Článek
Na obraze Dvorní dámy od španělského malíře Diega Velázqueze působí malá infantka jako ztělesnění nevinnosti – malá holčička v hedvábných šatech, obklopená světlem a leskem královského dvora. Infantka Markéta Tereza, dcera španělského krále Filipa IV., byla ztělesněním dokonalé dynastie. Avšak za tímhle barokním pozlátkem se skrývá velice smutný příběh, který připomíná spíše lékařskou zprávu než středověký román.
Tato dívka, která se narodila, aby vládla, si život příliš neužila – již od raného dětství ji sužovaly silné bolesti, věčná únava a bezpočet nemocí. Dívku, která měla být korunou rodu Habsburků, nakonec zničila ona „čistá krev“, na kterou její rod tak úzkostlivě dbal.
Když se brali strýček s neteří
V 17. století u evropského dvora nebyl incest žádné tabu ani hřích, ale dynastická strategie. I král Filip IV. a jeho manželka Marie Anna byli strýc a neteř. Habsburkové po generace pořádali svatby v rámci svého rodu. Samozřejmě, s požehnáním církve.Dávalo to pro ně smysl nejen z hlediska zachování čistoty krve, mělo to i ryze praktický důvod – nechtěli se zkrátka dělit o moc. Nakonec však jejich rodokmen připomínal spíše zauzlovaný provaz než rozvětvený strom.
Moderní genetici spočítali, že míra příbuzenského křížení u malé infantky Markéty Terezy činila 0,25 – tolik, co by měl potomek, kterého by splodili bratr se sestrou. Jenže tenkrát kolovalo přesvědčení, že „čistá krev“ je božským požehnáním. Děti s naprosto čistým původem měly být dokonalé. Jenže nebyly. Často umíraly už u porodu či krátce po narození. A když už přežily, měly bezpočet nemocí. A Markéta Tereza nebyla výjimkou – už při narození ji sužovala řada všemožných chorob.
Na svět přišla roku 1651 v madridském královském paláci Alcázaru.
Královský palác v Madridu v současnosti, ilustrační fotografie
Bylo to velice slabé novorozeně, co trpělo na křeče a nezvládalo ani pořádně sát. Doktoři tvrdili, že má „vlhký mozek“, což v současnosti zní spíš jako hláška z hororu než lékařská diagnóza. Už v dětství měla malá princezna typické „habsburské“ rysy – podlouhlý tvar hlavy, vystouplou bradu, úzký hrudník a špatný skus. Diego Velázquez (jak už to bylo u dvorních malířů zvykem) se pokusil její vzhled trochu zjemnit, jenže kronikáři věděli své. Infantka byla v jednom kuse nemocná a velice slabá, rychle se unavila, její zuby se špatně dovíraly a ústa měla téměř neustále pootevřená. Když byla ještě úplně malá, měla problém rozkousat jídlo. Zkrátka dítě, do něhož se vkládaly naděje celé říše, bylo od začátku fyzicky velice slabé a neduživé.
Ztělesnění dokonalosti, jež se rozpadá
Život u královského dvora rozhodně dětem na zdraví nepřidával. Malí princové a princezny už od narození museli dodržovat dvorní protokol, nesměli běhat ani chodit ven. Zadovádět si někde na sluníčku a čerstvém vzduchu? To nepřipadalo v úvahu! Opálení šlechticům neslušelo a přílišné zkotačení venku by přece mohlo skončit úrazem. Malou infantku nosili ven na nosítkách, aby si nezkazila držení těla. Dvorní dámy hlídaly každý její krok a de facto zapisovaly každé její slovo. Dalo by se říct, že jediným člověkem, který malou infantku vnímal jako živou holčičku z masa a kostí, byl právě Diego Velázquez. Maloval ji po dobu šesti let – a na jeho obrazech můžeme sledovat, jak se každým rokem ztrácí radost z očí malé princezny. Z baculaté holčičky se stává unavené, bledé a hubené děvče s prázdným pohledem.
Chronické anémie, mdloby, bolest srdce – dnešní lékaři by to označili za metabolické poruchy a dědičné vady. Markéta trpěla na časté horečky a chronickou únavu. Už ve dvanácti bylo jasné, že z toho jen tak „nevyroste“ a že z infantky nikdy nebude silná mladá žena. To však nikomu nevadilo. Důležité bylo, že měla zcela dokonale čistou krev.
Žádné dětství, ale příprava na sňatek už od kolébky
U dvorů Habsburků – stejně jako v jiných královských rodinách – se o svatbách princů a princezen rozhodovalo dřív, než se děti naučily chodit nebo mluvit. A tak už ve čtyřech letech byla malá Markéta zaslíbená svému strýci – císaři Leopoldovi I., který byl mladším bratrem její matky. No zkrátka – incest je rodinná záležitost. Samozřejmostí bylo i požehnání od papeže. Svatba se konala v roce 1666, když bylo mladé infantce teprve patnáct let. Cestu přes Alpy nesla Markéta Tereza velice špatně a ke dvoru svého nastávajícího manžela dorazila s horečkou a pak se zhroutila vyčerpáním. Nikdo to však nebral příliš vážně – princezna přece byla nemocná pořád, tak proč se tím trápit tentokrát?
Jedinou útěchou v tomto smutném příběhu bylo to, že císař Leopold svou mladou manželku vskutku miloval. V dopisech ji neoslovoval jinak než „mé malé španělské slunce“. Jenže i přes veškerou lásku nebral zas tolik ohled na její zdraví. Markéta, ačkoli byla velice slabá a nemocná, musela plnit jedinou povinnost – rodit další a další Habsburky.
Mezi postelí a rakví
V pouhých šestnácti letech Markéta Tereza potratila poprvé. Další rok přišel na svět její syn, který však zemřel po osmi měsících. Pak nastalo další těhotenství a další porod – na svět přišla holčička Maria Anna. Bylo to jediné dítě Markéty Terezy, které přežilo do dospělosti. Lékaři bili na poplach – zaznamenali, že císařovna bledne, hubne, trpí bolestmi zad i nohou a ztrácí vlasy. Moderní medicína by jí dnes nejspíš diagnostikovala selhání ledvin a nedostatek vápníku – nejspíš v důsledku genetických chorob a četných těhotenství a porodů za sebou. Tehdy se to však vnímalo jen jako „ženská slabost“. Navíc Markéta Tereza zatím nepřivedla na svět chlapce – následníka trůnu, a tak musela rodit dál.
Rok 1670 přinesl další bolest – ještě jedno mrtvě narozené dítě. A to ještě víc zatížilo organismus mladé císařovny. V pamětech tehdejších dvořanů se dočteme, že manželka císaře už sotva chodila, trpěla otoky, záchvaty dušnosti a mdlobami. Přesto ji rodina nutila do dalšího těhotenství. No, jak jinak, vytoužený chlapec stále nikde. A tak roku 1673 přišlo poslední těhotenství. Markéta Tereza porodila mrtvého chlapce a pár dní na to zemřela. Podle lékařských spisů můžeme usoudit, že šlo o poporodní sepsi. Mladé císařovně bylo pouhých dvacet jedna let.
Dynastie, kterou zničila vlastní krev
Šest těhotenství, čtyři porody, pouhé dvě živé děti – syn, který zemřel v osmi měsících, a dcera, jež se nedožila třicítky. Lékaři, kteří po smrti ošetřovali tělo Markéty Terezy a připravovali ho k pohřbu, ve svých záznamech uvedli, že císařovna vážila pouhých 35 kilogramů a její kosti nesly známky rachitidy. Byla fyzickým symbolem konce velké dynastie, jež sama sebe uzavřela do genetické pasti.
Císař Leopold po smrti Markéty Terezy upřímně truchlil – její smrt (byť celkem očekávanou) nesl vskutku velice těžce. Nechal pro ni vybudovat nádherný mramorový sarkofág a celému dvoru nařídil smutek. Jenže rodina na něj tlačila – už měl svůj věk a mužský následník stále nikde. A tak se musel po čtyřech měsících znovu oženit – a světe div se – opět se svou příbuznou, tentokrát se sestřenicí. A za pár let znovu. Avšak hrůzný kolotoč příbuzenských svateb skončil až po několika dalších generacích: u císaře Karla II., posledního španělského Habsburka, jenž kvůli degeneraci sotva mluvil, trpěl záchvaty a nikdy nezplodil dítě. Španělsko tehdy přišlo o trůn a Evropa o jeden z nejvlivnějších šlechtických rodů.
Smrt císaře Karla II. ukončila slavnou španělskou větev rodu Habsburků. Dynastie, jež se bála „cizí krve“, se nakonec tou vlastní doslova otrávila. Infantka Markéta dodnes zůstává symbolem této tragédie – křehounká dívenka ze světoznámého obrazu, která nikdy neměla šanci být prostě jen veselým dítětem. Nebo šťastnou dívkou. A přesto zdobí jeden z nejproslulejších obrazů Evropy. Nikoliv však pro to, kým byla, ale kvůli tomu, co ji zabilo: touha po dokonalosti, co se změnila v genetické prokletí.
Seznam použitých zdrojů:
