Článek
Dnes je koupíme cestou z práce – a občas ani nemusíme do obchodu, stačí párkrát kliknout do mobilu. Před léty se však jednalo o cenné zboží, které se složitě shánělo přes příbuzné a známé či se pořizovalo během výjimečných cest do zahraničí, kam se vyráželo s dlouhým seznamem. Některé ženy své úlovky schovávaly pro zvláštní příležitosti, jiné se chlubily kamarádkám. Silonky, zahraniční parfémy, elegantní boty, šminky nebo pěkná kabelka – v Československu za normalizace se jednalo o skutečné poklady. Pro mnoho žen totiž představovaly malý kousek světa, který za železnou oponou vypadal mnohem barevněji a elegantněji než ten náš.
Dle státní propagandy však podobné cetky byly něčím, co správná socialistická soudružka vůbec nepotřebuje. Ideálem měla být především žena praktická, skromná a pracovitá. Móda, luxus a okázalé tretky mohly snadno působit jako přežitek buržoazního světa. Jenže ideologie měla jeden problém: ženy chtěly být hezké. Vždy a všude. V každém století a za každého režimu. A žádné poučky o tom, že člověk má být především pracovitý a skromný, na tom nic nezměnily.
Silonky. Malý zázrak v kabelce
Dnes o nich ani nepřemýšlíme – dají se koupit všude, dáme za ně pár desítek či stovek korun a je hotovo. Za socialismu však byly silonky mnohem cennějším zbožím, než bychom si dnes dokázali představit. Nešlo jen o to mít něco na nohou – šlo o to, aby silonky měly správnou barvu (žádný odstín šedé či hnědé), dobře vypadaly a pokud možno se neroztrhly při navlékání.
Zahraniční zboží se do Československa dostávalo různými cestami. Něco se dalo sehnat v Tuzexu, kde se platilo takzvanými bony. Něco mohli dovézt příbuzní či známí ze zahraničí – lidé si vozili věci také z cest do Polska, Maďarska nebo Jugoslávie a samozřejmě ze západního Německa nebo Rakouska. Šťastlivci, kteří měli v rodině někoho, kdo mohl pravidelně cestovat, se pak mohli chlubit úlovky, o jakých se ostatním mohlo jen zdát a které byly nedostupné těm, kteří byli odkázáni pouze na běžné československé obchody.
Silonky navíc krásně ukazují rozpor tehdejšího života. Socialistická propaganda mohla mluvit o soudružkách, které nepotřebují kapitalistické cetky, protože jejich hodnotu určuje práce a společenská angažovanost. Žena před zrcadlem ovšem řešila něco mnohem jednoduššího: jestli jí punčochy sluší. A v tom ty československé dosti pokulhávaly za silonkami ze západních obchodů. Správné socialistické silonky měly zřejmě fungovat antisexy a muže spíše odrazovat – byly až moc silné, měly našedlou a nejednotnou barvu a divně seděly. Neexistuje žena, které by něco takového slušelo.
Parfém, co voněl po Západu a dodával šmrnc
Jestli existuje něco, co bylo ještě větším symbolem buržoazního Západu než silonky, pak je to parfém. Voňavky samozřejmě soudruzi nezakázali, avšak opravdu kvalitní a atraktivní zahraniční vůně nebyly v běžných obchodech vůbec k mání.
Existovaly sice domácí výrobky, ty by ale nepoužila žádná žena, která si sama sebe váží. Pak tu byly parfémy z Polska – ty byly víceméně použitelné a také velice populární, a tak nebylo jednoduché je sehnat. Jen zřídkakdy se objevilo i západní zboží, ale kvalitnější zahraniční kosmetika patřila ke skutečným artefaktům, ke kterým většina „obyčejných lidí“ neměla šanci se dostat.
A tak měla lahvička parfému někdy význam, který dnes jen těžko pochopíme. Nebyla jen kosmetikou – byla připomínkou toho, že někde daleko, za železnou oponou, stále ještě existuje jiný svět. Svět, kde je více značek, barev, vůní a možností. Svět, kde žena nemusí být jen soudružkou – může být sexy a svůdná.
A nikdo ji za to neodsoudí. A pokud žena dostala zahraniční parfém jako dárek, nebyla to úplně obyčejná pozornost. Byla to malá demonstrace toho, že dotyčný má přístup k něčemu, k čemu se ostatní jen tak nedostali.
Boty na podpatku. Klidně i nepohodlné, hlavně ať jsou lichotivé
Dle socialistického světonázoru má být každá věc především praktická. Měla vydržet, měla být pohodlná a měla se hodit pokud možno ke všemu. Elegance sice nezmizela úplně, dostala se ale někam do pozadí. No, buďme si upřímní – někam opravdu hodně do pozadí. Výběr stylové obuvi byl tehdy velice omezený. Když se objevily pěkné zahraniční boty, zejména elegantní modely, nebylo divu, že vzbudily pozornost – a také v mžiku z regálu zmizely.
A tady se krásně ukazuje rozdíl mezi tím, co člověk potřeboval, a tím, co chtěl. Pohodlné boty potřeboval každý – do práce, do přírody nebo na chatu. Elegantní boty na podpatku – to už je jiná liga. Ženy je nepotřebovaly k práci ani k účasti na stranických sjezdech. Potřebovaly je proto, aby se cítily být hezké, přitažlivé a svůdné. A na tyto potřeby socialistický systém příliš nehleděl.
Šminky. Protože i soudružka chtěla vypadat dobře
Rtěnka, řasenka, tvářenka, oční stíny nebo kvalitní krém dnes působí jako naprostá samozřejmost. V socialistickém Československu ale byla nabídka kosmetiky velice omezená a zahraniční výrobky měly cenu zlata. V Tuzexu se sice prodávala dovozová kosmetika a parfumerie, jenže výběr byl dosti omezený. Avšak ženy, které byly odkázány jen na běžné obchody, byly na tom ještě hůře. Některé značky se sháněly pod pultem, jiné se objevovaly jen příležitostně.
Nejednalo se přitom o žádný rozmar ani malichernost. Správná socialistická žena celý život chodila do práce a o víkendu nastupovala na druhou směnu v podobě zahrádkaření. Starala se o domácnost a děti (jen tak pro zajímavost – placená mateřská trvala jen šest měsíců, pak se soudružky vracely do práce) a fungovala v prostředí, kde se od ní očekávala především praktičnost. Takže práce, zahrádka, po práci půlroční batole. A tak nový odstín rtěnky nebo kvalitní krém byly jedním z mála způsobů, jak udělat něco pro sebe. Žádné wellness, víkendové lázně ani procedury u kosmetiček tehdy neexistovaly. Proč také? Správná socialistická žena přece tyto kapitalistické vymoženosti nepotřebuje.
Kabelka. Čím větší, tím lepší?
A nakonec kabelka. Dnes máme klasické kabelky, crossbody, malinká psaníčka i obrovské shoppery. Za socialismu byla situace jednodušší. Jaká měla být kabelka podle dobových představ? Ano, opět především praktická. A pokud možno velká. Muselo se do ní vejít všechno. Peněženka, kapesníky, hřeben, kosmetika, doklady, klíče, někdy svačina a kdo ví co ještě. O nějaké minimalistické eleganci se většinou neuvažovalo. Kabelka měla sloužit, ne zdobit.
A tak právě pěkná zahraniční kabelka mohla působit jako něco mimořádného. Nešlo jen o to, že byla praktičtější (třeba měla více vnitřních kapes) nebo kvalitnější. Byla jiná. Vypadala moderněji a mohla ženě dát přesně ten pocit, který běžná domácí produkce často nabídnout nedokázala: že má něco opravdu hezkého. Podobně jako u oblečení či šminek i zde se vyplatilo mít příbuzné v zahraničí či známé, kteří měli možnost vycestovat. A jelikož v případě kabelek se jednalo o opravdu drahé zboží, tak se používaly dlouhé roky, často se dědily i opravovaly.
Ženy chtějí být krásné. I když se to nehodí do ideologie
Na socialismu je v tomto směru něco až paradoxního. Systém dokázal lidem vysvětlovat, že mnoho věcí, po kterých touží, vlastně nepotřebují – západní móda je přeci povrchní, luxus zas buržoazní a honba za značkami je údajně známkou konzumní společnosti, které se socialistické Československo mělo vyhnout.
Je ale snad něco špatného na tom toužit po nějaké pěkné věci, která by člověku dělala každý den velkou radost? Ženy zkrátka chtějí hezké botky. Chtějí svůdně vonět a mít přes rameno krásnou kabelku. A tak se některé věci pašovaly v kufrech, vozily od příbuzných, sháněly přes známé nebo kupovaly za bony.
Dnes už to může působit úsměvně. Za obyčejnou kabelku nebo lahvičku parfému bychom přece duši ďáblu neprodali. Jenže tehdy měly ty věci ještě jednu vlastnost, kterou dnes už většinou nemají. Byly vzácné. A právě proto měly cenu, která se nedala vyčíslit jen v korunách. A kterou mladá generace nejspíš nikdy nepochopí. Otázka je, jestli je to dobře, nebo špatně.
Seznam použitých zdrojů:
