Článek
Původní etnika, obývající severní oblast Ruska, Dálný východ a Sibiř, od nepaměti věřila, že vše na tomto světě je propojené a nerozlučně spjaté – svět mrtvých i živých, svět lidí a svět zvířat atd. A že lidé nejsou žádnými vládci přírody, ale jen její malou součástí. Nejvíce uctívali duchy přírody, zvířat a předků. A právě na základě této víry vznikla řada tradic a obřadů, které běžnému Evropanovi mohou připadat divné, či dokonce děsivé.
Krvavá svatba
Svatba jednoznačně patří mezi nejdůležitější obřady u každého etnika a národa. Mezi původními obyvateli severního Ruska mají bezpochyby nejpodivnější svatební tradice Čukčové. Předtím, než mladý muž mohl požádat otce milované dívky o její ruku, musel pro něj rok pracovat – pomáhal s vedením domácnosti nebo pásl soby. Pokud pracoval poctivě a pan otec s ním byl spokojený, teprve tehdy mohly začít přípravy na svatbu.
Těsně před východem slunce probíhá rituál s názvem uavynragtatgyrgyn, neboli odvoz nevěsty do domu ženicha. Jako první k rodině nevěsty dorazil družba, který měl zkontrolovat, zda je nevěsta pořád ve své původní rodině a pod dohledem. Poté dorazil ženich v nejkrásnějším spřežení, které si mohl dovolit. Po rituálním uvítání musel ženich dokázat, že má nejen na krásné spřežení, ale že má i talent – musel zazpívat a zatančit. Pokud se matce nevěsty jeho tanec a zpěv líbily, pak své dceři požehnala a slavnostně jí předala vybavení do nové jurty: speciální panenku jako symbol pokračování rodu a věno. Před domem ženicha ji už čekala tchyně, aby ji mohla okamžitě zaúkolovat – dívka musela ukázat, že je dobrá hospodyně a že umí zapálit a udržovat oheň.
A jelikož podle jejich víry je vše na světě propojeno, svatby se musí účastnit i duchové a posvátná zvířata. Pokud tchyně byla s nevěstou spokojená, šaman sobí krví namazal dívce na obličej rituální symboly, které měly zpečetit její příchod do nové rodiny. Krvavé rituály tím však zdaleka nekončily: novopečená manželka měla sobovi, jenž ji přivezl, pustit žilou (tím symbolicky dokázala, že se nechystá vrátit do rodného obydlí) a potřít sobí krví saně a kosti zvířat, které se pak položily před vstup do jurty – pro štěstí. Zbytek krve smíchala s popelem, rozetřela si směs mezi dlaněmi a teprve poté zažehla nový rodinný oheň. Pokud oheň hořel krásně, čekal novomanžele poslední rituál, jenž zároveň byl prvním, kterým procházeli spolu jako pár. Šaman je vyvedl z jurty, svázal dohromady jejich ruce a pak zavázal oči. Smysl tohoto rituálu je jasný – i ve tmě by měli být schopni najít cestu domů.
Dobývání nevěsty
U Itelmenů – obyvatel Kamčatky a Magadanské oblasti – se svatební zvyklosti od čukotských přece jen liší. I tady sice musí mladík, jenž má o dívku zájem, rok pomáhat jejímu otci. Musí se však zalíbit i dívce samotné – proto, aby se nebránila, až nadejde den dobývání.
Pokud otec dívky byl s mladíkem spokojen, zhruba po roce mu schválil „dobývání“: musel pronést „Gvatej!“ – což znamená „Chyť!“. Tím vlastně dal své svolení ke svatbě. Svolit ale musela i samotná nevěsta. Ta měla před ženichem utíkat – jen krátce a symbolicky, pokud jí byl sympatický. Pokud ale o mladíka nestála, musela před ním utéct doopravdy. Po otcově svolení ji totiž měl mladík chytit, rozřezat nebo roztrhat šněrování a pásky na spodním prádle a dotknout se dívky na intimních partiích. Pokud dívka nesouhlasila, utíkala a bránila se – pak jí měli na pomoc přispěchat její bratři či jiní příbuzní. Pokud ale bylo dobývání úspěšné, ženich jako důkaz vítězství sundal z krku svůj náhrdelník a vložil jej do spodního prádla nevěsty.
Porod vkleče
Je tu snad jen jedna událost, se kterou se pojí víc tradic a pověr než se svatbou. A tou je zrození nového života. Těhotenství a porod v takto nehostinných podmínkách jsou velice náročné, proto tu vzniklo mnoho pravidel a pověr, jež měly rodičce pomoci a ochránit ji i její dítě. Nejvíce rituálů a tradic spojených s porodem mají opět Čukčové. Tento národ věřil, že v žádném případě nikdo nesmí ženě během porodu pomáhat – jinak by tím rozhněval duchy a nadpřirozené síly. Věřili totiž, že zrození nového života řídí nejvyšší božstvo, které hlídá duše zemřelých a posílá je zpět na zem. Jakýkoli zásah do dění bohů a duchů se trestá.
A tak ženy rodily samy, vkleče a opřené o lokty. Nesměly na sebe upoutat pozornost zlých duchů, a tak se snažily rodit tiše, bez křiku a nářku. Pokud se manžel rozhodl (z jakéhokoliv důvodu) své ženě během porodu pomoci, čelila pak po zbytek svého života posměchu celé vesnice. Chlap samotný pak měl nelichotivou přezdívku „porodník“. Posmívali se i dítěti, jež přišlo na svět s pomocí jiné osoby. A tak se rodičky raději snažily všechno zvládnout samy – včetně přestřižení pupeční šňůry.
Rakve v korunách stromů
Zrození života bylo spojováno s mnoha tradicemi – stejně tak jako odchod z tohoto světa. Pohřební rituály v nehostinné Sibiři byly a jsou dosti svébytné. Jakuti, Něnci nebo Burjati praktikovali takzvané vzdušné pohřby – rakev s nebožtíkem byla pověšená na strom, nikoliv zahrabaná do země. Zůstala tam, dokud se tělo nerozložilo. Některé národy takto pohřbívaly všechny, jinde jen význačné členy komunity. Věřilo se, že pak je zesnulý blíže duchům.
Evenové nebožtíka vždy oblékli do jeho nejlepších šatů, uložili do dřevěné lodičky (která ho měla dopravit do říše zemřelých) a umístili ji na strom nebo speciální sloupy. Rakev a stromy polévali sobí krví, pod nimi stavěli stan zesnulého, kam uložili jeho věci. Nanajci zesnulému dávali na nohy kameny – aby v noci nehonil duše živých. U hlavy mu pak pokládali jídlo a vodu – opět, aby neměl důvod vracet se do rodné vesnice. V oblasti Sacha (dnešní Jakutsko) se odpradávna uctívali koně, a tak, pokud byl nebožtík váženým členem komunity, zavěšovali na strom vedle hrobu koňskou hlavu a kopyta.
U Nanajců se ihned po smrti člověka jeho věci musely vynést z jurty (opět, aby se pro ně nevracel). Některé předměty mu pak dávali i do rakve. Mrtvé nikdy nevynášeli dveřmi, ale speciálně vyraženým otvorem – opět, aby pak nenašel cestu zpět domů.
U Korjaků nejposvátnějším posmrtným rituálem bylo rozříznutí břicha zesnulého – jeho vnitřnosti musely zůstat nedotčené, aby z nich šaman mohl vyčíst příčinu smrti.
Tělo se pak spálilo spolu s veškerými věcmi nebožtíka – pálily se jeho zbraně, domácí vybavení, sedlo a oblečení. Sousedé pak mohli do ohniště přidat i nějaké další věci – byly to dary pro jejich zesnulé příbuzné. Během tohoto prazvláštního pohřbu se nemělo truchlit. Ženy měly zpívat a muži spolu zápasit. Před odchodem museli všichni několikrát obejít spáleniště proti směru slunce, aby zamotali své stopy a tím zmátli zlé duchy.
Není mytí jako mytí a peeling jako peeling
Je jasné, že v drsných a mrazivých podmínkách severu je těžké dodržovat hygienické návyky tak, jak je známe my. V tundře sněží devět měsíců v roce, a i v „létě“ je voda v místních tocích ledová. Na koupání to tam zkrátka není, a tak je jasné, že místní neměli moc velkou chuť se mýt. „Očista“ zde probíhala jinak – sešli se kolem ohniště v jurtě nebo čumu, navlékli na sebe co nejvíc oblečení a pořádně se zapotili. Poté se svlékli a navzájem si škrábali pokožku jakýmisi škrábátky z kostí malých zvířat. Takže takový tak trochu peeling.
Poté se natřeli tulením tukem, který vytvářel ochrannou vrstvu proti vysoušení, podchlazení i některým bakteriím. Během vlády Sovětů se úředníci snažili místní národy trochu „zcivilizovat“ – a to i v otázkách hygieny. Stavěli jim klasické ruské báně (něco na způsob finských saun) a nutili je používat mýdlo. Nic dobrého ale z toho nevzešlo. Mezi místními se zvýšila nemocnost i úmrtnost. Jejich těla zkrátka nebyla na horkou vodu a mycí prostředky zvyklá.
Medvědí tanec
Korjakové (národ žijící na Kamčatce, Čukotce a v Magadanské oblasti) spojovali své tradice s bájným zvířetem, které umírá a znovu ožívá. Když se lovec vrátil z lovu, všichni obyvatelé komunity vyšli ven, aby přivítali „hosta“ – zabité zvíře. Poté, co zvíře stáhli z kůže, musela si jedna z žen obléknout jeho kožich a zatančit rituální tanec, v němž zvíře prosila, aby se nezlobilo a bylo lidem nakloněné. V domě lovce se připravilo slavnostní pohoštění, největší talíř byl pak připraven právě tomuto „hostu“. Jídlo, které tam bylo, mělo zůstat nedotčené.
Bylo však důležité zvíře nejen správně přivítat, ale i důstojně se s ním rozloučit. Proto se na jeho počest pořádala jakási rekonstrukce celého lovu – jeden z lidí si vzal medvědí kožich a bojoval s „lovcem“. Pak ale souhlasil s výměnou – dostal od lidí dary a jim na oplátku dal svůj kožich. Korjakové věřili, že právě tyto rituály pomáhají zabitým zvířatům vrátit se zpět k životu.
Seznam použitých zdrojů:
