Článek
Řada příběhů o umění vlastně vůbec nezačíná u umění. Začínají spíš u otázky, co všechno člověk vydrží, když mu osud není příliš nakloněn – nebo ho vyloženě zkouší den po dni. Sonabai Rajawarová se narodila v malé vesnici Puhputra v okrese Surguja v indickém státě Čhattísgarh a její život rozhodně nevypadal jako začátek příběhu o umělkyni, jejíž práce jednou zaujme odborníky i kulturní instituce po celém světě. Když byla úplně mlaďounká, rodiče ji provdali za staršího muže – což je v Indii celkem běžné.
Její manželství nebylo šťastné, ale ani nijak extra hrozné – láska v něm nebyla, manžel ji ale nebil ani netýral. Zlom nastal, když Sonabai oslavila své pětadvacáté narozeniny – stále byla mladá a velice pohledná, zatímco její choť už znatelně zestárnul. Začal žárlit. A každým dnem víc a víc. Podle Sonabai žárlil skoro na každý stín. A tak ji manžel uvěznil doma – v místnosti bez oken, aby ji nikdo nemohl spatřit. Sonabai byla téměř úplně odříznuta od okolního světa a přibližně patnáct let nikoho nevídala a nikdo nevídal ji. Místo toho, aby se psychicky zhroutila, však začala tvořit. Neměla žádné umělecké vzdělání, pedagogy ani kontakt s uměleckým světem, kde by se mohla učit, co a jak má dělat. Měla jen vlastní představivost, odhodlání a materiál, kterého bylo v jejím okolí dostatek: hlínu.
Ilustrační foto
Hra, co ji změnila život
Jelikož nemohla synovi koupit hračky, začala si hrát s tím, co měla po ruce. V jejích šikovných rukou se hlína, sláma a bambus postupně proměňovaly v malé ptáčky, zvířata a veselé panďuláky. Zpočátku šlo o jednoduchou činnost, která jí patrně pomáhala nějak zaplnit nekonečně dlouhé hodiny, dny a měsíce, které trávila osamotě. Pak se ale hraní proměnilo v něco většího a hlubšího a Sonabai začala den za dnem pokrývat stěny svého obydlí složitými hliněnými reliéfy a sochami. Přibývali ptáci, zvířata, květiny a postavy inspirované přírodou i každodenním životem. Naprosto prázdné šedé zdi dostávaly postupně podobu promyšlené kompozice plné tvarů a detailů. A aniž by to tehdy mohla tušit, Sonabai tím položila základy zcela osobité podoby lidového umění.
Ilustrační foto
Na její tvorbě je pozoruhodné především to, že nevycházela z žádných existujících místních tradic či rituálů. Takový způsob zdobení domů pomocí hliněných plastik a reliéfů tam před Sonabai nikdo nepoužíval. Sonabai tedy neměla předlohu, kterou by napodobovala, ani školu, ke které by se mohla hlásit. Vytvořila vlastní techniky i vlastní způsoby uměleckého vyjádření a čerpala především ze vzpomínek na barevný svět, který existoval za zdmi jejího obydlí. Její díla přitom nebyla pouze dekorativní. Hliněné stěny a mřížovité konstrukce pomáhaly v době intenzivních letních veder dům ochlazovat a zároveň dovnitř vpouštěly přirozené světlo. Sonabai navíc pracovala i s prázdným prostorem, což dávalo jejím velmi detailním dekoracím zvláštní lehkost. Každý kout tak získával vlastní podobu a běžné obydlí z hlíny se postupně stávalo místem plným světla, barev, fantazie a krásy.
Ilustrační foto
Patnáct let v domě bez oken
Po mnoho let přitom o tom, co se uvnitř domu odehrává, téměř nikdo nevěděl. Sonabai vytvořila pozoruhodné umělecké dílo prakticky v naprostém utajení a její práce (stejně jako ona sama) zůstávala skrytá před okolním světem. Zhruba po patnácti letech ji manžel začal opět povolovat vycházet ven. Sonabai se de facto učila znovu fungovat ve společnosti a mluvit s lidmi – jak později přiznala, bylo to pro ni těžké, zároveň ale nádherné i inspirující. Ve své tvorbě pokračovala dál – jen tak pro radost, nepočítala s tím, že její práce může někoho zaujmout. Vše se změnilo v roce 1983, kdy do Čhattísgarhu zavítali badatelé z kulturního centra Bharat Bhavan.
Malá vesnice v okrese Čhattísgarh, Indie. Ilustrační foto
Z vyprávění místních se dozvěděli o ženě jménem Sonabai a jejím neobvyklém domě a vydali se ji navštívit. Když vstoupili dovnitř, naskytl se jim nečekaný pohled – zdi, sloupy a další části domu pokryté originálními hliněnými reliéfy a plastikami. To, co Sonabai celé roky vytvářela bez učitele, bez školy a bez jediného pomyšlení na uměleckou kariéru, najednou získalo pozornost lidí z uměleckého světa. A žena, která po léta žila téměř bez kontaktu s okolím, se pomalu ale jistě stávala známá představitelka indického lidového umění. Zvláštní na tom všem je, že k tomuto objevu nedošlo díky tomu, že by Sonabai někam odešla hledat příležitost. Příležitost nakonec přišla za ní.
Výtvarný jazyk bez učitelů a bez předlohy
Indický umělecký svět Sonabai Rajawarovou nakonec objevil a ocenil ji řadou významných národních uměleckých cen. Což je velice nečekané zakončení příběhu umělkyně, která neměla žádnou školu ani možnost sledovat či inspirovat se uměním jiných malířů či sochařů. Přesto vytvořila styl, který neměl v Indii obdobu. Zdi vlastního vězení pokryla basreliéfy, sloupy spojila půvabně tvarovanou mřížovinou a celý interiér proměnila v prostor, kde se střídaly světlo, barvy, hravost a krása. Dá se říct, že si vytvořila vlastní výtvarný jazyk, protože žádný jiný jí v její situaci k dispozici nebyl. A možná právě proto je její tvorba tak osobitá, přirozená a plná života.
Sonabai zemřela v roce 2007 – doma, obklopená rodinou. Její příběh tím ale neskončil: odkaz Sonabai žije dále nejen v jejích dílech, ale také ve tvorbě dalších umělců, které inspirovala a kteří na její práci navázali. Patří mezi ně i její syn (konec konců právě pro něj se Sonabai pustila do tvorby, když mu začala z hlíny vyrábět hračky a pak začali tvořit společně) a snacha, ale také celá skupina umělců z jejího regionu, kteří dnes vytvářejí sochy ve stylu, jež Sonabai stvořila prakticky od základů. Její práce tak přestaly být pouze připomínkou jejího vlastního života a staly se inspirací pro další generaci.
Seznam použitých zdrojů:
