Článek
Představte si rozhovor, který většinu evropských mužů dokáže vytočit doběla: žena přivede na svět dítě a příbuzní a sousedé s naprostým klidem řeší, že má několik otců. Po jednom prý zdědilo sílu, po dalším klidnou povahu, jiný mu předal talent lovce a další třeba vytrvalost nebo odvahu. Nejde přitom o metaforu ani o poetický způsob, jak mluvit o kolektivní výchově. Některé amazonské kmeny skutečně věří, že dítě v těle matky vzniká postupně a že se na jeho vytvoření podílí více mužů zároveň.
Pro moderního člověka je toto vnímání otcovství zcela za hranou morálky a etiky. Určení otcovství totiž považujeme za jednoznačnou záležitost: jedno dítě, jeden otec, hotovo (samozřejmě existují i složitější případy, kdy se dítě narodí třeba ze spermatu od anonymního dárce). Jenže amazonské pralesy po staletí obývaly kmeny, které vnímaly početí i prenatální vývoj dítěte zcela jinak. A tyto představy ovlivňují nejen rodinný život, vztahy mezi muži a ženami, výchovu dětí, ale také přežití celé komunity. V prostředí, kde byl život neustálým bojem s nemocemi, stále do kola se měnícím počasím a nebezpečnou přírodou, byl tento přístup k rodičovství velice logický i praktický.
Jiný svět – jiná anatomie?
Když Evropané začali osidlovat Jižní Ameriku, setkali se s řadou nevídaných jevů – neznámými zvířaty, hustou džunglí či exotickými tradicemi místních kmenů. Šokovaly je především naprosto odlišné názory na lidskou sexualitu, ale také na samotný vznik života. Některé amazonské národy vyznávaly koncept, který antropologové později označili jako partible paternity, tedy „sdílené otcovství“. Podle této představy dítě nevzniká jedním okamžikem početí. Plod se naopak vytváří postupně a mužské semeno je chápáno jako životodárný elixír, který dítě uvnitř ženy doslova „buduje“ a „posiluje“.
Žena tak mohla během těhotenství udržovat vztahy s více muži a každý z nich byl následně považován za jednoho z otců jejího dítěte. Některé ženy takto jednaly i z praktických důvodů – chtěly pro své dítě co nejvíce síly a následně i co nejširší příbuzenstvo, které by se pak o novorozence a matku staralo. Nešlo však o okrajový zvyk jediné izolované skupiny – podobné názory byly zaznamenány u několika národů Jižní Ameriky, například u kmene Bari ve Venezuele, u Kanelů nebo Tupi-Kawahibů v Brazílii a také u dalších skupin obývajících oblast povodí Amazonky a Orinoka.
Co je potřeba pro zdárné početí a zdravé dítě?
V kulturách, které vyznávaly sdílené otcovství, se těhotenství chápalo úplně jinak než v moderní medicíně. Tito domorodci byli přesvědčeni, že jeden pohlavní styk nestačí k tomu, aby vzniklo zdravé a silné dítě. Mužské semeno bylo vnímáno jako životní síla, která se v těle ženy postupně hromadí a formuje plod. Čím více „kvalitních příspěvků“ dítě dostalo, tím větší mělo šanci přežít a stát se schopným členem kmene.
Proto mohly těhotné ženy pokračovat ve vztazích s různými partnery, zvlášť pokud tito muži měli vlastnosti, kterých si komunita cenila. Schopný lovec mohl budoucímu dítěti předat sílu, obratnost a úspěch při lovu. Obávaný válečník zase odvahu a kuráž. Pracovitý muž měl dítěti dodat vytrvalost a šikovnost. Moderní člověk to pochopitelně vnímá jako součást magických představ o fungování světa, jenže pro samotné domorodce se jednalo o zcela logické uvažování. Lidé si totiž všímali, že dítě často nemusí být povahově podobné své matce ani jejímu oficiálnímu manželovi – a právě odlišné vlastnosti vysvětlovali sdíleným otcovstvím. Z jejich pohledu nebylo dítě výhradním potomkem jednoho muže, ale výsledkem kolektivního podílu vícero otců.
Několik otců = větší šance na přežití
Celá věc ale nebyla jen otázkou víry nebo mytologie. Sdílené otcovství mělo i velmi praktický význam. Život v amazonském pralese byl tvrdý, nebezpečný a nevyzpytatelný. Vysoká dětská úmrtnost, nemoci, častý nedostatek potravy kvůli nepředvídatelnému počasí i neustálé hrozby okolní přírody znamenaly, že přežití dítěte rozhodně nebylo samozřejmostí. A právě tady se ukazovala výhoda systému s několika otci.
Pokud více mužů považovalo dítě alespoň částečně za své, rostla šance, že budou pomáhat jeho matce i samotnému potomkovi. Nosili potravu, chránili rodinu, podíleli se na výchově a starali se o dítě i v případě, kdy zemřel oficiální partner matky dítěte. Antropologické výzkumy ukazují, že děti s vícero uznávanými otci měly v některých komunitách vyšší šanci na přežití než děti s jediným otcem. To vytváří fascinující paradox: co Evropa považovala za nemorální, v jiných kulturách a podnebných podmínkách mohlo zachránit život.
Žárlivost jako hrozba pro celou společnost
Takový systém by jen těžko mohl fungovat ve společnosti, kde je sexualita pevně spojena s představou intimní exkluzivity. Většina amazonských domorodců ale vnímala vztahy úplně jinak. Pro místní nebyla žárlivost důkazem lásky, nýbrž nebezpečnou emocí, která může ohrozit celou komunitu. V malých kmenových skupinách mohly konflikty mezi muži znamenat nebezpečí pro všechny, protože oslabená skupina měla menší šanci přežít.
Proto systém sdíleného otcovství tak trochu pomáhal snižovat napětí. Více mužů mohlo mít poměr s jednou ženou a tyto vztahy nebyly automaticky chápány jako hrozba pro jejího manžela nebo urážka jeho cti. Nešlo totiž o nevěru jako takovou, ale o způsob, jak zplodit a odnosit zdravé a silné dítě. Nemůžeme však říct, že tyto společnosti vůbec neznaly žárlivost nebo že tu neexistovaly konflikty či rivalita. Lidé zůstávají lidmi a emoce nezmizí jen proto, že kultura nastavila jiná pravidla. Přesto byla samotná představa rodiny mnohem pružnější než v evropském světě. Rodina zde nebyla uzavřenou jednotkou jednoho muže, jedné ženy a jejich potomků, ale součástí mnohem vrstevnatějšího systému, který měl především zajistit přežití celé skupiny.
Co Evropan nikdy nepochopí
Antropologie není jen vědou o kostech, kmenech a dávno zaniklých civilizacích, ale také o tom, že různé kultury mohou vnímat lásku, manželství, sexualitu i rodičovství úplně odlišně. To, co my pokládáme za samozřejmost, může být jinde jen jednou z mnoha možných verzí reality.
Pro amazonské národy nebylo dítě jen výsledkem soukromého vztahu mezi jedním mužem a jednou ženou. Bylo to především součástí kolektivního systému přežití. Pokud se na vzniku dítěte a následně i na péči podílelo více mužů, nebyl to problém, ale výhoda. A právě to moderní svět často irituje nejvíc. Příběhy o sdíleném otcovství totiž útočí na jednu z nejhlubších představ současné civilizace – že děti rodíme proto, aby přežily naše „unikátní“ geny, aby z nás na tomto světě zbylo alespoň něco. Takže tam, kde Evropanům opět jde o exkluzivitu, v Amazonii jde o dobro dítěte a možnost předat mu co nejvíce kladných vlastností a dovedností. A zůstává na každém z nás, kterou cestu označíme jako tu správnou, lidštější a ve své podstatě nezištnější.
Seznam použitých zdrojů:
