Strhli ji z vozu a rozřezali střepy: děsivý konec nejchytřejší ženy starověku

Hypatie Alexandrijská se řadí k těm vzácným historickým postavám, u nichž se člověk neubrání otázce, jak by jejích život vypadal, kdyby se narodily o tisíc let později. Byla to nadaná matematička, astronomka i filozofka, ale také učitelka. Žila v době, jež se tvářila, že je otevřená velkým myšlenkám (a asi to tak do jisté míry také bylo, hlavně pokud to porovnáme se středověkem).

Na ženský pokrok ve vědě ale ani tehdejší svět nebyl příliš zvědavý. I přesto ale Hypatie dokázala dobový strop prorazit způsobem, který zanechal stopu ve vědě i kultuře. Její příběh je plný světla, ale končí v temnotě fanatismu – a právě tato kontrastní linka působí až nečekaně moderně.

Alexandrie: město, kde se rodila moudrost
Hypatie se narodila kolem roku 355 v Alexandrii, městě, které se tehdy vnímalo jako centrum civilizace. Nacházelo se na pomezí tří kontinentů, překypovalo obchody, učenými disputacemi, vůní pryskyřice i hlukem přístavu. Byla to křižovatka, kde se střetávali obchodníci z Afriky se syrskými filozofy a kde bylo možné v jedné ulici koupit koření, v další poslouchat Aristotelovy výklady a v té třetí si nechat vykládat budoucnost.

Hypatiin otec Theón, vážený matematik a astronom, si brzy všiml, že má jeho dcera velice pohotový a pronikavý rozum a chytá věci na první dobrou. Nechtěl z ní mít obyčejnou „ženu v domácnosti“, toužil z ní vychovat vzdělance a hlavně člověka, který se nebude bát klást otázky. Dnes bychom řekli, že z ní chtěl mít „renesančního člověka“ – jenže renesance si musela ještě tisíc let počkat. Hypatie měla oproti většině žen té doby výhodu: v Alexandrii panovaly volnější poměry než v konzervativních Athénách. Ženy se sice stále pohybovaly primárně v domácnosti, ale mohly pracovat, podnikat a občas se i účastnit veřejného života. Vzdělání pro ně bylo dostupné, nebylo to ale zcela běžné.

Theón si toho byl dobře vědom a vedl dceru způsobem, který by leckterému sousedovi připadal šílený: sám ji učil geometrii, astronomii a filozofii. Z Hypatie tak vyrostla žena nejen krásná a vzdělaná, ale zároveň natolik sebejistá, že se rozhodla nevdávat – možná podle novoplatonských ideálů, možná proto, že manželství vnímala jako zbytečné pouto, které zasahuje do práce a myšlenek.

Profesorka, kterou vnímala celá Alexandrie: když se matematika mění v poezii
Kolem roku 400 začala Hypatie přednášet v Museionu, což byla instituce na pomezí univerzity, knihovny a filozofické arény. Do její učebny se valili studenti z celého Středomoří, protože její styl přednášení o Platónovi a Aristotelovi byl unikátní a neopakovatelný. Její lekce měly pověst něčeho jako je dneska TED talk (krátké a úderné inspirativní přednášky). Mělo to vše – jasné myšlenky, přesné formulace, ale také charisma člověka, který svůj obor opravdu miluje.

Po smrti otce převzala vedení jeho školy, což z ní v podstatě udělalo ředitelku jedné z nejvýznamnějších vzdělávacích institucí tehdejšího světa. Věnovala se matematice, astronomii a novoplatonismu – tedy disciplínám, které tehdejší svět pokládal za vrchol intelektuální práce.
Její vlastní spisy se bohužel téměř nedochovaly, víme ale, že psala komentáře ke klíčovým matematickým textům. Vysvětlovala komplikované algebraické postupy v Diophantově Aritmetice a rozebírala geometrické tvary v Apolloniových Kužnicích. To vše jazykem, který dokázal zaujmout i lidi, kteří by si jinak na matematiku netroufli. Svým přístupem tak předběhla dobu podobně jako Ada Lovelace, která o tisíc let později popsala první algoritmus pro výpočetní stroj.

Vynálezy, jež měnily svět: když si filozofka sedla ke hvězdám
Hypatie ale nezůstala jen u učení a teoretického vědeckého zkoumání, byla i vášnivou a nadanou vynálezkyní. Mnozí současní badatelé jsou přesvědčeni, že to byla právě ona, kdo sestrojil přenosný astroláb – přístroj, jenž umí určit polohu hvězd i slunce a který byl po staletí základním navigačním nástrojem evropských námořníků.

Pro tehdejší mořeplavce, kteří pochopitelně neměli žádný jiný navigační systém a během bouřky je moře někdy odneslo i desítky kilometrů od původního kurzu, to byl nepostradatelný nástroj. A vytvořila ho žena z Alexandrie – což je samo o sobě fascinující.
Hypatie učila své studenty měřit úhly, pozorovat, analyzovat a měřit pohyb planet a orientovat se podle polohy nebeských těles. Astroláb se tak stal předchůdcem moderní planisféry a astronomové jej v trochu předělané podobě používají dodnes.

Mnozí současní vědci uznávají, že Hypatiin způsob myšlení byl pozoruhodně moderní: spojovala teoretickou vědu s praktickým využitím a ukazovala, že matematika může být krásná právě tím, jak se prolíná s realitou.

Politika: tanec na ostří nože
Hypatie byla natolik uznávanou vědkyní, že ji respektovali představitelé všech tehdejších náboženství. Vážili si jí pohané i křesťané, což v tehdy vyhroceném prostředí Alexandrie nebylo vůbec běžné. Hypatie byla dost chytrá a inteligentní na to, aby své náboženské preference nedávala nijak najevo a zachovávala nestrannost. Díky tomu měla zajištěné postavení i mezi politickou elitou tehdejší Alexandrie. I když se to ze začátku jevilo jako správná strategie, nakonec se jí to stalo osudným. Ocitla se totiž mezi dvěma ohni – mezi dvěma mocnými muži: římským prefektem Orestem a ambiciózním křesťanským biskupem Cyrilem.

Jelikož byla Hypatie blízkou poradkyní Oresta, společností se pomalu ale jistě začaly šířit zvěsti, že brání smíření mezi oběma politiky. Atmosféra ve městě houstla, křesťané se radikalizovali a úpěnlivě hledali viníka. A tak stačilo pár dobře mířených pomluv – že Hypatie rozdmýchává oheň nepřátelství mezi muži, že používá čáry, že její vliv je nebezpečný – a napětí přerostlo v otevřenou nenávist.

Smrt, která otřásla Římskou říší
Situace se zcela vyhrotila během Velkého půstu. Jednou v podvečer, když se Hypatie vracela domů, rozlícený dav napadl její vůz. Násilím ji odvlekli do Kesarionu – bývalého pohanského chrámu v Alexandrii, který byl tehdy už přestavěn na křesťanský kostel.
Tam ji brutálně zavraždili. Nešlo jim pouze o to ženu usmrtit – chtěli ji mučit. Útočníci použili ostraka (střepy hliněného nádobí či střešních tašek) a několik hodin z ní zaživa seškrabovali kůži. Hypatie musela naprosto nepopsatelně trpět. Podle historika Damascia pak její tělo roztrhali na kusy a ostatky vláčeli ulicemi a nakonec je spálili za městskými hradbami.

Vražda Hypatie vyvolala šok nejen mezi alexandrijskou elitou, ale v celé tehdejší společnosti. Po staletí byli filozofové považováni za fakticky nedotknutelné i během nepokojů a výbuchů násilí, k nimž v římských městech občas docházelo. Takto brutální zabití filosofky a učitelky bylo vnímáno jako „hluboce nebezpečný a destabilizující“ čin. Pro pohany se z ní stala něco jako mučednice, pro pozdější novoplatoniky zase symbolem toho, co dokáže nenávist převlečená za víru. A musíme si přiznat, že její příběh je aktuální i dnes – když se politika spojí s fanatismem, člověka pak nezachrání ani vysoký intelekt. Ba co víc – někdy je naopak na škodu.

Odkaz, který nezmizel: jméno, které přežilo staletí ticha
Ačkoliv část jejích spisů fanatici spálili a další část se ztratila, její názory a myšlenky přežily v dílech jiných učenců. Hypatie ovlivnila vývoj matematiky, astronomie i filozofie a její dílo žilo dál nejen díky svým studentům, ale i celým školám, které navazovaly na její práci.

Bohužel její jméno ani osud nejsou široké veřejnosti příliš známé. Mezi matematiky a astronomy její odkaz ale přežívá dodnes – dokazuje to mimo jiné fakt, že na její počest byl pojmenován měsíční kráter i asteroid. Jejímu životu se však věnovali i spisovatelé – Hypatie se objevuje v románech Fritze Mautnera či Aldouse Huxleyho. A v roce 2009 se její osud stal inspirací pro film Agora režiséra Alejandra Amenábara.

Je důležité mít na paměti, že Hypatii si musíme připomínat nejen jako vědkyni, ale i jako ženu, která se nebála vystoupit z řady v době, kdy to bylo životu nebezpečné. Její příběh je oslavou vzdělání, ale také varováním před bestialitou, jež nastává, když lidé uvěří pomluvám, podlehnou strachu a přestanou naslouchat rozumu.

Seznam použitých zdrojů:

The Collector

Ancient Origins

Britannica

EBSCO.com

Smithosonian Magazine