Nejkrutější ruská statkářka: zabíjela po desítkách, svým služebným trhala vlasy i s kousky kůže

Když se dnes mluví o carském Rusku, člověk si vybaví především romantickou, téměř pohádkovou podobu této epochy. Vzpomíná se na plesy, krásné dámy v hedvábných šatech a mladé důstojníky v slušivých uniformách, melodie valčíků a celkově ten aristokratický svět, který pak zmizel s revolucí. Jenže tato hudba měla i jiný doprovod – nevolnictví. Ruský nevolnický systém byl tvrdý a nelítostný. Rolníci byli majetkem svých pánů a jejich životy patřily šlechticům. Fyzické tresty i znásilnění byly takřka na denním pořádku, bylo to zkratka součástí systému.

Násilí nebylo ničím výjimečným, avšak objevovaly se i případy, jež i na tehdejší poměry vyčnívaly svou brutalitou. Jedním z nich byl příběh statkářky Darji Saltykovové, známé pod přezdívkou Saltyčicha. Její zločiny byly natolik děsivé, že se nakonec dostaly až před soud. A v carském Rusku to rozhodně nebylo běžné.

Darja Nikolajevna se narodila 11. března 1730 do velice urozené rodiny. Její otec Nikolaj Ivanov patřil mezi takzvané „stolbové šlechtice“, tedy rod, jehož příslušníci byli po generace zapsáni v oficiálních seznamech aristokracie. Dědeček Avtonom Ivanov byl významným státníkem z doby Petra Velikého a rodině zanechal značné jmění.

Darja byla vychovávána podle nejpřísnějších norem tehdejší šlechty a připravovala se na život ve společnosti. Podle dobových svědectví byla v mládí považována za mimořádně krásnou ženu, bohužel se však nedochovaly žádné portréty, které by prokazatelně zobrazovaly právě Darju Nikolajevnu. Současníci si ale všímali ještě jedné věci, a to její hluboké zbožnosti. Pravidelně navštěvovala kostely, poutní místa a věnovala peníze na církvi.

Vdala se za důstojníka elitní gardové jízdy Gleba Saltykova. Rod Saltykovových patřil mezi nejvýznamnější aristokratické rody carského Ruska. Glebův bratranec Nikolaj Saltykov se později stal polním maršálem a jedním z nejvlivnějších dvořanů za vlády Kateřiny Veliké.

Manželství působilo zvenčí jako úplně obyčejný aristokratický svazek své doby. Darja porodila dva syny – Fjodora a Nikolaje. Nikdo tehdy nemohl tušit, že z této zbožné mladé ženy jednou vznikne obávaná krvelačná milostpaní, jejíž jméno je v Rusku synonymem pro brutalitu a krutost.

Zlom přišel ve chvíli, kdy Darjin manžel zemřel. Bylo jí teprve šestadvacet let a náhle se ocitla v pozici jedné z nejbohatších vdov v zemi. Zdědila rozsáhlé statky v několika guberniích a přibližně šest set nevolníků. Vlastnila velký městský dům nedaleko Kremlu, dále měla několik sídel nedaleko Moskvy.

Ve společnosti se těšila dobré pověsti – všichni ji znali jako hluboce věřící ženu, která pravidelně navštěvuje poutní místa, rozdává almužny a štědře podporuje církev. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že na jejích statcích se odehrává něco úplně jiného a její služebnictvo ji zná jako bezcitnou a krvelačnou bestii.

Svědci později vypověděli, že dokud žil její manžel, nebyla Darja nijak zvlášť násilnická. Po jeho smrti se ale změnila. A změna to byla vskutku dramatická.

Nikdo neví, co onen zlom způsobilo. Zda to byla bezprostředně smrt jejího chotě, nebo to, že Darja Saltykovová poprvé okusila svou moc – předtím všechny záležitosti, týkající se domácnosti i nevolníků, řešil její manžel. Vše to začalo zdánlivými maličkostmi. Špatně umytá podlaha. Nedokonale vyprané prádlo. Nepřesně splněný příkaz.

Rozzlobená statkářka začala služku bít. Jejím oblíbeným nástrojem bylo obyčejné poleno. Když nebylo po ruce, použila kleště na uhlí, váleček na těsto nebo cokoli, co měla zrovna v ruce. Pro nevolníky to nebylo nic zcela neobvyklého – podobné případy se odehrávaly na mnoha statcích. První úmrtí proto nikoho příliš nepřekvapilo. Milostpaní se holt rozhněvala, služka nepřežila. Takové věci se stávaly.

Jenže kolem roku 1757 se z ojedinělých incidentů stal systém. Bití se proměnilo v pravidelný rituál a brutalita začala nabývat až sadistických rozměrů. Saltyčicha zjevně přišla násilí na chuť a z mučení svých svých obětí měla zvláštní potěšení. Nejčastějšími oběťmi byly mladé služky – spekulovalo se, zda jim záviděla mládí či krásu, nebo šťastný manželský život. Občas ale zemřeli i muži. Mnozí byli po brutálním zbití od milostpaní odvedeni do stájí, kde je sluhové ubili biči k smrti. Saltyčicha tomu často přihlížela. Paradoxní je, že tehdy jí bylo sotva třicet let.

Postupem času začala být její brutalita stále vynalézavější. Některé dívky nechala přivázat nahé ke sloupu na mrazu. Jiné nechávala hladovět nebo je polévala vařící vodou. Jedné z nevolnic nechala před smrtí opálit svíčkou vlasy. Když žena zemřela, položili na její zmrzlé tělo živé nemluvně – dítě oběti. Dítě samozřejmě během noci umrzlo. Jinou ženu v listopadu na rozkaz Saltyčichy zahnal služebník do rybníka a držel ji tam několik hodin ve vodě po krk. Nešťastnice pak zemřela na podchlazení.

Saltyčicha měla i své vlastní „zábavy“. Jednou z nich bylo tahat oběti po domě za vlasy (až jim urvala lokny i s kousky kůže) či za uši rozpálenými kleštěmi na kulmování vlasů. Mezi zavražděnými byly dívky, které brzy měly mít svatbu, těhotné ženy i dvě dvanáctileté dívenky.

Služebnictvo i nevolníci ze statků Darji Saltykovové se opakovaně pokoušeli bránit. V letech 1757 až 1762 bylo na statkářku podáno celkem jednadvacet stížností. To však k ničemu nevedlo. Saltykovová byla bohatá a měla dobré jméno, a tak díky svým kontaktům a úplatkům se jí pokaždé podařilo vyhnout trestu – někdy dokonce docílila toho, že stěžovatelé sami skončili na nucených pracích. A pokud ne, tak je pak čekal „zasloužený“ trest od milostpaní.

Poslední obětí byla v roce 1762 mladá dívka Fjokla Gerasimova. Po brutálním bití, vytrhávání vlasů a pálení kleštěmi od Saltyčichy ji nechali služebníci zakopat zaživa do země.

I když všechny své zločiny se Darje Nikolajevně zdatně dařilo ututlat, postupně se začaly šířit zvěsti a drby. O jejích zvěrstvech se začalo šuškat i v Moskvě. Lidé si vyprávěli hrůzostrašné příběhy – například že bohatá vdova si nechává upéct v peci a pak jí nemluvňata nebo pije krev mladých dívek. Tyto pomluvy byly samozřejmě hodně přehnané a zkreslené, avšak realita byla i beztak hodně děsivá.

I když navenek se Darja Nikolajevna snažila udržovat pověst pobožné vdovy, měla i několik poměrů. Nejdéle trval její vztah se zeměměřičem Nikolajem Ťutčevem, dědečkem slavného básníka Fjodora Ťuťčeva. Když se ale Ťutčev oženil s jinou ženou, Saltyčicha zuřila. Nařídila svým nevolníkům, aby bývalého milence zabili – nejprve chtěla odpálit jeho dům podomácku vyrobenou bombou. Sluhové však dostali strach – zabít nevolníka je jedna věc, avšak vražda šlechtice znamenala jistou popravu. Saltyčicha proto připravila další plán: přepadnout Ťutčeva a jeho ženu z úkrytu v lese během cesty z Moskvy na jejich statek. Jeden ze spiklenců však zeměměřiče anonymně varoval a novomanželé jen tak tak unikli smrti.

Možná by se o zločinech Saltyčichy nikdy nikdo nic nedozvěděl, kdyby se dva nevolníci neodhodlali k zoufalému kroku. Savelij Martynov a Jermolaj Iljin se v roce 1762 dostali až k právě korunované carevně Kateřině II. a předali jí supliku.

Neměli už moc co ztratit – Saltyčicha totiž zavraždila jejich chotě (Iljinův příběh byl obzvlášť děsivý – statkářka postupně zabila všechny tři jeho ženy).

Carevna zpočátku nebyla nakloněna tomu, aby se kvůli nevolníkům šla do střetu se šlechtou. Jenže rozsah a brutalita zločinů Saltyčichy ji šokovaly, navíc chtěla ukázat, že její vláda přináší spravedlnost a je ochotná naslouchat svým poddaným ze všech sociálních vrstev. A tak se rozhodla uspořádat veřejný a exemplární proces.

Vyšetřování trvalo roky. Saltyčišini příbuzní se snažili případ ututlat a vyšetřovatele uplácet. Nicméně vyšetřovatelé zjistili, že v letech 1757 až 1762 zemřelo na statcích Darji Saltykovové za podezřelých okolností 138 nevolníků. Z nich bylo 50 osob oficiálně vedeno jako „zemřelých na nemoc“, 72 lidí se evidovalo jako „zběhlí“ a dalších 16 žen bylo v evidenci vedeno jako „přestěhovaly se za manželem“. Vyšetřovatelům se podařilo shromáždit důkazy, díky nimž obvinili Darju Saltykovovou z vraždy 75 lidí.

Moskevské Justiční kolegium však dospělo k závěru, že v 11 případech nevolníci Darju Nikolajevnu křivě obvinili. Ze zbývajících 64 případů bylo 26 označeno „ponechat v podezření“, což znamenalo, že důkazy nebyly považovány za dostatečné.

Za zcela prokázané tak soud nakonec uznal 38 brutálních vražd, které Darja Saltykovová spáchala. Sama obviněná svou vinu nikdy nepřiznala a neprojevila ani špetku lítosti. Oficiální rozsudek padl až v roce 1768. Kateřina II. označila Saltyčichu za „nelidskou vdovu“ a „zrůdu lidského rodu“. Šlechtična byla zbavena titulu a veřejně zostuzena – hodinu stála na náměstí připoutaná k pranýři s cedulí „mučitelka a vražedkyně“.

Poté byla doživotně uvězněna v klášteře v podzemní cele bez denního světla. Strávila tam více než třicet let. Některé prameny uvádějí, že už po několika letech přišla o rozum. Synové ji nenavštívili ani jednou. Darja Nikolajevna Saltykovová zemřela v roce 1801 ve věku 71 let. Nikdy neprojevila lítost nad tím, co udělala.

Seznam použitých zdrojů:

Murderpedia

Big picture

Kafe.cz

Wikipedie

Istoria.ru

AiF