Článek
Každý prosinec v Evropě i Americe je tak trochu jako přes kopírák. Kupujeme dárky, balíme je do lesklého papíru a tváříme se, že jde o tradici starou jako lidstvo samo. Hlavně ale věříme (nebo tomu alespoň chceme věřit), že se jedná o něco upřímného, čistého, hezkého a morálně nezpochybnitelného.
Dárky jsou přece způsobem, jak vyjádřit své city – lásku, vděčnost a dobrou vůli. I když to občas přeženeme nebo dar netrefíme, pořád máme pocit, že stojíme na té správné straně dějin. Dar je dar. A dar je přece vždycky dobrá věc.
Jenže dějiny mají tu nepříjemnou vlastnost, že se na podobné iluze příliš neohlížejí.
Pokud si sundáme růžové brýle a na zimní obdarovávání se podíváme bez sentimentu, začne být tato tradice podstatně temnější. Po velkou část historie totiž mohl být dárkem člověk – dítě nebo také dospělý. Nebo jeho tělo. Nebo část jeho těla. Nebo neomezené sexuální služby.
Ilustrační foto
Přitom nešlo o výjimky ani o nějaké výstřednosti, ale o běžnou, legální a společensky přijatelnou praxi. A třeba to je ten pravý důvod, proč je občas člověk z Vánoc tak trochu nervózní. Štědrost totiž skoro nikdy nebyla zadarmo. Vždy to musí někdo zaplatit…
Ještě před Vánoci: římské Saturnálie
Kořeny vánočních dárků sahají hluboko do historie. Tato tradice však nepochází z betlémů, ale ze starověkého Říma. Byly to prosincové Saturnálie – svátek, kdy šlo v první řadě o zábavu a přehození sociálních rolí. Byl to den, kdy otroci sedávali ke stolu se svými pány, bořily se sociální hranice a na jeden večer to vypadalo, že společnost je maximálně otevřená, uvolněná a lidská.
Ilustrační foto
Někteří současní autoři v tom někdy vidí důkaz římské tolerance a počátek demokracie. Jenže Saturnálie otroctví nerušily ani ho nijak nezpochybňovaly. Jen si s tímto jevem tak trochu pohrávaly.
Dárky byly během Saturnálií klíčové. Mezi obyčejnými lidmi šlo o drobnosti – svíčky, figurky, oříšky, mince. Elity ale rozdávaly dary odpovídající jejich postavení. A mezi darky byli i otroci, zejména mladí lidé vycvičení jako písaři, komorníci nebo domácí učitelé. Římské právo bylo v tomhle jasné: otrok byl res, tedy věc. Seneca o nich píše jako o majetku, Cicero se v dopisech běžně zmiňuje o jejich nákupu, prodeji nebo přesunu mezi domácnostmi.
Ilustrační foto
Saturnálie nabízely humor a iluzi obráceného světa, ale vlastnictví nerušily. Otrok si mohl u stolu dovolit zavtipkovat si nebo si připít se svým pánem – a druhý den být zcela legálně darován někomu jinému. Nikdo to nepovažoval za krutost. Byla to prostě realita.
Raný novověk: Je libo hlava nepřítele nebo dítě od chudých příbuzných?
V raném novověku se dary mezi šlechtici změnily v přesný a srozumitelný jazyk moci. Nešlo o sympatie ani o emoce, ale o závazky, loajalitu, ale i dominanci. Pro šlechtu byli nevolníci součástí věna i diplomatických výměn. Tyto transakce najdeme v závětích a účetních knihách. V raně novověké Evropě se také běžně „dávaly“ děti.
Jako služebnictvo, učedníci nebo svěřenci. Chudé rodiny své děti často posílaly k bohatším příbuzným právě o Vánocích nebo na Nový rok, kdy se uzavíraly nové smlouvy.
Pro většinu těchto dětí ani neplatila běžná adopce. Dítě bylo pracovní silou i investicí do budoucna. Tyto přesuny se vnímaly jako šance na lepší, ne jako tragédie. Souhlas dítěte nebyl důležitý. Důležitá byla dohoda dospělých. Pokud se nějaké chudé rodině podařilo umístit své dítě k bohatým a dobře postaveným příbuzným, byla to výhra pro všechny.
Existovala i jiná kategorie darů: lidské ostatky. Ve středověké a raně novověké Evropě se panovníkům předkládaly hlavy, ruce nebo uši nepřátel jako důkaz loajality a vojenského úspěchu.
Ilustrační foto
Největším a nejcennějším darem byly pak ostatky nějakého křesťanského světce – to byl dár hodný krále či císaře. A často se tak dělo zejména během zimních plesů spojených právě s oslavami nového roku.
Vánoce na plantáži
V 17. a 18. století byli američtí otroci právně definováni jako movitý majetek. Dalo se s nimi obchodovat, dědit je – a také je darovat. Bohužel dodnes jsou v Americe tací, kdo tuto část historie popírá nebo tvrdí, že data jsou přehnaná. Jelikož se ale jednalo o majetek, o všech těchto transakcích najdeme dochované záznamy a spisy.
Thomas Jefferson například obdržel značné množství otroků jako svatební dar a později je předával svým dcerám jako součást věna. A i když se sám hlásil k demokraticko-republikánské straně a z tribuny hlásal politická hesla o zrušení otroctví, své otroky nepropustil a o všech těchto transakcích jsou zachovány záznamy bez jakéhokoliv etického či morálního komentáře.
Vánoce na plantážích bývají popisovány jako čas benevolence. Otroci dostávali větší porce jídla, menší dezert (většinou pudink), večer mohli dřív odejít z prací domů za rodinou. Ti, kdo měli štědřejší pány, dostávali i nějaký drobný dárek. Jenže i oni sami se mohli stát dárkem – a většina plantážníků neváhala rozdělit rodiny nebo sebrat dítě matce. Takže otrok mohl na Štědrý večer dostat menší dárek a hned druhý den být prodán. Svátky celý ten systém otrokářství nijak nenarušovaly. Jen mu dodávaly hezčí fasádu.
Mladá otrokyně jako dárek a sex jako bonus navíc
Některé dary se nikdy nezapisovaly. Ve starověkém Římě bylo běžné, že staří mládenci z vyšších vrstev si navzájem darovali otrokyně a automaticky se předpokládalo, že tyto ženy budou poskytovat sexuální služby. Nikdo tomu neříkal násilí. Říkalo se tomu právo.
Ilustrační foto
V koloniálních společnostech, zejména v Karibiku a na americkém Jihu, byly zotročené ženy často předávány mezi příbuznými jako „domácí majetek“. Eufemismus, který sotva něco skrýval. Pán domu i jeho synové mohli tyto ženy kdykoliv navštívit nebo jim nařídit, aby v noci přišly do pánských pokojů. Všichni všechno věděli, ale nemluvilo se o tom. Společnost to nepopírala, jen přehlížela – a tím pádem dávala svůj mlčenlivý souhlas.
Před 200 lety: Emoce jen pro vybrané
Na začátku 19. století se Vánoce proměnily v rodinný a sentimentální svátek. Charles Dickens a jiní autoři té doby z nich udělali symbol morální nápravy a dětské nevinnosti. Na tuto hezkou vánoční idylku však vrhal stín fakt, že tu i nadále existovalo otroctví.
Takže zatímco se někde rozdávaly dárky při svíčkách, jinde se lidé dál prodávali, dědili a darovali. A když jedna rodina se sešla u sváteční tabule, jiní neměli co dát na stůl. Obzvlášť těžké to měly děti – některé se těšily na svátky i dárky a ty z chudších poměrů musely i o Vánocích pracovat, aby pomohly dospělým uživit rodinu. Byla to doba, kdy se začaly formovat Vánoce, jak je známe dnes – ale opět jen pro část společnosti. Tato selektivní lidskost patří k nejvíce sporným kapitolám vánočních dějin.
20. a 21. století – hra na vánoční pohádku
Na počátku 20. století bylo otroctví v USA formálně zrušeno. V Evropě zas pomalu upadaly do zapomnění velkolepé plesy a Vánoce se tak definitivně staly dětským svátkem. A také komerčním – nástup Santa Clause je toho důkazem. A ze současných lidí se znovu stávají otroci, jen plantáže nahradily obchodní domy.
Temná minulost ale nezmizela – jen se na ni snažíme nemyslet. Mluvíme o stromečcích a dárečcích a o sváteční atmosféře. Zapomínáme ale na sirotčince, kde ještě před sto lety umíraly děti, pokud milostpán zapomněl podepsat tradiční vánoční šek. Zapomínáme na dárcovské listiny, kde vedle názvů statků byla jména lidí. Nemyslíme na to ne proto, že by šlo o výjimky, ale proto, že to kazí hezkou vánoční pohádku.
Mnozí si říkají, že byla jiná doba. Jiná společnost. Jiný právní systém. A asi i morálka – tedy pokud morálku měříme pohodlím těch, kteří měli moc. Historie nás nemá uklidňovat. Má nás zneklidňovat. Vánoční dary nikdy nebyly samy o sobě nevinné. Vždycky odrážely svět, ve kterém vznikaly. A ani dnes tomu není jinak. Pokud se podíváme na většinu věcí, které dáváme nebo dostáváme k Vánocům, stojí na nich tradiční Made in China. A všichni víme, že v tamějších fabrikách pracují novodobí otroci. A mezi nimi i děti. Ale ani na to se snažíme nemyslet.
Takže ano, již dávno pominuly časy, kdy si lidé darovali otroky, děti nebo části těla. Otázka zní, co jednou budoucí generace řeknou o nás a našem pojetí Vánoc. A které z našich dnešních „normálních“ dárků jim budou připadat naprosto nepochopitelné.
Seznam použitých zdrojů:
