Článek
Otroctví již od nepaměti bylo součástí lidské historie. Ano, začátkem středověku v Evropě sice zaniklo a hojně se odsuzovalo jako součást pohanských tradic. Avšak po objevení Ameriky tento fenomén znovu oživl.
Evropané, kteří kolonizovali Nový svět, nedokázali si podrobit místní původní obyvatele. Zároveň ale potřebovali nějakou levnou (ideálně zcela bezplatnou) pracovní sílu. A tak si začali dovážet otroky z Afriky. Většinu z nich čekal nezáviděníhodný osud – úmorná práce na plantážích. Jenže tu byli i ti, kterým bílí pánové předurčili zcela jiný úděl – vyrábět nové otroky. A to doslova.
Mocipáni a jejich nelibost vůči omezování otroctví
V první čtvrtině 19. století začaly některé státy Nového světa (tedy Severní i Jižní Ameriky) podnikat první kroky v boji proti instituci otroctví. Guvernéři některých kolonií jménem evropských panovníků vyzvali plantážníky i otrokáře k omezení využívání otrocké práce. Avšak od této de facto bezvýznamné výzvy k faktickému zrušení otroctví na celém americkém kontinentu uplynulo ještě mnoho let.
Někteří plantážníci byli často bohatší než mnozí politici a daleko mocnější než tehdejší vzdělanci, kteří jako první začali volat po zrušení této barbarské a nelidské praktiky. A všichni dobře víme, ti bohatí si někdy mohou zaplatit i spravedlnost. A tak ve výsledku v drtivé většině kolonií otroctví zůstalo zachováno. Zákaz byl zaveden pouze na dovoz nových otroků z Afriky. Oficiálně se tomu říkalo „postupné“ ukončení využívání otrocké práce – jinými slovy až do smrti posledního otroka. Dnes se to ale jeví jako zcela korupční, neetické a pokrytecké.
Vznik fenoménu „otroci na chov“
Začátkem 19. století by však nikoho ani ve snu nenapadlo osvobodit již dovezené a pracující otroky. Naopak – plantážníci vymysleli velmi rafinovaný způsob, jak jejich řady doplňovat. Když zákon zakazuje dovážet nové otroky, je potřeba si je zkrátka „vyrobit“. Milostné poměry na plantážích nebyly zakázány, spíše naopak – byly přímo podporovány.
V některých jižních oblastech byla dokonce stanovena norma počtu dětí, které africké ženy musely porodit. Propočty otrokářů byly jednoduché: více dětí – více pracovníků. Každá otrokyně měla povinnost přivést na svět alespoň deset dětí. Ty, které tuto „normu“ splnily, pak od svých pánů dokonce mohly dostat svobodu. Ostatní zůstávaly otrokyněmi až do konce svého života.
Na řadě plantáží však panovala přísnější pravidla a muže pro otrokyně vybírali jejich majitelé. Tito „otroci na chov“ měli být zdatní a silní, vysocí, svalnatí, se zdravými zuby a bez jakýchkoliv nemocí či tělesných vad. Jedním z takto vybraných mužů byl právě Pata Seka. Jeho i několik dalších (ne)šťastníků zavírali na dlouhé týdny do speciálních baráků, kam jim pravidelně dováželi otrokyně v plodném věku. Měli jen jeden úkol – oplodnit co nejvíce žen.
Příběh Pata Seky
Pata Seka se narodil roku 1828 v Angole ve španělsky mluvící kolonii. Při křtu mu místní kněz dal jméno Roque José Florencio, což bychom mohli volně přeložit jako „Skála Josef Florentský“. A jako skála také vypadal. Už ve svých šestnácti letech byl nebývale vysoký (přes dva metry), velice silný a zdatný. Jeho pán brzy pochopil, že prodejem takového otroka může získat celé jmění. A tak ho také prodal známému brazilskému plantážníkovi Joaquimovi José de Oliveirovi. Patu Seku však nečekaly úmorné práce na poli. Takto výjimečný exemplář měl sloužit jinému účelu – k „výrobě“ dalších otroků.
Všichni víme, jak krutě byli afričtí otroci využívání v Severní Americe. V Brazílii však bylo otroctví ještě brutalnější a mnohem víc zakořeněné v místní kultuře. Bylo základem celé ekonomiky. Lví podíl státních příjmů tvořil právě obchod s otroky. A tak tu vznikl onen vynalézavý způsob, jak doplňovat množství otroků po zákazu jejich dovozu – plantážníci nutili své otrokyně rodit děti.
V mnoha panstvích v Severní Americe narozené děti zůstávaly se svými matkami a pak samy pracovaly pro stejnou rodinu nebo plantážníka. V Brazílii však fungovala celá mašinérie na oplodňování žen a plození dalších a dalších otroků. Tyto děti byly brzy matkám odebrány a prodávány jiným pánům.
Nejslavnějším „výrobcem otroků“ se stal již zmíněný Pata Seka. Pro moderního člověka to zní přinejmenším neeticky, ale pro většinu ostatních otroků té doby se jeho život mohl zdát jako pohádka. O jeho zdraví pečoval bílý pan doktor (většina ostatních otroků lékaře nikdy nepotkala), nemusel vykonávat žádné těžké práce, měl kvalitní jídlo a dokonce se mu dostalo i základního vzdělání. I ženy pro takto cenného otroka byly vybírány velice pečlivě – jen mladé, zdravé a krásné.
Bohužel přesný počet jeho partnerek není dochován, avšak podle odhadů zplodil zhruba dvě stě padesát dětí. Jsou to však pouze ty, které jejich páni pak úředně zaznamenali – reálný počet dětí mohl být mnohem vyšší. Ne všechny se však také dožily dospělosti. A jen několik z nich zůstalo pracovat na Oliveiraových polích, ostatní byly prodány jiným plantážníkům.
Jak to celé probíhalo
„Chovného“ otroka zavírali do baráku s předem vybranými ženami. „Seance“ začínaly na pokyn majitele plantáže. Na průběh celé akce často dohlíželi nejen majitelé otroků, ale i lékař. Po celé akci dostal otrok napít nebo i něco malého k snědku. A pak se to celé opakovalo znovu. Když panovala vedra, lékař trval na tom, aby se tito otroci myli každý den a dostávali větší příjem tekutin. Samozřejmostí pak byl odpočinek a vydatná strava s dostatkem kalorií.
Na rozdíl od běžných otroků měl Pata Seka občas i dovolenou. Tehdy se buď staral o pánovy koně, nebo rozvážel jeho poštu. Po plantáži se mohl pohybovat zcela volně, a tak měl mnoho možností utéct – nikdy se však o to nepokusil. Moc dobře věděl, že pokud by ho chytili, čekal by ho krutý trest. A tak se rozhodl zůstat. Na tehdejší poměry si žil docela dobře, proto se pokaždé poslušně vracel do svého baráku, aby dál pokračoval „ve výrobě“ nových otroků.
Zasloužený důchod a šťastný konec na konec
Za dobře odvedenou práci, roky věrnosti a loajality získal Pata Seka od pána malý pozemek a chýši. Ostatní otroci dostali rozkaz, aby se k němu chovali s úctou. S postupujícím věkem, když už nemohl plnit své povinnosti coby výrobce nových otroků, zůstal žít ve svém domě a staral se o vlastní zahradu. Dodnes nevíme, zda nějak udržoval kontakt se svými dětmi.
V červnu 1862 podepsal prezident Abraham Lincoln zákon, který zahájil konec otroctví v USA. Následovala Proklamace emancipace z 1. ledna 1863, vyzývající k osvobození všech otroků.
Tečku za tím udělal třináctý dodatek ústavy, přijatý Kongresem v lednu 1865 a schválený všemi státy v prosinci téhož roku – otroctví bylo v celé zemi definitivně zrušeno. Avšak otroci v Brazílii získali svobodu až v roce 1888.
Svatba a děti? Pouze jako svobodný muž, nikoliv otrok
Pro mnohé to byl začátek nového života. Avšak pro Patu Seku to nic moc nezměnilo – ten totiž už dávno žil jako svobodný člověk, jen na to teď měl oficiální papír. Jednu změnu ale přece jen podnikl – rozhodl se skoncovat se staromládeneckým životem a v sedmdesáti osmi letech se oženil. Svou manželku Palmiru bezmezně miloval, ona jeho též a také mu porodila dalších devět dětí. Půdu, kterou kdysi dostal darem od svého pána, pak proměnil na malou farmu, která vynášela docela slušné peníze. Bývalý „chovný“ otrok už nevyráběl děti, ale cukrovou třtinu.
Roque José Florêncio (Pata Seka)
Pata Seka měl mnoho zákazníků z řad bohatých lidí, které dřív zásoboval otroky a nyní cukrem. Jeho rodina vedla celkem spokojený život – nebyl to život v přepychu, ale měli všeho dostatek. Roque José Florencio prožil dlouhý a klidný život, údajně se dožil sta třiceti let. A kdo ví, třeba by žil ještě déle, kdyby se mu nestala drobná nehoda – šlápl totiž na hřebík. Celý život byl zdravý a silný, a tak této události nevěnoval příliš velkou pozornost. Jenže do rány se dostala infekce a nakonec se to vyústilo v tetanus. Za pár dní Pata Seka zemřel na otravu krve.
Po jeho smrti se objevilo mnoho lidí, kteří o sobě tvrdili, že jsou potomky legendárního Pata Seky. Avšak oficiální rodová linie Roqueho Josého Florencia vede pouze z jeho jediného manželství s Palmirou. I přesto někteří badatelé zmiňují, že více než 30 % obyvatel nejbližšího městečka Santa Eudóxia jsou potomci právě Pata Seky.
Seznam použitých zdrojů:
