Článek
Karibik bezesporu patří k nejvíce malebným místům na planetě. Najdeme tu i souostroví San Blas, které leží nedaleko severního pobřeží Panamy. Tyto ostrovy obývá opravdu prazvláštní kmen domorodců – kmen Kuna. Ve své víře mají zakotveno, že nejvyšší Bůh stvořil tyto ostrovy jenom a pouze pro ně.
Každý, kdo alespoň jednou navštívil hlavní město Panamy (Panama City), si jako první věci všiml žen, které nejčastěji míří na místní trh. Jsou hrdé a krásné, chodí s hlavou vztyčenou a dívají se vám zpříma do očí. Na hlavě mají červené šátky, nosí krásné vyšívané šaty a halenky. Na zápěstích a kotnících nechybějí náramky. Nejspíš budou mít u sebe košík s připravenými tradičními výšivkami zvanými mola, které jsou národní pýchou národa Kuna.
Do města se sjíždějí jen na několik hodin a se západem slunce se vždy vracejí do rodných vesnic.
Malý, ale hrdý a nezávislý národ
Je vskutku nevídané a úctyhodné, že tento kmen, který nemá ani padesát tisíc lidí, dokázal to, co se nepovedlo mnohým jiným původním národům. Kmen Kuna si totiž vydobyl absolutní autonomii. Nezávislost jim panamská vláda udělila v roce 2010.
Dnes většina příslušníků tohoto kmene obývá právě souostroví San Blas, jež čítá neuvěřitelných tři sta šedesát pět ostrovů – obydlených je však pouze čtyřicet. Jen zlomek z nich bydlí na pevnině v Panamě.
Ostrovy San Blas
Příslušníci Kuna aktivně spolupracují s obyvateli pevniny, poctivě dodržují všechny zákony a v případě potřeby navštěvují patřičné úřady. I přesto však na svých ostrovech žijí v souladu se svým původním náboženstvím, dodržují všechny starobylé tradice a pečlivě a s láskou uchovávají zvyky svých předků. Sami sebe označují jako „Guna“, jelikož v jejich rodné řeči se stírá rozdíl mezi K a G.
Saita a nele – ti, co řídí život Kunů
Příslušníci kmene Kuna žijí v malých vesničkách v kulatých slaměných domech, které mají kuželovitou střechu z listí. Vesnici vládne náčelník neboli saita. Dříve náčelníka jmenovalo panamské ministerstvo vnitra, dnes si však obyvatelé jednotlivých vesnic mohou svého vůdce zvolit sami.
Pokud byste hádali, že rozhodujícím faktorem budou třeba zkušenosti, jste na omylu. Rozhodující jsou tu věk a to, jak dobře umí zpívat. Tento bod je vskutku velice důležitý, protože saita ke svým poddaným promlouvá prostřednictvím zpívaných veršů.
Saita má opravdu hodně důležitých povinností – musí dohlížet na pořádek ve vesnici, každému přiděluje jednotlivé úkoly čí práci a také je prostředníkem při řešení sporů. A je to on, kdo rozhoduje o tom, který vesničan či vesničanka se vydá na dalekou cestu do Panamy. Stačí, aby oznámil – přesněji zazpíval – že je na čase postavit novou chýši, a celá vesnice se semkne a pustí se do práce, vedená společným cílem.
Druhou nejvlivnější osobou ve vesnici je nele – neboli šaman. Tedy, v případě Kunů spíše šamanka. Na obě dvě funkce může být zvolen kdokoliv – muž i žena. Do role saity se většinou volí muž – opět kvůli zpěvu, muži totiž mívají hlubší a silnější hlasy. Ale nele je téměř vždy žena – místní totiž věří, že právě ženy mají hlubší spojení s přírodou a nadpřirozenem, a i příroda lépe vnímá jejich rytmus, tělo i cyklus.
Nele umí předpovídat počasí (že by to bylo tím, že ženy jsou často víc citlivé na změny tlaku?) a umí i léčit nemoci.
Několikrát během lunárního cyklu se všichni dospělí obyvatelé vesnice scházejí k radě, kde řeší nejdůležitější otázky fungování komunity – kde lovit ryby, kdy se budou prodávat kokosy a také spory, jež rozdělují vesničany.
Dolary? Tady ne. Tady frčí kokosy
A ano, někomu se prodej kokosových ořechů může jevit jako prkotina. Nikoliv pro Kuny. Odpradávna totiž lidé z kmene Kuna patří mezi hlavní místní dodavatele kokosů, které se zde staly jakousi měnou. Každá vesnice vlastní část půdy s palmami, o které se vesničané poctivě starají. Část příjmů ze sklizně se rozděluje mezi ty, co pracovali na plantáži, zbytek se ukládá do vesnické pokladny.
Někteří vesničané mají ale i „vedlejšák“, který opět souvisí s kokosy. Dle pradávných tradic tu funguje kolektivní vlastnictví půdy. Přesto ale každý vesničan má několik vlastních palem, o které se stará se svou rodinou. Vypěstované kokosáky pak může směnit za potraviny, oblečení, potřeby do domácnosti či jiné potřebné věci.
To platí i dnes, kdy kokosové ořechy stále zůstávají hlavním prostředkem směny na ostrovech a tak trochu spojují minulost s přítomností, kdy se zachovávají tradice i hodnoty předků národa Kuna.
Matriarchát? Proč ne
V rodině příslušníků národa Kuna se slaví pouze tři události: narození dcery, její přechod do dospělosti a její svatba. Ano, čtete správně – panuje tu jakási forma matriarchátu. Ženám zde patří ústřední místo v rodinné i společenské hierarchii.
Tento systém vznikal po staletí a má dva hlavní důvody. Národ Kuna žije na ostrovech s velice nízkou hustotou osídlení, a tak tu de facto neexistuje hrozba napadení. Tím pádem muži ztrácejí svou klasickou roli obránců.
Druhý faktor je ten, že na ostrovech je velice příznivé podnebí, a tak se potrava získává celkem snadno – je tu dobře rozvinuté zemědělství (ano, v první řadě již zmíněné kokosáky, ale i jiné plodiny) a rybolov. Na trzích pak krásně funguje směnný obchod.
A tak tu vládnou ženy. Řídí zemědělství a rozhodují, jak se bude nakládat s obecní půdou. Rozhodují o tom, co a kdy se prodá, nakoupí nebo vymění.
Pokud nějaký muž plánuje jakýkoliv obchod (třeba i s rybou, kterou sám ulovil), musí nejdříve oslovit svou ženu s žádostí o radu a svolení, protože je to ona, kdo má klíče k materiálním statkům.
Svatba nebo úprk
V den svých pátých narozenin čeká dívky z kmene Kuna iniciační obřad – tajemný rituál, během něhož se holčičce propíchnou uši a nos, aby mohla dostat své první šperky – malý kroužek do nosní přepážky a velké zlaté náušnice symbolizující slunce. Tyto šperky pak „rostou“ s dívkou – postupně dostává od příbuzných stále větší, jejich velikost a lesk mají totiž odrážet dívčino dospívání.
V pubertě pak dostává další šperky – náhrdelníky a náramky na zápěstí a kotníky.
Ve věku třinácti až čtrnácti let se dívka považuje za dospělou. Čeká ji další přechodné období a přechodový rituál. Stěhuje se do speciální chýše, kde se začíná připravovat na roli ženy a manželky.
Zatímco její rodina pro ni hledá vhodného partnera, mladá dívka má projít iniciačním rituálem – dospělé ženy ji opatrně polévají vodou s okvětními lístky. Tímto z ní jakoby smývají dětství a veškeré dětské zážitky. Po omývání je její tělo připraveno na lásku a manželství.
V jejím rodném domě mezitím život běží naplno – přicházejí zájemci o uzavření manželství, sousedé i příbuzní nosí dary, večer se pořádá veselka, kde se zpívá a tančí. Třetí den oslav má dívka ukázat na mladíka, jehož si přeje za muže.
A v tu chvíli přichází ta nejzajímavější (alespoň z pohledu Evropana) část celého rituálu.
Dotyčný má totiž tři pokusy utéct před svatbou a nevěstou. Pokaždé ho ale pronásledují přátelé a sousedé oné dívky. Pokud se mladíkovi přece jen podaří utéct, může si dívka vybrat novou „oběť“. A celý ten cirkus začíná odznova.
Dívka, kterou brzy čeká starání se o domácnost, tímto způsobem dává ženichovi možnost volby.
Po skončení svatebního obřadu a slavnosti se šťastný novomanžel stěhuje do domu své milé.
Když chlapi rodí děti
Další prastarou a pro Evropany velice prazvláštní tradicí je takzvaný „společný porod“. A ne, není to o tom, že manžel doprovází svou ženu do porodnice, tam ji drží za ruku a snaží se jí být oporou.
U příslušníků národa Kuna muž „rodí“ se ženou – a to téměř doslova. Místní věří, že se Měsíc (jedno z jejich nejvyšších a nejuctívanějších božstev) zrodil z vod divoké řeky. Proto ženy z kmene Kuna dávají přednost porodu přímo ve vodním živlu.
Budoucí otec několik dní před očekávaným porodem končí s jakoukoliv prací a snaží se odpočívat spolu s manželkou. Jakmile se spustí porod, chová se muž tak, jako by porod prožíval sám.
Místní věří, že pokud bude otec hlasitě řvát bolestí a naříkat, část utrpení přejde na něj a rodičce se pak uleví. Tímto trikem se rovněž snaží obalamutit zlé duchy a odlákat jejich pozornost od rodící ženy.
Jakmile dítě přijde na svět, matka jej omyje v říční nebo mořské vodě. Pak se sama celá ponoří do vody a chvíli odpočívá, aby se záhy mohla vrátit ke svým každodenním povinnostem. Avšak novopečený otec musí ještě několik dní odpočívat v houpací síti, než opět začne něco dělat.
Děti políbené Měsícem
Národ Kuna má ještě jednu prazvláštnost: jsou totiž na prvním místě, co do počtu narozených albínů – zhruba jeden novorozenec na každých 150 obyvatel. Kuna jsou přesvědčeni, že měsíční děti (vskutku poetické označení pro albíny) přijdou na svět, pokud otec nebo matka příliš dlouho hledí na noční nebe.
Měsíční děti mají v životě komunity speciální roli – chrání Měsíc před mýtickým drakem, jenž se ho snaží pozřít během zatmění. Během zatmění se pak konají speciální rituály – měsíční děti vycházejí do ulic s praky či s luky a šípy, tančí bojový tanec a brání Měsíc před „smrtí“.
Američtí i evropští vědci už dávno přišli s racionálním a medicínsky podloženým vysvětlením – národ Kuna žije na velice omezeném území a sňatky uzavírá výhradně v rámci vlastního kmene (i když se samozřejmě snaží hledat partnery ze sousedních vesnic či ostrovů). I tak ale dochází k šíření určitých genů. A pokud oba rodiče mají v sobě gen pro albinismus, nastává vysoká pravděpodobnost, že se dítě narodí jako albín.
Sami Kuna jsou však přesvědčeni, že za to může Měsíc a jeho mocná magie. Věří ve zvláštní pouta albínů s božstvy. Proto se o měsíční děti pečlivě starají a chrání je před těžkou fyzickou prací.
Seznam použitých zdrojů:
