Článek
Norimberský proces měl světu ukázat, že po ukončení jedné z nejhrůznějších válek v dějinách lidstva se věci vracejí do normálu a válečné zločiny budou prozkoumány a viníky čeká tvrdý trest. Zároveň se mělo jednat o spravedlivý proces – i když nikdo o vině obžalovaných nepochyboval, dle evropských zákonů měli právo na advokáty a řádnou obhajobu.
Ilustrační foto
Proces provázela šokující svědectví, popisy válečných hrůz a také reakce samotných představitelů nacistického Německa. Někteří se o dění v soudní síni téměř nezajímali, jiní hlasitě obviňovali své odpůrce a další se snažili hodit vinu na někoho jiného. Všechno přitom pozorně sledovali psychiatři a psychologové, kteří měli v Norimberku ještě jeden, poněkud neobvyklý úkol. Chtěli zjistit, co se vlastně odehrává v hlavách lidí, kteří stáli za nacistickým režimem a bez mrknutí oka každý den páchali zločiny proti lidskosti. Mohli být skutečně duševně nemocní, nebo je původ jejich chování mnohem složitější?
Co všechno může skrývat lidský mozek?
Pro psychiatry představoval Norimberský proces mimořádnou příležitost. Poprvé v historii mohli podrobně vědecky zkoumat představitele státu odpovědné za masové vraždy a vyhlazování milionů lidí. Už před začátkem soudního líčení proto někteří vědci navrhovali, aby byly po případných popravách zachovány mozky odsouzených a podrobeny pitvě. Leckteří dokonce trvali na tom, že odsouzení mají být zastřeleni do hrudi, nikoli do hlavy, aby nedošlo k poškození mozkové tkáně. Zároveň měli odborníci provádět psychiatrická sezení a řadu psychologických testů, mimo jiné slavný Rorschachův test. Představa, že by právě v mozku mohli najít nějaké vysvětlení nacistického zla, zněla tehdy logicky.
Osvětim
Mezi hlavní odborníky patřili psychiatr Douglas Kelley a psycholog Gustave Gilbert, kteří používali inteligenční testy, Rorschachovy skvrny, organizovali rozhovory i pozorování obžalovaných. Kelley se podle vlastních slov s některými z nich bavil desítky hodin, takže měl možnost sledovat jejich chování opravdu zblízka. Odborníci se přitom snažili najít odpověď na jednu velkou otázku: odkud se v nich bere tolik nenávisti i lhostejnosti vůči lidskému utrpení? Byli to psychicky nemocní lidé, nebo mohlo podobné jednání vzniknout i bez duševní poruchy?
Byli nacisté géniové, nebo hlupáci?
Jedním z prvních testů byla Wechslerova škála inteligence. Ta měla mimo jiné ukázat, zda jsou nacističtí vůdci skutečně mimořádně inteligentní, jak se někdy předpokládalo, nebo naopak zaostávají za průměrem, a proto třeba nebyli schopni porozumět všem důsledkům svých činů. Výsledky byly překvapivě různorodé. Hermann Göring měl IQ kolem 138, což byl velmi dobrý výsledek, ale podle Kelleyho rozhodně nešlo o žádného génia. Franz von Papen dosáhl 134 bodů a Albert Speer 128. Lepší výsledky měli méně známí nacističtí předáci, například Hjalmar Schacht se 143 body a Arthur Seyss-Inquart se 141 body.
Hjalmar Horace Greeley Schacht
Samotné toto číslo však o jejich roli v nacistickém režimu příliš nevypovídalo. Schacht byl například před válkou ministrem hospodářství a podílel se na růstu německé průmyslové síly, později se ale dostal do konfliktu s Hitlerem a Göringem, a dokonce sám skončil v koncentračním táboře, zatímco Seyss-Inquart jako říšský komisař v Nizozemsku nesl odpovědnost za deportace a vyvraždění tamních Židů.
Na opačném konci byl Julius Streicher, jehož IQ dosahovalo pouhých 106 bodů. Předpoklad, že by nejvyšší představitelé nacistického Německa byli převážně duševně narušení nebo psychopati, ani další testy nepotvrdily. Jejich psychologické profily se totiž výrazně lišily a lidí s výraznými psychopatickými sklony byla mezi zkoumanými menšina (výsledky IQ testů jednotlivých obžalovaných najdete zde).
Ilustrační foto
Rorschach ukázal něco zvláštního
V roce 1945 byl Rorschachův test mezi psychiatry a psychoanalytiky velmi populární. Princip spočívá v tom, že člověk popisuje, co vidí v neurčitých inkoustových skvrnách, přičemž jeho odpovědi mají odhalovat fantazie, obavy nebo určité osobnostní rysy. U nacistických představitelů však nebylo jednoduché výsledky interpretovat. Kelley a Gilbert totiž ke svým pacientům přistupovali velmi odlišně a stejnou odpověď mohli hodnotit úplně jiným způsobem. Dobře je to vidět právě na Göringovi. Když se podíval na jednu ze skvrn, viděl dva tančící muže, zatímco Robert Ley v ní spatřil legračního medvěda, který podle něj představoval bolševismus ovládající Evropu. Kelley hodnotil Göringa jako člověka s výraznými intelektuálními schopnostmi, velkými ambicemi a silnou touhou ovládat okolí. Gilbert byl mnohem kritičtější a označil ho za agresivní osobu, která svou skutečnou povahu dokáže skrývat za přátelským vystupováním.
Právě rozdíl mezi hodnocením obou odborníků ukázal, jak moc může být podobné vyšetření ovlivněno osobním názorem dotyčného vědce. Kelley se na své svěřence díval s větším odstupem a nacisté pro něj byli především zajímavým objektem odborného zkoumání. Gilbert k nim naopak přistupoval jako člověk, který chtěl odhalit a popsat jejich morální zkaženost. Přesto rozhovory přinesly i překvapivé detaily. Göring například miloval zvířata a psal své manželce dopisy, plné něhy a lásky. Robert Ley, který stál za zřízením systému koncentračních táborů, se zase zajímal o životní podmínky německých dělníků. V některých svých poznámkách dokonce vyjadřoval lítost nad tím, co Německo světu způsobilo. Co si z toho měli psychiatři odnést? Že člověk schopný podílet se na obrovských zločinech nemusí být ve všech oblastech svého života jednoduše „monstrum“, které se od ostatních lidí ničím neliší?..
Lidice
Zločinec nemusí být psychopat
Po válce se nabízela lákavá odpověď na otázku, jak mohl civilizovaný stát dospět k masovým vraždám. Co jiného než šílenství by mohlo vysvětlit vznik takového systému? Psychologická vyšetření v Norimberku však tuto myšlenku nepotvrdila. Ukázalo se, že hledat jednu společnou psychickou poruchu všech nacistických vůdců nedává příliš smysl. Zkoumaní muži navíc představovali pouze malou část německé společnosti a většinou šlo o lidi, kteří vydávali rozkazy, nikoli o přímé vykonavatele vražd. Dalším velkým problémem byla interpretace výsledků oněch testů, jelikož obsahovala značnou dávku subjektivního hodnocení. Douglas Kelley se dokonce s Göringem sblížil natolik, že ho nacistický vůdce požádal, aby adoptoval jeho jedinou dceru. To asi není úplně vztah, který bychom od psychiatra vyšetřujícího jednoho z hlavních představitelů nacistického režimu čekali.
Hermann Goring
Ani podle pozdějších hodnocení výzkumů z Norimberku nebylo možné většinu nacistických vůdců označit za psychopaty. Výjimky samozřejmě existovaly, například právě Streicher. Nacističtí vůdci však měli samozřejmě i řadu společných povahových rysů – patřily mezi ně přehnané ambice, nízké etické standardy, silný nacionalismus, nedostatek empatie a schopnost přizpůsobit se prostředí. A právě díky tomu začala být celá situace ještě více rozporuplná až nepříjemná. Tyto vlastnosti totiž samy o sobě nejsou typické jen pro psychopaty nebo válečné zločince. Mohou se objevit i u lidí, kteří jsou úspěšní, ambiciózní nebo pracují jako běžní úředníci.
A tak testy prováděné během Norimberského procesu neposkytly jednoznačnou a jednoduchou odpověď na otázku, proč se z nacistických vůdců stali nelítostní zločinci. Díky nim však vyšlo najevo něco mnohem složitějšího až děsivějšího – že inteligence či vysoké IQ samy o sobě nezaručují, že člověk bude mít pevné morální zásady, empatii či slušnost. Ba co víc, člověk schopný páchat nebo organizovat masové zločiny či posílat na smrt desítky tisíc lidí nemusí být hloupý ani duševně chorý
Seznam použitých zdrojů:
