Článek
„Byli dva – jeden Korejec a druhý Japonec. Dopravili nás do Pusanu, kde nás zavřeli do obrovského skladu. Celkem tam bylo asi tisíc dívek, téměř všechny plakaly a naříkaly. Násilím nás ostříhali a pak jsme dostaly jídlo – rýži zabalenou do nori (mořské řasy). Měla jsem ale takový strach, že jsem vůbec nemohla jíst. A od té doby tyhle rolky nesnesu, v životě bych si je nedala. Připomínají mi celou tu hrůzu.“
Jsou to vzpomínky Korejky Čon So Un. Bylo jí pouhých čtrnáct let, když ji lstí odvezli z rodného domova. Přislíbili jí práci v textilní továrně a ujistili ji, že osvobodí jejího otce, zatčeného okupačními úřady. Realita však byla úplně jinde – dva týdny strávila ve zmíněném skladu, pak ji i ostatní dívky dopravili přes Šimonoseki, Kanton, Saigon, Bangkok a Singapur až do Jakarty.
Ženy podléhaly přísné selekci
Tam ji a další tři tisíce dívek čekala sterilizace. Japonský vojenský chirurg jí tenkrát způsobil silné krvácení – přiznala se, že jí až s odstupem času došlo, že se jednalo o násilnou sterilizaci.
„Na útěšovací stanici bylo dvacet nebo třicet dívek. Každá z nás měla přidělený malý výklenek, kde se dalo ležet. Začali mi říkat Kikuko. Když jsem omdlévala, polévali mě vodou. Taky jsme dostávaly injekce morfinu – vždy v sobotu ráno. Dodnes mám na levé paži jizvu, která vypadá jako od popáleniny,“ vypráví Čon So Un. V sexuálním otroctví strávila dlouhých sedm let a pak další rok v táboře pro uprchlíky v Singapuru. Do své rodné vesnice se vrátila až několik let po skončení války. Sama přiznává, že byla utrápená, nešťastná a zničená, a že jí trvalo hodně dlouho, než mohla začít opět fungovat. I přesto ale o svém životě během války veřejně promluvila až téměř po půlstoletí – v roce 1992. Stala se aktivistkou bojující za odhalení a veřejné přiznání japonských válečných zločinů.
Velkomocenský sen o panasijské říši
Základy tohoto krutého válečného programu jsou zakořeněny hluboko v japonském imperialismu a jejich velmocenském vidění světa. Ještě v roce 1895 Japonské císařství kolonizovalo Tchaj-wan, o deset let později (roku 1905) zavedlo nad Koreou protektorát a v roce 1910 ji již zcela anektovalo. V Mandžusku pak Japonci upevňovali svůj vliv pomocí železničních společností, které sice naoko působily komerčně, ve skutečnosti ale byly zcela v režii státu.
Kókjo (japonsky 皇居) - japonský císařský palác v tokijské čtvrti Čijoda
Od roku 1931 Japonsko pokračovalo v soustavném a systematickém rozšiřování svého území a prohlubování svého vlivu v Asii. Svou ideologii zakládali na pansianském konceptu, říkalo se tomu Velká východoasijská sféra vzájemné prosperity. Cílem tohoto programu bylo pomoci Asii vymanit se z nadvlády Západu a zbavit se jeho zhoubného vlivu. A to všechno pochopitelně pod vedením Japonska. Císař pak měl zastávat roli otce, zatímco ostatní národy se mu měly zcela podrobit, poslušně naslouchat a vnímat okupaci jako osvobození a požehnání.
Fakticky se ale jednalo o pěkně drsnou kolonizaci, v rámci které se původní obyvatelé považovali za podřadný druh. Japonští vojáci se v podrobených zemích chovali jako dobyvatelé. A právě pro ně pak vznikaly tzv. „utěšovací stanice“: systém státních nevěstinců, kde byly ženy nuceny k pohlavnímu styku s příslušníky japonské armády. A bezpochyby se jednalo o jednu z nejděsivějších a nejkrutějších institucí tohoto systému.
Vznik a rozvoj sexuálního otroctví
První doložené informace o „útěšovací stanici“ pocházejí z roku 1932. Byla zřízena v Šanghaji a za iniciátora tohoto projektu je považován generál Okamura Jasudži, jenž ve svých pamětech označil zavedení těchto institucí jako „rozumné opatření“ — tvrdil, že se tím sníží počet znásilnění a výskyt pohlavních chorob u vojáků.
Šanghaj v současnosti
Zároveň však vedení absolutně ignorovalo utrpení dívek a žen, které sváželi do těchto institucí – často se tam dostaly lží, podvodem, násilím nebo únosem. Ba co víc – snažili se tyto ženy prezentovat coby dobrovolnice z legalizovaného systému prostituce, jenž v Japonsku i Koreji v té době skutečně existoval. Ve skutečnosti se však jednalo o sexuální otrokyně, které nedostávaly žádný plat, dennodenně byly brutálně znásilňovány a často i zabity bez jakéhokoliv trestu pro pachatele.
Podle oficiálního hlášení japonského ministerstva války z roku 1942 v té době fungovalo celkem čtyři sta „utěšovacích stanic“.
Byly rozmístěny nejen v Japonsku, ale také na území Číny, Koreje, na Filipínách, v Thajsku, Barmě, Malajsii, Hongkongu nebo Macau. Mezi sexuálními otrokyněmi byly především Korejky, dále také Číňanky, ženy ze zemí jihovýchodní Asie, ale i stovky Holanďanek internovaných v Indonésii, která v té době byla nizozemskou kolonií okupovanou Japonskem.
Pokrytecký název pro nelidské jednání
Eufemismus „utěšitelky“, nebo pokud zvolíme více doslovný překlad „ženy pro útěchu“ (japonsky ianfu — kde „ian“ znamená útěchu a „fu“ ženu), nebyl náhodně vybraný poetický název, ale dobře promyšlené označení. Ve vojenských hlášeních byly „utěšovací stanice“ evidovány hned vedle plánů zásobování – podobně jako zajištění jídla nebo obuvi. Tento termín hned od začátku reflektoval odlidštění utěšitelek, jež měly sloužit jen jako nástroj k uspokojení potřeb vojáků.
Podle nejdůvěryhodnějších uváděných historických odhadů prošlo za roky fungování „útěšovacích stanic“ těmito institucemi okolo 200 000 žen. Čísla se ale hodně různí – jedni badatelé uvádějí 50 000, jiní až 400 000. Počet těch, co tu zemřely – ať už kvůli násilí, nemocem nebo popravám (které se konaly v obrovském počtu krátce před koncem války ve snaze zahladit stopy) – zůstává neznámý.
Mlčení, stud a ztracená spravedlnost
Když byla druhá světová válka ukončena a svět aktivně řešil genocidu a jiné zločiny nacistického Německa, v Asii se o daném systematickém násilí vůči ženám mlčelo. V letech 1946 až 1948 se v rámci Tokijského tribunálu, který měl obdobný cíl jako norimberský proces v Evropě, aktivně rozebíraly hromadné popravy a masakry. V první řadě samozřejmě Nankingský masakr, který započal 13. prosince roku 1937, kdy japonská armáda dobyla Nanking, což bylo od roku 1928 hlavním městem Čínské republiky.
Nanking
Došlo zde k hromadným popravám čínských vojáků, ve velkém byli masakrováni civilisté, mučeny a znásilňovány desetitisíce osob. I přes pověstnou japonskou disciplínu vzkvétalo zde rabování a žhářství, což dokazuje, že vojáci to měli povolené (byť neoficiálně). Během několika týdnů Japonci zničili třetinu celého města a přes tři čtvrtiny všech obchodů. Ani po válce nebyl uveden přesný počet obětí tohoto masakru. Podle Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ (IMTFE) mohl tento počet dosáhnout 260 000 civilistů, jiné odhady ale hovoří až o 430 000 mrtvých.
Avšak o „útěšovacích stanicích“ se de facto nemluvilo. Jedním z důvodů byla i stigmatizace obětí. V patriarchálně založených společnostech východní Asie byly ženy, které si prošly sexuálním násilím, vyloučeny ze své komunity a označovány za „nečisté“ či „poskvrněné“.
Mnoho z nich o svém utrpení neřeklo ani své rodině.
Změna přišla až s feministickým hnutím v 90. letech. V roce 1991 se konala přednáška tehdy již sedmašedesátileté Kim Pak Sun z Jižní Koreje – poprvé otevřeně a veřejně mluvila o svých zážitcích z Číny během druhé světové války, kde ji jako sedmnáctiletou zotročili a nutili k sexu. Mimo jiné také podala oficiální žalobu na japonskou vládu, ale zároveň odmítla přijmout finanční kompenzaci nabízenou Fondem asijských žen, jenž vznikl v roce 1995 díky finančním darům veřejnosti. Chtěla skutečnou a oficiální omluvu a hlavně přiznání odpovědnosti.
„Japonci zničili mé tělo, ale ne ducha,“ prohlásila později Čon So Un. „Nemám se za co stydět, proč taky? Já ne – to Japonsko by mělo konečně přiznat své zločiny, převzít za ně zodpovědnost a stydět se.“
Pandořina skříňka pro celou Asii
Od 90. let se o tématu „utěšitelek“ mluví stále víc. Byly organizovány výstavy, pietní akce a pamětní projekty. Velký ohlas po celém světě vyvolala výstava korejsko-americké výtvarnice Chang Jin Lee Comfort Woman Wanted (do češtiny bychom to mohli přeložit jako Hledá se utěšitelka). Tato výstava byla věnována příběhům přeživších žen.
Japonská vláda sice v 90. letech (téměř padesát let po ukončení války) oficiálně uznala existenci „utěšovacích stanic“ a najdeme o nich zmínku i v učebnicích dějepisu. Avšak reálné vyrovnání se s tímto temným obdobím vlastní historie zatím neproběhlo. Na rozdíl od jiných států v Japonsku nenajdeme žádný památník, pomník nebo pietní místo, které by připomínaly utrpení těchto žen.
Ba co víc — památníky v zahraničí (třeba v Jižní Koreji, USA nebo Nizozemsku) jsou vnímány jako urážka japonské národní hrdosti. Pravicoví politici o nich často mluví jako o „zneuctění“ japonské kultury a historie.
Války, které jen tak nekončí
Sexualizované násilí vůči ženám během jednotlivých válek by nemělo být pouhou kapitolou v učebnicích dějepisu. Jsou totiž nedílnou součástí mnoha konfliktů dodnes. Příběh „utěšitelek“ se tak stává výzvou nejen pro Japonsko, ale i pro všechny ostatní. Tento příběh by měl motivovat k naslouchání, empatii a budování světa, ve kterém by se už nic takového nikdy neopakovalo.
Dokud ale oběti budou mlčet ze strachu a zločinci z hrdosti, svět se nezmění. A obyčejní lidé i nadále budou pouhými figurkami v politických hrách. Říká se, že převzetí zodpovědnosti za zločiny minulosti je bolestivé zejména pro dědice pachatelů. Nejde však jen o uznání utrpení – ale o upřímné pochopení, že i národy musí čelit svým stínům.
Seznam použitých zdrojů:
