Článek
Uvěznění do gulagů či zastřelení vlastních občanů pro jejich politické názory už nebylo ve druhé polovině 20. století zrovna košer. Mnohem elegantnějším řešením bylo prohlásit je za duševně choré. Z disidentů pak nebyli žádní utlačovaní vězni, ale pacienti, o které se stát přece jen stará. Nebylo potřeba žádného veřejného procesu, právníků ani pokládání nepříjemných otázek typu, proč dotyčný skončil za mřížemi.
Stačilo lékařské vyšetření a správná diagnóza. Člověka bylo možné izolovat a pak v tichosti psychicky zlomit, což zároveň fungovalo jako odstrašující případ pro všechny okolo. Kdo by ostatně chtěl skončit v léčebně mezi skutečně nemocnými lidmi, podstupovat brutální léčbu, dostávat silné léky a nemít možnost rozhodovat o vlastním životě?
Když se názor změnil v diagnózu
Používat psychiatrii proti politickým odpůrcům nebyl sovětský vynález. Už v carském Rusku byl v roce 1836 za duševně nemocného označen například filozof Petr Čaadajev, jehož názory se úřadům nelíbily. Sověti však tuto metodu vyšperkovali k dokonalosti. První známou obětí se stala revolucionářka Maria Spiridonovová, které bolševici v roce 1921 diagnostikovali „hysterickou psychózu“ a zavřeli do vězeňské psychiatrické nemocnice. Tyto nehumánní praktiky pokračovaly i ve 30. až 50. letech v léčebnách, které spadaly pod kontrolu bezpečnostních složek, nikoliv pod Lidový komisariát zdravotnictví SSSR (Narkomzdrav SSSR).
Za mřížemi, ostnatým drátem a pod dohledem stráží končili političtí vězni, kteří ve skutečnosti žádnou psychickou poruchou netrpěli. Ano, nemuseli sice do úmoru pracovat někde v dolech nebo těžit dřevo na Sibiři. Místo toho však podstupovali nelidskou „léčbu“ – elektrošoky, omamné látky, nesnesitelné dávky inzulinu a mnoho dalšího. Řada z nich v těchto nemocnicích také zemřela.
Po Stalinově smrti došlo k přezkoumání těchto případů a mnoho politických vězňů bylo nakonec prohlášeno za zdravé. Už samotná čísla ale ukazovala, jak rozsáhlý problém to byl. V kazanské psychiatrické nemocnici bylo například v roce 1956 evidováno 270 lidí odsouzených podle politického paragrafu č. 58. Někteří tam byli už od roku 1939. Tedy dlouhých sedmnáct let. Jakou nemocí trpěl člověk, který strávil téměř dvě dekády v psychiatrické léčebně kvůli svým politickým názorům? Těžko říct. Sovětský systém na otázky tohoto typu odpovídal velice nerad.
Nemilovat komunismus? To může jedině blázen
Smrt Stalina sice znamenala jisté rozvolnění a Stalinův nástupce Nikita Chruščov ohromil svět odsouzením svého předchůdce, kampaní destalinizace a kritizováním gulagů. Sověti však stále potřebovali mít nějaký systém, který by jim pomáhal zbavovat se nepohodlných spoluobčanů. A tak se v 60. až 80. letech represivní psychiatrie stala jedním z hlavních nástrojů boje proti disidentům.
Chruščov už v roce 1959 veřejně naznačoval, že člověk, který odsuzuje komunismus či socialismus, nemůže být přece psychicky v pořádku. Logika to byla vlastně velmi jednoduchá – jestliže je socialismus tím nejlepším světovým řádem, pak každý, kdo ho odmítá, musí být na hlavu. „Protistátní agitace“ sice stále byla trestným činem, ale psychiatrie nabízela mnohem pohodlnější i elegantnější řešení. Člověka nebylo vždy nutné soudit, stačilo ho izolovat z „lékařských důvodů“. V ústavu pak mohl skončit kdokoliv, kdo měl doma zakázanou literaturu (třeba i samizdat), politické letáky nebo zkoušel naladit zahraniční rádiové stanice.
Diagnóza pro blázny, kteří odsoudili okupaci ČSSR
Historik Anatolij Prokopenko později upozorňoval, že psychiatrické posudky u disidentů mnohdy nepřipomínaly lékařské vyšetření, ale odsudky. Neobvyklé politické názory se označovaly za patologii a zájem o sociální reformy za „posedlost“. A pokud člověk na svých názorech trval, tak to byl jednoznačný důkaz toho, že je psychicky labilní. Lékaři tak hodnotili nejen zdravotní stav člověka, ale i jeho názory, korespondenci, jednání ve společnosti a politické postoje. Básnířka Natália Gorbaněvská, která se 25. srpna 1968 zúčastnila demonstrace proti sovětské okupaci Československa, měla ve svém lékařském spisu řadu diagnóz, které potvrzovaly její psychické problémy. Mimo jiné tu stálo, že je emočně odcizená a nedostatečně se stará o své dítě. Svědectví příbuzných, kteří tato obvinění popírali, nehrála žádnou roli. Když se diagnóza stala politickým nástrojem, fakta už nebyla důležitá.
Srpen 1968
Stejný osud potkal filologa Viktora Fajnberga, dalšího účastníka demonstrace proti okupaci Československa. Jeho politické názory byly v psychiatrickém posudku vykládány jako známka choroby. Zájem o reformy marxismu byl označen za patologickou zaujatost, jeho sebevědomí za nepřiměřený egocentrismus a vřelý vztah k rodině za důkaz emoční poruchy. Dokonce i to, že rád četl, hodně cvičil a učil se anglicky, bylo v jeho spisu popsáno jako důkaz toho, že je psychicky nestabilní. Fajnberg strávil na nucené léčbě čtyři roky, od ledna 1969 do února 1973. Stačilo odsoudit okupaci Československa a člověk mohl na léta zmizet za zdmi psychiatrického ústavu
Léčba, po které člověk přestal být sám sebou
Nucená psychiatrická léčba samozřejmě neznamenala klidný pobyt v nemocnici. Místní felčaři do svých pacientů pumpovali velmi silné léky, například aminazin, haloperidol, melipramin, sulfasalazin, tisercin nebo triftazinum. Podávání těchto látek politickým vězňům nemělo za cíl jakkoliv léčit, ale pacienta utlumit a zlomit. Mnozí tak ztráceli pojem o realitě a nemohli pak normálně komunikovat se svým okolím.
Vedení těchto ústavů pak informovalo úřady a další instituce, že dotyčný je veden jako duševně nemocný, a jeho korespondence mohla být omezena nebo zcela zastavena. Člověk byl tak izolován nejen fyzicky, ale přišel i o jakékoliv spojení s rodinou a přáteli. Nemocnice se změnila ve vězení, jen s lékařským razítkem.
Lékař a disident Leonard Těrnovsky po letech ve svých pamětech popisoval, jak probíhala „léčba“ matematika a disidenta Leonida Pliušče v Dněpropetrovsku. Od roku 1973 dostával vysoké dávky haloperidolu a podle Těrnovského se z původně aktivního a společenského člověka postupně stal pacient, který sotva mluvil, dusil se a trpěl křečemi. Během návštěvy manželce řekl, že není schopen psát dopisy, a žádal, aby setkání skončilo dříve. V následujících dvou a půl letech byl střídavě vystaven vysokým dávkám haloperidolu, triftazinu a inzulinu.
Léky dostával v tabletách i injekcích a po aplikaci inzulinu byl na několik hodin přivazován k posteli, protože se očekával inzulinový šok a křeče. Když se nad tím člověk zamyslí, tak pojem „léčba“ tady zní spíš jako výsměch.
Diagnózou „pomalá schizofrenie“ v Sovětském svazu ocejchovali řadu disidentů. Byla mimořádně užitečná, jelikož umožňovala označit člověka za nemocného, aniž by bylo nutné vysvětlovat, zda je jeho chování skutečně nebezpečné. Pokud někdo kritizoval stát, mohl být paranoidní. Pokud odmítal oficiální ideologii, mohl trpět patologickou zaujatostí. A pokud svůj názor odmítal změnit, byl to další důkaz, že s ním není něco v pořádku. Politická neposlušnost se tak změnila v diagnózu. A diagnóza dala státu právo člověka zavřít (byť „jen“ do ústavu).
Konec násilné psychiatrie
Informace o sovětských metodách se postupně dostaly na Západ a vyvolaly silný mezinárodní tlak. V roce 1977 Světová psychiatrická asociace odsoudila používání psychiatrie k politickým represím v Sovětském svazu. Moskva – jak jinak – všechna obvinění odmítala a v roce 1983 z asociace sama vystoupila. Teprve během perestrojky se zahraničním psychiatrům podařilo navštívit některá zařízení a vyšetřit pacienty podle mezinárodních standardů. Prohlídce podrobili sedmadvacet pacientů, z toho v jednadvaceti případech nenašli žádný důvod, proč by tito lidé měli být považováni za duševně choré. Podmínky v nemocnicích označili za otřesné a upozornili také na neopodstatněné používání léků k trestání pacientů.
Nejvíce otázek vyvolal sulfasalazin, který se podává při léčení vážných zánětů. Ve vyšších dávkách však vyvolával silnou bolest, zimnici a horečku a mohl způsobit dokonce odumírání svalové tkáně. Lékaři přitom u jeho používání v těchto případech nenašli skutečné zdravotní opodstatnění. V roce 1989 bylo šestnáct psychiatrických nemocnic zvláštního typu převedeno z ministerstva vnitra pod ministerstvo zdravotnictví a pět dalších zrušeno.
Z psychiatrické evidence bylo vyřazeno 776 tisíc lidí a z trestního zákoníku zmizely paragrafy o protisovětské propagandě. Přesný počet obětí represivní psychiatrie se ale nikdy nepodařilo zjistit. Podle opatrného odhadu Anatolije Prokopenka mohlo jít o 15 až 20 tisíc lidí. Nikdo však s jistotou nemůže říct, kolik z nich se skutečně podařilo dohledat, rehabilitovat nebo alespoň dopátrat jejich jména.
Seznam použitých zdrojů:
