Článek
Díky odtajnění válečných archivů dnes všichni moc dobře víme, že nacisté během druhé světové války dělali hrozné věci – holocaust, likvidaci celých etnik, masové vraždy. Ale ono to zdaleka není všechno. Za ostnatými dráty koncentráků se odehrávaly věci, o kterých mnoho lidí neví. Němečtí lékaři tu prováděli vědecké experimenty na vězních, které měly s vědou společného asi tolik jako mučení s lékařským zákrokem.
Vězni pro ně totiž nebyli lidé. Byli to pokusní králíci, na kterých se testovalo, co všechno lidské tělo dokáže zvládnout, co vydrží a co už ne. Všechny experimenty byly velice bolestivé a většina z nich končila smrtí. Pokud dotyčný nezemřel na následky experimentu, „vědci“ ho stejně zabili, aby mohli provést pitvu a zjistit, co mu umožnilo přežít.
Sulfonamidy a otevřené rány
Nedaleko Berlína, v ženském koncentračním táboře Ravensbrück, se testovala účinnost sulfonamidů – tehdejších antibiotik. Pro tyto účely se vězeňkyním na lýtku rozřízla kůže a na otevřenou ránu se nanesl bakteriální koktejl. A pak k tomu přidali střepy (aby to co nejvíc odpovídalo střelným ranám z bojiště). Pak to zašili a čekali, jak se s tím tělo popere. Takže tak trochu středověká vivisekce – jen s bílými plášti a požehnáním z Berlína.
Ilustrační foto
Po nějaké době se tato metoda ukázala jako příliš „jemná“ a „nedostatečně realistická“ (což znamenalo, že úplně neodpovídala zraněním z bitevních polí). A tak to ještě ztížili – po nanesení bakteriální směsi vězeňkyním zaškrtili cévy, aby jim neproudila krev a infekce mohla řádit naplno. Následně pacientky dostaly sulfonamid a vědci sledovali, zda je to zachrání. No, většinu z nich to nezachránilo. Vědci si však získali potřebná data.
Mražení lidí zaživa
Zima na východní frontě? Jedna z největších nočních můr Wehrmachtu. Proto doktor Sigmund Rascher dostal nápad: zjistíme, jak dlouho člověk přežije v zimě, sněhu a ledu – a jak ho lze případně oživit.
A tak vědci vězně vysvlékli, nahnali do sudu s ledovou vodou nebo je nechali stát venku při minus deseti. Většina pacientů zemřela. Ti „šťastnější“ omdlévali a pak je lékaři snažili oživovat: buď pod UV lampami, které pálily pokožku, nebo sexem (ano, čtete správně), nebo pitím vařící vody. Nejvíc fungovala koupel v teplé vodě.
(…byla koupel v teplé vodě nejúčinnější) Krásné – stovky mrtvých a jeden lékařský poznatek, který však nebyl žádnou novinkou.
Pokusy s hořlavinami
Buchenwald patřil mezi nejděsivější koncentráky třetí říše. Nejen kvůli nelidským podmínkám, ale i kvůli experimentům, které se tu prováděly na vězních. V letech 1943 až 1944 tu lékaři po dobu tří měsíců testovali, jak léčit popáleniny způsobené fosforem ze zápalných bomb. První krok? Popálit vězně fosforem (samozřejmě bez jakéhokoliv umrtvení a bez anestetik).
Ilustrační foto
Pak nastupovala „léčba“. Výsledkem byly rozsáhlé popáleniny, stovky mrtvých a pár farmaceutických poznámek.
Pitná mořská voda? Pojďme to zkusit, vězňů je dost
Zatímco v Buchenwaldu se prováděly pokusy s hořlavinami, v Dachau probíhaly testy s vodou. Kolik vody mohou vypít vězni a jak se potom budou cítit. To zní docela nevinně – dokud nezmíníme, že voda byla mořská.
Cílem bylo zjistit, kolik dní se dá přežít jen o mořské vodě a zda je možné z ní udělat vodu pitnou. Vězni byli rozděleni do skupin: jedna pila klasickou mořskou, jiná mořskou s chemickým filtrem, další obyčejnou vodu a poslední neměla vodu vůbec.
Výsledek? Ti, co pili mořskou vodu, po chvíli dostávali průjem, halucinace a křeče. Přicházeli o rozum, plakali, řvali a umírali. Jen stěží se to dá nazvat lékařským pokusem.
Mor, tyfus a žlutá zimnice. A žádné očkování nebo vakcína
Od konce roku 1941 do začátku 1945 testovali lékaři v Buchenwaldu a Natzweileru nové vakcíny. Místo pokusných králíků opět místní vězni. Zkoušeli na nich třeba očkování proti skvrnitému tyfu a další látky. A ihned po očkování je rovnou onou nemocí nakazili. 90 % z nich zemřelo.
Ilustrační foto
Další čtvrtina nedostala ani vakcínu – jen injekci s infekcí, aby se mohl sledovat průběh nemoci u očkovaných a neočkovaných. Ti neočkovaní pochopitelně také většinou nepřežili.
Dále se testovaly vakcíny proti žluté zimnici, neštovicím, tyfu a dalším. Zkrátka věda bez hranic. A bez výčitek svědomí.
Jed. Otrávené jídlo i kulky
Vrátíme se zpět do Buchenwaldu. V roce 1943 tu přišli s dalším experimentem – dávali vězňům otrávené jídlo. Nacisté opět rozdělili vězně do několika skupin a zkoušeli různé druhy jedu. Ti pacienti, co dokázali přežít, byli zabiti kvůli pitvě. O rok později nacističtí lékaři to posunuli o úroveň výš – aby nemuseli čekat, až jed začne působit v žaludku vězňů a než se dostane do oběhu, tak do nešťastníků rovnou stříleli otrávenými náboji. Výsledkem byla bolestivá agónie, kterou vědci pečlivě dokumentovali.
Sterilizace pro všechny
Všichni dobře víme, jak vypadal ideální svět podle nacistického Německa. Sami árijci jako centrum společnosti, možná nějaké národy ze západní Evropy jako pomocná síla. A všichni ostatní? Levná pracovní síla, ale ať se nemnoží, prosím. Jak na to? No samozřejmě – sterilizace. Jenže sterilizovat každého jednotlivce by obnášelo až moc práce. Takže hledali efektivní metodu. U žen testovali chemikálie, které měly ucpat vejcovody – některé zemřely ihned, jiné o pár dnů později na pitevním stole.
Ilustrační foto
Muže i ženy pak ozařovali rentgenem. Výsledkem byly popáleniny v tříslech, na břiše a zadku. Popáleniny jim samozřejmě nikdo neošetřoval. Moderní člověk si jen stěží umí něco takového představit. A už vůbec ne to, že si tím prošly stovky nevinných lidí.
Když dnes čteme o nacistické „medicíně“ a jejich pokusech na lidech, svírá se nám žaludek. Ano, část těchto záznamů přispěla k rozvoji vědy a medicíny – ale za jakou cenu? Lékaři a vědci, kteří se těchto výzkumů účastnili, byli pak někdy v tichosti „zařazeni“ do poválečných programů (třeba v USA). Ano, část byla popravena. Ale jenom část. A jejich oběti zůstaly beze jména, beze hrobu. Jen jako poznámka v dokumentech – „vzorek č. 37“.
Seznam použitých zdrojů:
https://web.archive.org/web/20171113112759/http://individual.utoronto.ca/jarekg/Ravensbruck/Photographsofvictims.html
