Článek
O otroctví ve Spojených státech se většinou mluví jako o jedné z nejbolestivějších kapitol dějin této země, realita však byla ještě mnohem brutálnější. Stát, který dnes sám sebe označuje za kolébku moderní demokracie, tehdy aktivně používal mnoho praktik starších otrokářských civilizací, pro něž byli lidé jen směnným zbožím.
První koráby naložené otroky připluly na americký Jih už začátkem 17. století a záhy se tato trasa stala oblíbeným dopravním koridorem mezi západní Afrikou a Novým světem. Podle některých odhadů začátkem 19. století v Severní Americe pracovali minimálně čtyři miliony otroků.
Nejednalo se však pouze o Afričany – sváželi sem i Evropany, jednalo se především o odsouzence a trestance. Rozdíl byl de facto jen v ceně – Evropané byli zhruba čtyřikrát dražší. Někdo si pro parádu rád koupil bílého otroka, většina plantážníků však měla jasno – afričtí otroci měli větší výdrž, byli méně „nároční na údržbu“ a hlavně levní. A podle toho se s nimi také zacházelo – jako se zbožím s nízkou pořizovací cenou.
Jeden zákon, co mění vše
Na začátku 19. století ale přišel zlom: roku 1807 britský parlament schválil zákaz atlantického obchodu s otroky – krok, který byl na svou dobu téměř neuvěřitelný. A jelikož se Spojené státy musely řídit britskými zákony, tehdejší prezident Thomas Jefferson podepsal listinu zakazující dovoz nových otroků z Afriky a dalších oblastí.
Zní to sice krásně – jenže otrokářství jako takové se nikdo zakazovat nechystal. A otrokáři jen začali hledat nové mezery v systému. A samozřejmě je našli.
Co není zakázané, je povolené: vnitřní trh s lidmi
Dovoz otroků byl zakázán, ale otrokářství v Americe jen kvetlo – obzvlášť v jižních státech. V Louisianě, Alabamě či Mississippi začínala velkolepá éra krátkovláknitého bavlníku. A to není vše – začátkem století byl vynalezen odzrňovací stroj, což způsobilo prudký růst zisků místních plantážníků. Bavlna vystřelila na žebříčku rentability a nechala tabák i další plodiny daleko za sebou. O kousek víc na sever se ale plantážníci takové štěstí neměli – v Tennessee, Kentucky, Arkansasu, Missouri a sousedních státech se půda rychle vyčerpávala a plodinám se přestávalo dařit.
Nastala zvláštní situace: na Dolním Jihu zoufale chyběli otroci, zatímco u sousedů jich bylo najednou příliš. A tak se rozjel obchod, který byl sice na hraně etických norem, jinak ale zcela legální – otroci se prostě přeprodávali mezi státy. Zákaz se totiž týkal jen dovozu, nikoli těch, kteří už na území USA žili. Jenže pokud by se všichni použitelní otroci prostě prodali na Jih, v jiných státech by zkrátka chyběli. A tehdy se zrodil plán, jenž v historii USA patří k těm vůbec nejtemnějším.
Americké „chovné“ stanice: zrůdnost, co zděsí i otrlé
Nápad na organizaci takzvaných množíren pro otroky vznikl údajně ve Virginii. Právě tamní otrokáři se rozhodli, že jelikož není odkud brát nové otroky, je potřeba je zkrátka. A tak se zrodil systém takzvaných „chovných stanic“, kterým se pak říkalo i „množírny“, kde se otroci stali doslova reprodukčním materiálem. Byli vybíráni hodně pečlivě – jednalo se převážně o mladé a hlavně silné a vitální lidi. Museli mít zdravé zuby a vlasy, žádné choroby a fyzické nedostatky či neduhy. Po přísné selekci tu byly mladé dívky nuceny rodit stále dokola – zkrátka takové živé inkubátory. Muži, kteří byli vybraní jako „plemenní“ otroci, zas měli za úkol oplodnit co nejvíce žen – zhruba padesát až dvě stě během svého působení na chovné stanici.
Někteří však vydrželi na této záviděníhodné pozici i několik desítek let – dochovaly se dokonce informace o několika otrocích, kteří údajně zplodili přes dvě stě dětí. Celý systém byl vskutku dobře promyšlený – čím víc dětí žena porodila, tím více výhod mohla získat. V některých státech pak po dosažení určité normy mohla dokonce obdržet list o propuštění a stát se svobodným člověkem. Totéž platilo pro muže, kteří měli „dobré výsledky“.
Někteří obzvlášť mazaní majitelé těchto chovných stanic si vymysleli i další přivýdělek – za určitý poplatek prodávali místo u kukátek. Jinde se do výroby nových otroků zapojovali i sami majitelé plantáží – pokud se jim některé dívky líbily, zabírali si je pro sebe. Děti pak prodávali na Jih stejně jako všechny ostatní otroky.
Demografie otroctví
Podle současných výzkumů americké otrokyně měly své první dítě přibližně v 18 až 20 letech. Dále pak rodily pravidelně zhruba v dvouletých intervalech, což odpovídá tehdejší sociální politice „přirozené přírůstku“ otrocké populace. Kolem 20. let 17. století a až do zrušení otroctví se tak na území Spojených států místním afroameričankám narodilo až deset milionů nových otroků.
Zároveň více než 60% všech těchto porodů spadá do období po roce 1830 – tedy do doby, kdy byl zakázán dovoz nových otroků z Afriky a vnitrostátní reprodukce se tak stala hlavním zdrojem pracovních sil. Tehdy americké otrokyně rodily v průměru devět dětí, což znamená, že populační růst byl vysoký a také dlouhodobě udržitelný. Část moderních badatelů však tato čísla většinou vykládá jako výsledek „standardní reprodukce“ uvnitř zotročené komunity – a nečiní významný rozdíl mezi běžnou rodinnou porodností a organizovaným „chovem“ lidí.
Metody, ze kterých mrazí
Celý systém se postupem času zdokonaloval a zpracovával. Po mužích se vyžadovalo, aby během jednoho roku oplodnili alespoň dvanáct žen. Pokud ne, byli bez milosti prodáni na plantáže na nejtvrdší práce. Aktivní „plemenáč“ měl životnost zhruba sedm až deset let – pak většinou dostával lehčí práce na statku. Dlouho se o celém systému mlčelo, a dokonce i řada historiků trvala na tom, že jde o omyl nebo při nejmenším zkreslené informace.
Tvrdili, že se na těchto farmách „chovali koně“, ne lidé. Postupem času ale pravda vyšla najevo. Mimo jiné bylo odhaleno, že pokrevní příbuznost se zde nijak neřešila a že některým otrokyním se na hlavu nasazovaly pytle, aby nepoznaly, s kým jsou. Plantážníci zkrátka chtěli jen výsledky, a tak do procesu se často zapojovali sami otrokáři, jejich synové i dozorci – zneužívání žen bylo systémové a všudypřítomné. Teprve ve druhé polovině 20. století o tom začali badatelé mluvit a psát.
Otroci nad zlato. Doslova
Celé je to šokující, avšak to nejvíc neuvěřitelná část příběhu se neodrhrávala na plantážích, ale ve státní správě. V první polovině 19. století činil celý zlatý fond Spojených států – včetně státních obligací – zhruba 800 milionů dolarů. V zemi však bylo něco mnohem cennějšího. A to byli právě otroci. Jejich hodnota v té době činila přibližně čtyři miliardy. Což je zhruba pětkrát víc než zlato. Rozmnožování otroků se stalo natolik výnosnou činností, že se otroci začali používat jako finanční instrument: otrokáři je zastavovali v bankách, dále sloužili jako záruka úvěrů a celkově byli považováni za nejlikvidnější „měnu“ v oběhu Spojených států.
Je to ekonomický paradox hraničící s šílenstvím, který dodnes mnozí Američané odmítají přiznat. Jenže čísla, dokumenty i lidské osudy mluví jasně – otroctví nebylo jen morální selhání. Bylo to gigantické, dokonale promyšlené odvětví průmyslu založené na lidských životech.
Seznam použitých zdrojů:
