Kontroverzní lékář D. Kelley: Zkoumal mysl nacistických vůdců. Nebyli šílení – a to byl problém

Když po druhé světové válce usedli na lavici obžalovaných hlavní představitelé Třetí říše, většina lidí měla jasno. Takové zločiny přece mohli spáchat jen šílenci. Jenže americký psychiatr Douglas Kelley, který měl za úkol jejich duševní stav posoudit, dospěl k mnohem znepokojivějším závěrům. Muži, s nimiž vedl dlouhé rozhovory v norimberské věznici, totiž většinou netrpěli duševní nemocí. A právě tento závěr byl možná děsivější než jakákoli diagnóza.

Dětství ve stínu příběhu o zoufalství a kanibalismu

Douglas Kelley nevyrůstal zrovna v přívětivém prostředí a doma rozhodně nepanovala pozitivní atmosféra. Jeho dědečkem z matčiny strany byl Charles McGlashan – autor první knihy o Donnerově výpravě. Ta patří k nejznámějším katastrofám období americké zlaté horečky. Skupina průkopníků tehdy v zimě uvízla v pohoří Sierra Nevada a postupně se ocitla v situaci, kdy už nešlo o nic jiného než o holé přežití. Když jim došlo jídlo, překročili i poslední morální hranici – někteří členové výpravy se uchýlili ke kanibalismu.

Charles se však nespokojil jen s napsáním knihy. Kousek od místa, kde se tragédie odehrála, zřídil soukromé muzeum. Návštěvníci si v něm mohli prohlédnout lidské kosti i předměty, které uvěznění osadníci během svého zoufalého boje o život používali.

Pro většinu lidí šlo o jakési panoptikum, pro malého Douglase to však byla součást dětství. A tak vyrůstal mezi připomínkami jedné z nejtemnějších kapitol amerických dějin. Těžko říct, jak moc se mu tyto zážitky zapsaly do paměti, nikoho však asi nepřekvapí, že se po škole rozhodl zasvětit život zkoumání lidské psychiky.

Po studiích medicíny se rozhodl zaměřit se na psychiatrii. Ještě než nastoupil do armády, vedl psychiatrickou nemocnici v San Francisku a specializoval se mimo jiné na práci s Rorschachým testem – známou metodu založenou na interpretaci inkoustových skvrn. Tento typ testování se pak pro něj stala jednou z hlavních metod, které při své práci využíval.

V roce 1940 se oženil s Alice Vivienne Hillovou a vše nasvědčovalo tomu, že tento mladý doktor má před sebou světlou budoucnost – poklidnou práci v oboru i spořádaný rodinný život. Jenže svět mezitím mířil do války. A ta obrátila naruby i život Douglase Kelleyeho.

Muž, který vyslýchal nacistické elity

V roce 1942 byl třicetiletý Kelley povolán do armády. V Evropě pracoval s lidmi trpícími následky válečného stresu a psychických traumat. I pro Kelleyeho byla válka i práce s traumatizovanými vojáky obrovskou psychickou zátěží, ale to nejtěžší ho teprve čekalo. Po skončení války byl totiž pověřen mimořádně citlivým úkolem – stal se vedoucím psychiatrem v týmu, jenž pracoval s obžalovanými v norimberském procesu. Společně s americkým psychologem Gustavem Gilbertem měl zjistit, zda jsou obžalovaní duševně způsobilí stanout před soudem. Jeho úkolem nebylo nikoho léčit, měl pouze zjistit, co se skrývá za jednáním elitou Třetí říše a zda jsou za své činy plně zodpovědní.

Během necelého půl roku pracoval s dvaadvaceti vysoce postavenými představiteli nacistického režimu, mezi nimi byli například Hermann Göring či Rudolf Hess. Během sezení využíval klasické psychiatrické i projektivní psychologické metody včetně Rorschachova testu, analyzoval jejich rukopis i každodenní chování ve vězení. Na základě těchto pozorování sestavil psychologické profily jednotlivých vězňů a odborná stanoviska pro soudce i žalobce norimberského tribunálu. Nebyla to práce na několik hodin ani několik dní – s obžalovanými měl vícero sezení a postupně sestavil portrét lidí, kteří byli strůjci jednoho z nejzrůdnějších režimů moderních dějin. Čím více tyto muže poznával, tím hlouběji si uvědomoval, že realita se výrazně liší od představ, které o nich panovaly.

Za psychicky nemocného označil z celkem dvaadvaceti vyšetřovaných jen jednoho jediného člověka – Roberta Leye, vůdce Německé dělnické fronty, který v roce 1945 spáchal v norimberské věznici sebevraždu. Největší dojem na Kelleyho však udělal Hermann Göring.

Ve svém posudku ho popsal ho jako mimořádně inteligentního, pohotového a velmi charismatického člověka, kterému však zcela chyběla empatie. Byl to zároveň muž, jenž dokázal své okolí okouzlit a působil mnohem civilněji, než by většina lidí čekala. Právě to Kelleyho znepokojovalo nejvíc. Zlo totiž nemusí mít vždy tvář fanatika nebo šílence.

Kelleyeho závěry se navíc často rozcházely s hodnocením Gustava Gilberta. Ten ve svých posudcích byl mnohem tvrdší a řadu obžalovaných označoval za psychopaty. Kelley naproti tomu podobné nálepky používal zdrženlivěji. A právě proto jeho práce dodnes přitahují pozornost historiků, psychologů i filozofů  Nabízí totiž pohled, který je možná méně uklidňující, ale o to nepříjemněji nutí přemýšlet o lidské povaze.

Je zlo „normální“? A opravdu je zakotveno v lidské povaze?

Právě zkušenosti z Norimberku přivedly Kelleyho k otázce, která ho pronásledovala po zbytek života: odkud se vlastně bere zlo? Odpověď, k níž dospěl, byla pro poválečnou společnost mimořádně nepříjemná. Kromě Roberta Leye totiž u žádného z vyšetřovaných nenašel duševní poruchu, která by jejich činy vysvětlovala nebo je zbavovala zodpovědnosti. Jinými slovy – většina mužů, kteří stáli za nacistickými zločiny, nebyla šílená. Byli psychicky způsobilí a dobře si uvědomovali, co vlastně konali. Douglas Kelley tak de facto zbořil zažitou a hlavně uklidňující představu, že zvěrstva druhé světové války páchali výhradně duševně fanatici či nemocní lidé.

To ale neznamená, že u obžalovaných nenašel žádné společné rysy. Naopak. U většiny z nich pozoroval bezbřehé ambice, chorobnou pracovitost, výrazný narcismus i přehnaný patriotismus, kterým ospravedlňovali prakticky veškerou brutalitu svých činů. A právě tady přišel Douglas Kelley se svou nejprovokativnější teorií. Samy o sobě by tyto vlastnosti z nikoho válečného zločince neudělaly. Podobné charakterové rysy lze najít u řady úspěšných lidí po celém světě, dokonce se dá říct, že jsou pro ně typické. V běžném prostředí by mohly vést ke kariéře ve velké firmě, v politice či ve vědě, nikoli k organizování masových vražd a poprav. V tomto smyslu se podle Kelleyho Hermann Göring nijak zásadně nelišil od jiných lidí.

Pravda, kterou Evropa slyšet nechtěla

A tak Kelley dospěl k závěru, že konání jednadvaceti obžalovaných nebylo ovlivněno jakoukoliv psychickou poruchou, nýbrž prostředím, které je utvářelo a které zároveň oni sami pomáhali vytvářet. Kelley upozorňoval, že nacistická ideologie nevznikla ve vzduchoprázdnu. Navázala na dlouhodobě přítomné barbarizační tendence a předsudky zakořeněné v německé společnosti už od konce 19. století a dále posilované během první světové války. Němečtí vůdci tehdy otevřeně mluvili o vyhlazení nepřátel, nadřazenosti Němců nad okolními národy i o údajném historickém poslání dobývat další země.

Nacisté proto nemuseli vymýšlet ani kult vůdce, ani představu vyvolené elity – stačilo jim převzít myšlenky, které už ve společnosti kolovaly, a zapojit je do své propagandy.

Douglas Kelley zároveň podotýkal, že člověk ovládaný emocemi ztrácí schopnost kritického a racionálního uvažování. Právě proto podle něj mohl Hitler získat tak silný vliv nad společností, jež byla ochotná bez většího odporu naslouchat propagandě Josepha Goebbelse, Julia Streichera, Roberta Leye a dalších.

Nešlo jen o vliv jednoho diktátora. Šlo o společnost, která byla připravena mu naslouchat. A právě v tom Kelley spatřoval největší nebezpečí i varování pro další generace.

Profesor a stíny z Norimberku

Své působení v Norimberku Kelley později popsal v knize 22 Cells in Nuremberg. A Psychiatrist Examines the Nazi Criminals, v níž podrobně líčil své poznatky z rozhovorů s hlavními představiteli nacistického režimu. Po návratu do Spojených států se znovu naplno věnoval psychiatrii, vedl psychiatrickou nemocnici v Severní Karolíně, pak se vrátil do Kalifornie a stal se profesorem psychiatrie a kriminologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Současně působil jako konzultant u policie i soudních slyšení, zabýval se motivy zločinců a dokonce se podílel na výzkumu takzvaného séra pravdy. Navenek působil jako uznávaný odborník, jehož kariéra dál strmě stoupala.

Avšak stíny norimberských odsouzenců pronásledovaly Kelleyho i po návratu domů. Ve svých přednáškách varoval, že i v tehdejší Spojených státach podle něj mohl vzniknout režim podobný nacistickému Německu. Tvrdil, že i v americké společnosti pozoruje sklony k segregaci a pronásledování menšin. Za nejlepší obranu považoval silnou demokracii – prosazoval všeobecnou účast ve volbách a vzdělávání zaměřené na rozvoj kritického myšlení. Zároveň varoval před politiky, kteří stavějí svou rétoriku na rasových či náboženských předsudcích.

Muž, který nakonec podlehl vlastním démonům

Přestože profesně patřil Douglas Kelley ke špičce ve svém oboru, v soukromí sváděl boj, který se mu nakonec nepodařilo vyhrát. Měl sice rád svou ženu i děti, zároveň ale dlouhodobě zápasil s alkoholismem, trápily ho prudké výbuchy vzteku a stále častěji ho přepadaly sebevražedné myšlenky. Jeho psychický stav se postupně zhoršoval a nakonec dospěl k tragickému konci. Během oslav Silvestra v roce 1958 spolkl před zraky své rodiny kapsli s kyanidem a odešel přesně tak, jak to o dvanáct let dříve udělal Hermann Göring – muž, jehož psychiku kdysi tak podrobně zkoumal.

Douglas Kelley po sobě zanechal řadu průkopnických studií o psychologii nacistických vůdců, z nichž historici a psychologové čerpají dodnes. Jeho poznámky a jiné dokumenty i předměty z norimberských procesů dnes uchovává archiv United States Holocaust Memorial Museum. A právě díky nim je možné vracet se k otázce, kterou si Kelley kladl už před osmdesáti lety a která dodnes neztratila na aktuálnosti: nejsou nejnebezpečnější právě ti lidé, kteří na první pohled působí úplně normálně?

Seznam použitých zdrojů:

Ciekavostki historychne

The New York Times

Jack El-Hai

Wikipedia