Článek
Existuje vůbec něco jako „normální“ sexualita? Dějiny lidstva jsou plné příkladů, jež ukazují, jak rozdílně lidé z různých koutů světa vnímali tělo, erotiku, krásu i manželství. Vždyť i v rámci Evropy se vnímání krásy tolikrát měnilo – od bledých, pohublých šlechtičen ve středověku po kypré tvary období baroka.
Stejně je to se zkrášlujícími rituály – zatímco mladé slečny v Evropě používaly pudr s obsahem olova, arsenu nebo rtuti, které měly vybělit jejich tvář, na druhém konci světa si dívky pro krásu posazovaly na klitoris mravence. Některé zvyky dnes vyvolávají údiv, jiné pobavení, všechny však vypovídají o tom, jak rozmanité mohou být lidské představy o kráse i sexualitě.
Svatební noc kmene Marind-anim: Jedna nevěsta a všichni muži z ženichovy rodiny
Když se dívka z papuánského kmene Marind-anim vdávala, čekal ji před vstupem do manželovy rodiny obřad, který by většina lidí považovala za nepředstavitelný. Podle místních domorodých pověr totiž plodnost nevěsty souvisela nejen s jejím zdravím, ale především s tím, zda byla dostatečně „naplněna“ mužským semenem. Po skončení svatebního obřadu proto starší ženy odvedly novomanželku na speciální místo mimo vesnici. Tam na ni čekali všichni muži z ženichova rodu a jeden po druhém s nevěstou souložili.
Teprve poté s ní směl ulehnout její skutečný manžel. Podle rituálu měla mít nevěsta ten večer styk přibližně s deseti muži. Pokud byl rod početnější, pokračovalo se i následující večer. V některých případech se celý obřad protáhl na několik dní, než přišli na řadu všichni příslušníci ženichovy příbuzenské skupiny.
Jak uvádí antropolog Kirill Reznikov ve své knize Tělesné touhy a potřeby, tyto praktiky nemusely nutně končit po završení svatebních obřadů. Vdané ženy se těchto rituálů účastnily i později během života. Důvodů mohlo být několik – například návrat k sexuálnímu životu po porodu. Takové obřady měly symbolicky obnovit plodnost a zajistit pokračování rodu.
Domorodci kmene Marind-Anim, přelom 19. a 20. století
Většině Evropanů mohou tyto zvyky připadat šokující, pro domorodce z kmene Marind-anim však představovaly běžnou součást společenského a náboženského života. Sexualita zde nebyla vnímána jako soukromá sféra jednotlivce, ale jako kolektivní záležitost celé komunity. Osobní preference hrály mnohem menší roli než potřeby a tradice daného kmene.
Iniciace prostřednictvím „mužského mléka“
Některé papuánské národy věřily, že chlapec se nemůže stát plnohodnotným mužem jen tak automaticky. Mužnost podle nich musela být doslova předána z generace na generaci. Klíčovou roli v tomto procesu hrálo to, co antropologové diplomaticky označují jako „mužské mléko“ – tedy sperma. Podle místních představ totiž chlapec nemohl v budoucnu produkovat vlastní semeno, pokud by nejdřív určitou dobu nepřijímal semeno od starších mužů.
Mezi národy, které tento rituál praktikovaly, patří například domorodci z kmene Sambia. Chlapci zde od osmi let přijímali „mužské mléko“ od svobodných mužů a starších adolescentů. Když dosáhli přibližně třinácti let, sami se stávali dárci pro mladší chlapce – a to až do svých třiadvaceti let, kdy se mladý muž oženil a jeho semeno mělo být nadále využíváno jen k plození potomků. Podobný světonázor měli i domorodci již zmíněného kmene Marind-anim. Místní chlapci ve věku dvanácti až třinácti let museli opustit matku a stěhovali se do takzvaného mužského domu. Následujících zhruba sedm let – tedy až do doby, než se oženili – žili pod dohledem mužských příbuzných a podle místních tradic přijímali „mléko“ od bratra své matky.
Tyto zvyky byly založeny na přesvědčení, že příliš dlouhý pobyt mezi ženami činí chlapce zženštilým. Teprve odloučení od matky, život mezi muži a rituální očista z něj měly vytvořit skutečného chlapa. Ani konzumaci mužského semene nevnímali místní domorodci jako sexuální akt – tak, jak to vnímá západní svět – ale jako součást iniciačního procesu. Cílem bylo zajistit fyzickou sílu, odvahu a schopnost pokračovat v rodové linii. Ačkoli tyto praktiky vyvolávají v moderním světě silné kontroverze, antropologové je zkoumají jako součást domorodých světonázorů, které po staletí formovaly život mnoha papuánských společností.
Klitorisy, stydké pysky a mravenci rozkoše
Ideály krásy se v různých kulturách výrazně liší a některé z nich mohou dnešnímu člověku připadat velmi bizarní. Domorodci z některých kmenů Polynésie a Mikronésie považovali za mimořádně přitažlivé velké stydké pysky a výrazný klitoris. Dívky proto podstupovaly různé „procedury“, jejichž cílem bylo tyto partie zvětšit. Domorodci obývající polynéský ostrov Mangaia šli ještě dál – u těchto národů danou úlohu zastávaly matky adolescentních dívek, které dcerám klitoris masírovaly a stimulovaly. Na mikronéském ostrově Pohnpei se do podobných praktik zapojovali i starší muži trpící impotencí.
Ostrov Mangaia
Ne všechny používané metody však byly bezbolestné. Někdy byli ke zvětšování klitorisu používáni mravenci – respektive jejich štípance. Tito malí hmyzáci byli posazováni na klitoris a po opakovaných bodnutích se tento citlivý orgán měl údajně o něco zvětšit. Podle jiné verze se však mravenci na tyto partie přikládali proto, že jejich bodnutí vyvolávala krátký, ale velice intenzivní sexuální prožitek. Tito „stimulační“ mravenci byli dokonce uchováváni ve speciálních krabičkách, které dívky nosily s sebou, aby je měly kdykoli po ruce.
Úpravami však neprocházel pouze klitoris. Obyvatelé souostroví Truk v Mikronésii byli přesvědčeni, že delší stydké pysky u žen jsou nesmírně krásné a přitažlivé, a tak pro takové dívky bylo mnohem snazší najít si manžela. Dívky proto během koupání podle rad svých matek pysky pravidelně natahovaly. Některé si tyto partie dokonce propichovaly a zavěšovaly do nich drobná chrastítka. Když pak takto upravená žena procházela vesnicí, bylo slyšet jemné cinkání, které místní považovali za znak zvýšené sexuality a ženské přitažlivosti.
Délka pysků hrála v této společnosti natolik významnou roli, že se mohla použít jako rozhodující argument v jakémkoliv sporu. Když se dvě dívky pohádaly, mohly konflikt vyřešit dosti neobvykle – svlékly se a porovnaly délku svých stydkých pysků. Ta, která je měla delší, byla považována za vítězku sporu. V některých případech mohly dívky povolat i muže, aby rozhodl, kdo je vítězkou.
To, co by dnes většina lidí považovala za intimní záležitost, na souostroví Truk fungovalo jako veřejně uznávané měřítko ženské hodnoty a přitažlivosti.
Penis „po vzoru nosorožce“
Domorodci z kmene Dajáků na ostrově Kalimantan jsou známí tradicí, jež patří mezi nejextrémnější tělesné úpravy zaznamenané etnografy. Jedná se o nošení ampallangu – speciálního šperku (něco na způsob piercingu), který se zaváděl skrz žalud penisu. Podle legend se inspirací pro tuto ozdobu stal nosorožec sumaterský. Dajákové si všimli, že tento mohutný savec dokáže svou samici uspokojovat po velmi dlouhou dobu. Jeho pohlavní orgán navíc obsahuje dva výrazné výběžky vystupující kolmo po stranách penisu. Právě tato anatomická zvláštnost stála u zrodu ampallangu.
Poslední známé svědectví o tomto zvyku se datuje rokem 1947, kdy jej zaznamenal etnograf Charles P. Mountford během svých cest odlehlými oblastmi Austrálie a jihovýchodní Asie. Samotný ampallang představoval přibližně čtyři centimetry dlouhou a dva milimetry silnou tyčku vyrobenou z tvrdého dřeva, kamene nebo kovu (nejčastěji mědi či stříbra). Na jednom konci byla pevně daná kulička, druhá kulička se nasazovala až po provlečení skrz otvor v žaludu.
Samotný zákrok byl mimořádně bolestivý a podstupovali jej pouze dospělí muži – zcela dobrovolně, nejednalo se tedy o povinnou součást iniciačního obřadu. Několik dní před zákrokem drželi tito odvážlivci svůj penis ve studené vodě, aby snížili jeho citlivost. Poté byl orgán propíchnut bambusovým trnem nebo stříbrnou jehlou. Do vzniklého otvoru se vložilo peří namočené v oleji. Hojení trvalo celé měsíce a peří bylo nutné ponechat natrvalo, aby otvor nezarostl. Ampallang se zaváděl pouze před pohlavním stykem či během některých rituálů.
Není divu, že Dajákové byli na své ozdoby mimořádně hrdí. Věřili, že ženám dokáží poskytnout mimořádné sexuální uspokojení, a muži s více ampallangy byli považováni za vyhlášené milence. Ti nejodvážnější si nechávali udělat dokonce tři otvory, což umožňovalo použít několik ampallangů naráz. Takoví muži se těšili obrovské popularitě mezi ženami a jejich pověst byla předmětem obdivu celé komunity a někdy dokonce obyvatelů sousedních vesnic.
Dajácké ženy používaly pro ampallangu dosti výmluvné přirovnání. Soulož s mužem bez této ozdoby podle nich připomínala konzumaci rýže bez soli – jídlo sice zasytí, ale postrádá chuť. Pokud chtěla žena svému partnerovi naznačit, jak velký by měl jeho ampallang být, použila nenápadný symbol. Do jeho misky s jídlem vložila stočený list pepřovníku a jeho špičku propíchla ručně ubalenou cigaretou. Právě velikost tohoto předmětu představovala vysněnou velikost ampallangu. Šlo o kulturně srozumitelný vzkaz, který nepotřeboval žádná další vysvětlení. A ženu nejspíš tu samou noc čekalo dosti příjemné překvapení.
Seznam použitých zdrojů:
