spravedlivé a pocit bezpečí bývá často jen jakýmsi tichem před další bouří.
Víra v neexistující budoucnost
Ivan Kováč nebyl žádnou náhodnou obětí bez minulosti. Narodil se v roce 1912 v Podkarpatské Rusi – území, které dodneška, jak dobře víme, nedá Rusku spát. Odmalička byl velice zvídavý a aktivní, nikdy nedokázal jen tiše sedět v rohu. Pozoroval svět okolo sebe, přemýšlel a hodně psal. Studium vnímal jako samozřejmost (všichni v rodině měli vysokou školu), a tak ho jeho cesta za vzděláním přivedla až na akademickou půdu Univerzity Karlovy. Vystudoval práva, naučil se několik jazyků. Ještě před vypuknutím války vedl mládežnické organizace a vydával časopis, což v očích totalitních režimů znamenalo jediné – jedná se o člověka, který umí myslet, jednat a vede za sebou ostatní. A takový člověk je vždy podezřelý. A nebezpečný.
Během války se Ivan Kováč dostal do zajetí do maďarského pracovního tábora, pak se skončil u partyzánů a poté ako tlumočník u sovětské armády. Byl to typický paradox středoevropských dějin: jednou stojíte na správné straně fronty a pomáháte osvobozovat města a záhy vás tentýž systém označí za nepřítele vlasti. Po roce 1945 odešel s rodinou do severních Čech a snažil se vést normální život. Byl mladý, sebevědomý a věřil, že má svůj osud pod kontrolou. Jenže střední Evropa té doby nebyla místem, kde by člověk mohl spoléhat na logiku, právo nebo své zásluhy. Stačilo jedno udání (často bez jakýchkoli důkazů) a život člověka se převrátil vzhůru nohama.
Ve spárech NKVD
K prvnímu zatčení došlo v listopadu roku 1947 – jednalo se o společnou akci československé Státní bezpečnosti i sovětské NKVD. Obvinění nebylo třeba, důkazy už vůbec ne. Ve vazbě v Praze ho nutili stále dokola psát vlastní životopis, pořád znovu a znovu, jako by se pravda dala vytlouct z papíru. Během slyšení ho pak československý soud zprostil viny – a Kováč si na pár okamžiků myslel, že rozum a pravda zvítězily nad lží a chaosem. Jenže byl na omylu – de facto hned za dveřmi soudní síně byl znovu zatčen a předán NKVD.
V tu chvíli rázem přišel o všechna svá práva, jméno, původ a identitu. Z člověka se stal pouhou položkou v systému, který uznává jen svá vlastní pravidla.
Následoval transport do země Sovětů, výslechy, bití a další výslechy a opětovné bití. A nakonec rozsudek – deset let v pracovních táborech. Ivan Kováč putoval přes vyšetřovací vazbu až do gulagu v Kazašské SSR, kde se ocitl mezi intelektuály, studenty i politickými vězni. A právě tehdy se seznámil s Alexandrem Solženicynem, se kterým pak vedli dlouhé debaty o Evropě, demokracii a budoucnosti Ruska i Československa. Tyto rozhovory později rezonovaly i v literatuře, například v knize Jeden den Ivana Děnisoviče, jejíž hrdina podle řady svědectví nesl rysy právě Ivana Kováče.
Je to zvláštní situace – být předobrazem nesmrtelné literární postavy a zároveň zápasit o přežití. Život ale – jak víme – má smysl pro humor.
Ze smrtelné postele do čela stávky
Všechny tyto události by dokázaly zlomit mnoho lidí. Kováč se však držel, než přišla další rána osudu – velmi krutá a hladová zima. Z energického mladíka se zápalem a chutí do života se stal takzvaným „dochoďjágou“ (ten, kdo „chodí“ poslední dny) – tedy vězněm na pokraji smrti vyčerpáním. Přesunuli ho tedy do táborů u Karagandy, kde panovala brutalita nejen ze strany dozorců, ale i kriminálních gangů mezi vězni. Tam se často o přežití rozhodovalo u kotlíku s obědem. Nebo si místní kápové hráli v karty o to, kdo dostane nebo nedostane příděl jídla – v sázce byly lidské životy.
Po Stalinově smrti se poměry začaly měnit a Kováč se ocitl v situaci, kdy musel volit mezi pasivitou a rizikem. A i přes veškerou únavu a nedostatek sil přece jen zvolil druhou možnost.
Když se zjistilo, že vedení tábora řádně nezkracuje vězňům odpočty trestu za práci v mrazech nebo po nocích, postavil se do čela stávky. Nejednalo se o žádné gesto nebo jakési hrdinství z plakátu – Ivan Kováč moc dobře věděl, že se to může stát posledním rozhodnutím v jeho životě. Chtěl ale, aby to rozhodnutí bylo správné. I když moc dobře věděl, že to celé může skončit kulkou nebo doživotím někde na Kolymě. Sepsal výzvu veliteli tábora, organizoval odpor a pak dokonce i ze samotky pokračoval v tlaku na úřady.
Většina vězňů (ale i bachařů) si myslela, že jen víří vody a že oficiální úřady na stížnosti trestanců nebudou reagovat. Opak byl pravdou. Zrezivělá mašinérie justice se rozjela, začalo vyšetřování, které přes veškerá úskalí dalo vězňům za pravdu a vedení tábora muselo ustoupit. Pro místní vězně, již roky nepoznali nic než bezmoc a bezpráví, se tento okamžik stal zlomovým – mnozí tomu mohli stěží uvěřit. Kováč vzpomínal, že ho spoluvězni vyhazovali do vzduchu radostí – s největší pravděpodobností to byl jediný okamžik za celé roky v gulagu, kdy měl pocit, že skutečně žije. Zároveň se to stalo jakýmsi středobodem jeho příběhu: člověk může být zlomený fyzicky, ale pokud si zachová vůli jednat, pořád dokáže měnit realitu kolem sebe.
Cesta domů za svobodou. Místo toho opět za mříže
Z gulagu byl Ivan Kováč propuštěn v roce 1955. Bohužel tím jeho utrpení neskončilo – po návratu do Československa byl znovu zatčen a rok strávil ve vazbě v pražské Ruzyni. Byl to okamžik, kdy se rozpadá víra v jakoukoli spravedlnost – byl to totiž další nezvratný důkaz, že komunistický systém nemá logiku a nepotřebuje jakkoli opodstatňovat své jednání.
Když se konečně dostal na svobodu, neměl už ani rodinu, ani povolání. Manželka emigrovala, advokátní praxi měl zakázanou a úřady s ním až do jeho důchodu zacházely tak, jako by byl podezřelý v nějakém trestním stíhání. Přesto se snažil domoci vysvětlení a po letech se mu to povedlo a oficiální úřady veškerá obvinění označily za omyl – slovo, které v administrativě zní nevinně, ale v lidském životě znamená ztracené roky a rozpadlé vztahy.
Ivan Kováč
Ivan Kováč zemřel v roce 2002 a dnes jeho příběh bohužel zná jen málokdo. Přitom je to příběh o odvaze, absurditě totalitní moci a o tom, že hrdinství často nevypadá jako úryvek z hollywoodského bijáku, ale jako zarputilé odmítnutí kapitulovat a přiznat svou neexistující vinu. Pokud si z osudu Ivana Kováče máme něco odnést, pak možná jednoduchou věc – historie není tvořena jen velkými a slavnými jmény, ale i miliony dalších méně známých lidí, jejichž odvaha a hrdinství ale nebyly o nic méně silné a významné. A právě díky nim máme dnes možnost o těchto časech číst, psát a debatovat. A udělat vše, co je v našich silách, aby se historie už nikdy neopakovala.
Seznam použitých zdrojů:
