Článek
Mladé sestřičky, několik stovek námořníků a dlouhé měsíce uprostřed oceánu na lodi, kterou (pochopitelně) nešlo jen tak opustit. Obecenstvo na internetu má v podobných příbězích jasno – ženy v americkém námořnictvu v 60. letech bydlely s muži, během odpoledního volna chytaly bronz na palubách, večer všechny čekala veselka. No, a z organizačních důvodů se museli dokonce společně osprchovat. Anonymita na internetu autorům těchto článků dost nahrává – někteří pisálci dokonce naznačují, že mladé zdravotnice měly kromě ošetřování poranění a léčení nemocí také další (byť ne zcela oficiální) úkol – starat se o „bojového ducha“ celé posádky.
Inu, půl roku daleko od domova je půl roku daleko od domova. Příběh je to tak skvělý, že by byla pomalu škoda ho kazit fakty. Milovníky pikantní vojenské historie však musíme bohužel zklamat – realita nebyla zdaleka tak frivolní a zábavná, ale o dost komplikovanější. Ženy na lodích skutečně byly, s muži trávily volný čas a nějaké romantické vztahy pochopitelně občas vznikaly. Nemůžeme však z amerického námořnictva 50. a 60. let dělat plovoucí nudistický klub.
Ženy na lodích? Ano. A dřív, než byste čekali
Ženy působily v americkém námořnictvu už dlouho před začátkem korejské a vietnamské války – nejedná se tudíž o žádný výstřelek sexuálně uvolněných šedesátých let. Navy Nurse Corps vznikl již v roce 1908 – v té době tam působilo pouhých dvacet zdravotních sester, kterým tehdy námořnictvo ani nezajistilo ubytování a stravu. Za první světové války ženy už mohly pracovat také jako radistky, telegrafistky, elektrikářky či administrativní pracovnice a za druhé světové války jejich počet vystřelil vzhůru díky programu WAVES.
Byly zkrátka potřeba – muži měli bojovat a někdo musel mezitím zastupovat v kancelářích, ve spojení, v nemocnicích a desítkách dalších profesí, bez nichž by armáda moc dlouho nevydržela. Po roce 1948 se ženy staly nedílnou součástí amerických ozbrojených sil, možnosti kariérního postupu byly však stále značně omezené. Když tedy v roce 1950 vypukla korejská válka, nebyly zdravotní sestry na amerických lodích žádnou senzací, nýbrž dobře zavedenou součástí vojenského zdravotnictví. Na nemocničních lodích USS Haven, USS Consolation a USS Repose se staraly o stovky zraněných mužů a jejich práce měla k romantickému výletu po Pacifiku opravdu hodně daleko.
Společná loď ještě neznamená společné sprchy
A tady se dostáváme k části, která se na internetu těší té největší oblibě. Často totiž narazíte na snímky mladých žen na palubách – vypadá to krásně, zejména pokud jsou kolem nich desítky mužů v uniformách. Stačí pak jen lehce popustit uzdu fantazie a… Domyslet si můžeme spoustu věcí – místa bylo přece málo, takže všichni nejspíš jedli, spali a myli se společně. Dává to smysl, že? Ve skutečnosti to ale bylo úplně jinak – ženy v 50. a 60. letech totiž nebyly běžně součástí posádek válečných lodí tak, jak si to představujeme dnes. Většinou se totiž jednalo o zdravotnice, které pracovaly na specializovaných nemocničních plavidlech, kde pro ně existovalo vlastní zázemí.
Když se později, v 70. letech, začala připravovat širší služba žen přímo v lodních posádkách, armádní vedení velice důsledně řešilo oddělené kajuty i hygienická zařízení. Od roku 1978 začaly ženy pracovat jako součást stálé posádky a právě tehdy se ukázalo, jak velký administrativní problém pro námořnictvo představuje něco tak zdánlivě banálního, jako jsou sprchy a toalety. Jinými slovy: sexuální revoluce možná probíhala na amerických univerzitách, ale americké armádní vedení se k tomuto hnutí nepřidalo.
Flirt? To ano. Pořád jsme lidé
To však samozřejmě neznamená, že na amerických lodích platila stejně přísná pravidla jako někde v klášteře. Sloužili tam mladí muži a mladé ženy, často svobodní, kteří byli na dlouhou dobu odříznutí od svého běžného života. Když měli volno, tak stejně jako jejich vrstevníci v civilu rádi poslouchali hudbu, hráli hry, bavili se, chodili na společenské akce. Když jejich loď zrovna zakotvila někde v přístavu, tak milerádi navštívili nějaký místní bar či zašli na pláž. Někteří z nich pochopitelně navazovali romantické vztahy a některé končily svatbou. Bylo by spíše divné, kdyby se to nedělo.
Armáda Spojených států však zároveň hlídala sexualitu svých příslušníků způsobem, který by dnešním čtenářům připadal spíš prudérní než svobodomyslný. Těhotenství mohlo ženskou vojenskou kariéru ihned ukončit a ženy měly dlouho omezený přístup k mnoha funkcím, hodnostem i samotné službě na moři. Představa, že tatáž instituce současně promyšleně posílala mladé sestřičky na lodě, aby osamělým námořníkům poskytovaly něco jako státem schválenou společnost, je proto poněkud absurdní. Flirtování – to ano, to je jiná. Avšak oficiální program na povzbuzení morálky místních námořníků je pouhou internetovou fantazií některých pisálků. V některých případech může jít také o cílenou snahu pošpinit pověst americké armády – nikoho asi nepřekvapí, že řadu těchto článků najdeme právě na ruských webech.
Pravda je méně sexy, ale působivější
Přitom skutečné příběhy zdravotnic, které sloužily v armádě během korejské a vietnamské války, jsou dost silné samy o sobě a žádné přikrášlování nepotřebují.
Tyto mladé ženy pracovaly pouhých pár kilometrů od míst, kde se bojovalo, přijímaly vrtulníky plné raněných a často se během několika minut musely rozhodovat, komu lze ještě pomoci. Žily na místě, které bylo současně vojenskou základnou, nemocnicí a uzavřeným světem. Je pochopitelné, že tam občas vznikala romantická vzplanutí a navazovaly se vztahy. Stejně tak je pochopitelné, že i lidé od armády se chtěli bavit a často také porušovali různá pravidla, protože vojenská uniforma z člověka nedělá robota ani mnicha či jeptišku. Jen bychom si měli dát pozor, abychom si reálné ženy, které ve válce zachraňovaly životy, nepředstavovali jako jakési animátorky k obveselení námořníků.
Ty fakeové internetové příběhy jsou možná pikantnější. Skutečnost má ale jednu nepříjemnou vlastnost: když se na ni člověk podívá zblízka, bývá sice mnohem zajímavější – byť vážnější či dokonce děsivější.
Seznam použitých zdrojů:
