Článek
Ve 30. letech 20. století byly gulagy rozmístěny téměř po celém Sovětském svazu – od západních až po východní hranice. Většina z nás zná především Solovki, Kolymu nebo Magadan, ale prostředí kazašských táborů patřilo k těm nejkrutějším. Nešlo jen o drsné podnebí, ale především o kombinaci těžké práce, nelidských životních podmínek a tvrdého zacházení ze strany dozorců, které vězňům často připadalo horší než smrt. Místní šachty patřily k těm nejnebezpečnějším v celém SSSR, na rybolov se muselo za každého počasí a navíc zde probíhaly i nelidské pokusy na ženách.
Příběhy z kazašských gulagů odhalují, že systém využíval lidský život nejen jako pracovní sílu, ale i jako objekt pseudovědeckého zkoumání. Výsledkem byl svět, kde téměř neexistoval rozdíl mezi trestem, prací a lékařskými experimenty.
Z extrému do extrému
Na rozdíl od jiných gulagu byla pravidla v AktjubLagu zpočátku poměrně mírná. Vězňům se někdy povolovaly i vycházky do města, protože vedení nepředpokládalo problémy od lidí odsouzených za nevhodný vtip či jejich původ. Tvrdé zacházení přišlo až během války, kdy sem začali posílat válečné zajatce. Pozdější rehabilitace odhalily, že z asi 7500 lidí odsouzených za nevhodnou anekdotu či „nesprávný“ původ bylo kolem čtyř tisíc zcela nevinných – vyšetřování nedokázalo prokázat ani protistátní výroky, ani závadný rodokmen.
Ilustrační fotografie
V období perestrojky však došlo k opačnému extrému – mnozí z těch, kteří byli odsouzeni za skutečné zločiny, popisovali své případy jako politické a fabrikované. Žádný z odsouzených si však nezasloužil to, co se dělo v oněch gulazích na území dnešního Kazachstánu.
Doly, kde se těžila smrt
Když se mluví o hrůzách gulagu, za ty nejhorší tábory bývají označovány právě Solovky, Magadan nebo Kolyma. Drsné klima a extrémní mrazy tam zabíjely vězně během několika měsíců, což víme hlavně díky literárním svědectvím. Ve skutečnosti ale existovala místa, jejichž pověst byla stejně děsivá, jenže nebyl nikdo, kdo by o nich psal – lidé zde umírali příliš rychle. Takovým místem byl tábor v Ekibastuzu. Vězni tu museli pracovat ve vápencových lomech bez jakýchkoli ochranných pomůcek a nehašené vápno těžili holýma rukama.
Ilustrační fotografie
Po prvním kontaktu látka rozežírala kůži, poškozovala oči a prach pronikal do plic. Následky se dostavovaly rychle a byly trvalé. Vězni umírali během několika týdnů, málokdo se dožíval několika měsíců. Je však potřeba zmínit, že do těchto lomů neposílali všechny. Jednalo se o trestní práce pro ty, kdo opakovaně porušovali táborový řád, snažili se o útěk či vyvolávali rvačky. Hrozba přesunu do těchto dolů proto fungovala jako ideální nástroj zastrašování.
Rybolov jako táborový průmysl
Kazachstánské tábory ovlivnily i zdánlivě vzdálené aspekty sovětského života, například zavedení takzvaného „rybího dne“. Tento pojem, který v sovětských jídelnách přežil až do konce osmdesátých let, by bez kazašských táborů možná vůbec neexistoval. Potřeba zvýšit podíl ryb ve stravě obyvatel kvůli nedostatku jódu a fosforu se objevila už počátkem třicátých let a 12. září 1932 vyšlo oficiální nařízení zavádějící rybí dny ve veřejném stravování. Iniciativa však po dvou letech ztroskotala, protože sovětský potravinářský průmysl nedokázal zajistit dostatečné dodávky – chyběly zdroje i pracovní síly.
Ilustrační fotografie
Situace se změnila roku 1937, kdy v jednom z gulagu v Gurjevské oblasti bylo založeno rybářské družstvo. Vězni museli na rybolov vyrážet za každého počasí. Téměř každá druhá cesta si vyžádala ztráty na životech, ale úlovky dosahovaly rekordních hodnot. K jídlu místní trestanci dostávali jen krajíc chleba a rybí polévku z vlastních úlovků, což značně snižovalo náklady na provoz onoho družstva. Zkušenost z tohoto tábora se postupně rozšířila do dalších oblastí Sovětského svazu včetně severních moří. Ryby, které ulovili vězni z gulagu, pak putovaly do obchodů, jídelen, ale i ostatních táborů po celém SSSR. I v letech, kdy sovětské obchody zely prázdnotou, levné druhy ryb (sardinky nebo sledě) vždy „zdobily“ jinak pusté regály.
Ilustrační fotografie
Když se z lidí stávají pokusní králíci
Homosexualita v SSSR byla nejen tabuizovaná, ale od roku 1934 i trestně stíhaná. Avšak zatímco vztahy mezi dvěma muži byly považovány za zločin, vztahy mezi ženami se klasifikovaly jako psychická porucha vyžadující léčbu. Tyto ženy pak byly posílány do KarLagu – oficiálně se jednalo o nucenou léčbu. Žádné skutečné léčebné postupy však samozřejmě neexistovaly a tyto nešťastnice se stávaly objekty experimentů.
Ilustrační fotografie
Kandidátka věd Jelizaveta Derevinská o těchto pokusech otevřeně psala a roku 1965 dokonce vydala studii s názvem Materiály k diagnostice, patogenezi a terapii ženské homosexuality. Pro svůj výzkum dostala od vedení KarLagu celkem devadesát šest vězeňkyň.
Nikoho asi nepřekvapí, že její „odborné“ postupy byly nejen nevědecké, ale i drastické. Ženám se podávaly vysoké dávky hormonů s tím, že estrogen, progesteron a prolaktin změní jejich sexuální preference. Jelizaveta Derevinská pak sáhla i k léčbě elektrošoky, které používala na vězeňkyních během sledování pornografických obrazů nebo poslechu popisů lesbických vztahů, aby u nich vyvolala averzní reflex.
Ilustrační fotografie
Dále ženám podávala toxické preparáty zhoršující celkový stav organismu, přičemž pacientkám byly znovu předkládány vizuální podněty. Relativního „úspěchu“ dosáhl výzkumný tým dr. Derevinské jen po nasazení psychotropních látek tlumících vůli, protože zcela potlačily libido i veškerou touhu – což bylo vyhodnoceno jako pozitivní výsledek. Ve skutečnosti šlo o metody nehumánní a neúčinné. Sexualita se posuzovala subjektivně, podle reakcí žen vyčerpaných bolestí či po účinku sulfazinu. Neúspěšnost svých pokusů pak Derevinská vysvětlovala údajně odlišnou strukturou mozku u homosexuálů, k této „poruše“ podle ní docházelo už v období prenatálního vývoje.
Pokrok za každou cenu?
Přesto měla její práce významný dopad na forenzní medicínu a právní praxi v SSSR. Vedla k užšímu vymezení paragrafu, který nadále kriminalizoval vztahy mezi muži, zatímco ženy byly posuzovány jako duševně nemocné a směřovaly spíše do psychiatrických zařízení. Derevinská zároveň provedla rozsáhlé rozhovory s těmito ženami a její sociologická data neměla tehdy ve světě obdoby. Mapovala jejich první uvědomění si vlastní orientace, konflikty s okolím i psychické krize a přiblížila se tématům transgender identity či bisexuality.
Brutální experimentální praxe však její vědecký přínos zcela diskreditovala. Navíc z jejích poznámek vyplývá, že plánovala ještě radikálnější postupy – pokusy na těhotných ženách, kdy chtěla hormonálně ovlivňovat vývoj plodu. Tato představa ukazuje, kam až mohla vést touha státu mít pod kontrolou veškeré aspekty lidské identity.
Seznam použitých zdrojů:
