Žena, která svedla Vatikán: zákeřná travička, nebo oběť své doby? Skutečný příběh Lukrécie Borgii

Lukrécie Borgia přišla na svět roku 1480 v Itálii, do jedné z nejproslulejších rodin Itálie té dob. Dodnes se historici přou o tom, jak daleko sahala moc rodu Borgiů, avšak před pěti sty lety se toto jméno stalo synonymem zkaženosti renesance. I na poměry této rodiny byl příchod na svět Lukrécie dosti skandální.

Byla totiž nemanželskou dcerou kardinála Rodriga Borgii, který se později stal papežem Alexandrem VI., a tak je jasné, že to nebyl žádný typický služebník Boha. Celibát pro něj představoval spíš povinnou kulisu a nutné divadélko než skutečný závazek. Byl to politik, který si moc budoval nejen diplomacií, ale i smyslností. Podle historiků měl sedm dětí a většinu z nich uznal za vlastní a církev tomu nijak nebránila.

Papežova dcera, narozená pro hřích i moc

Většina dětí papeže Alexandra VI. měla předem určené životní dráhy – jejich otec moc dobře věděl, koho čeká světská kariéra a koho ta církevní. Týkalo se to i jeho dcer. Už když byly malé, usoudil, které jsou vskutku krásné a mohou přinést jeho rodu další slávu, území a peníze.

Ty „méně“ povedené pak čekal i méně lukrativní sňatek. Malá Lukrécie byla půvabným dítětem, a tak ji otec nevnímal jako živou bytost – byla to pro něj jakási mince, co má být směňována podle potřeby. Ve dvanácti byla zasnoubena a již ve třinácti provdána za Giovanniho Sforzu, pána z Pesara, Urbina a Gradary, hraběte z Cotignoly. Tento sňatek měl upevnit postavení Borgiů na severu Itálie.

Jenže politické větry se obrátily a otec se rozhodl manželství zrušit. Aby církev kývla, Alexandr VI. osobně prohlásil, že Sforza je „neschopen manželské povinnosti“, a tím pádem sňatek nebyl naplněn. Byla to pěkná podpásovka (doslova i přeneseně) a nehorázná urážka mužské cti. A tak Sforza oplatil úder tvrzením, které šokovalo Evropu: že Lukrécie je milenkou vlastního otce a bratra Cesara. Tak se zrodil první z mnoha mýtů, které budou tuto ženu pronásledovat až do smrti.

Skandál, který otřásl Římem

Lukrécie však v té době prožívala bouřlivý románek s mladým Pedrem Caldésem, takže když byla v prosinci 1497 ve Vatikánu prohlášena za virgo intacta (nedotčená panna), byla již několik měsíců těhotná. Už to samo o sobě bylo dost skandální. Avšak to, co následovalo potom, bylo mimořádné i na tehdejší poměry. Dítě přišlo na svět roku 1498 a jeho narození tenkrát jitřilo fantazii celé Evropy a historiky trápí dodnes.

Nikdo totiž přesně neví, kdo byl otcem tohoto chlapce. Některé zápisy té doby naznačují, že otcem mohl být buď samotný Rodrigo Borgia (tehdy už papež Alexandr VI.), nebo jeho syn Cesare – a to by potvrdilo i tehdejší tvrzení Giovanniho Sforza. Ať to bylo jakkoliv, jasné je, že toto dítě představovalo velice citlivou politickou záležitost. Alexandr VI. jej nakonec uznal dvěma samostatnými papežskými bulami – v jedné ho označil za svého syna, v druhé za vnuka.

Tyto právní piškvorky nebyly jen rodinnou záležitostí – je to názorná ukázka, jak politici dokáží ohnout realitu podle toho, jaké spojence a nepřátele zrovna potřebují. A není divu, že právě tato epizoda se stala zdrojem mnoha pověstí a později i legend, které po staletí doprovázely jméno Borgiů.

Skutečná láska v (roz)vracené Evropě

Celá tato příhoda byla dalším důkazem toho, že Řím v době Borgiů připomínal spíš dekadentní scénu než duchovní centrum křesťanstva. Kronikáři té doby popisovali Vatikán coby místo večírků s kurtizánami a hazardem, v de facto čerstvě postavené Sixtinské kapli. Potvrzuje to i chování papeže Alexandra VI., který se ani nesnažil skrývat svou dlouholetou milenku Vannozzu Cattanei ani početné nemanželské děti.

Lukrécie, odkojená touto atmosférou, dobře rozuměla tomu, že jejím osudem je být figurou na šachovnici mužských ambicí. V roce 1498 byla znovu provdaná, tentokrát za Alfonsa Aragonského, nemanželského syna neapolského krále. A světe div se – v epicentru zvrácenosti té doby se zrodila skutečná láska. V letopisech věnovaných tomuto sňatku se doslova píše o vzájemné náklonnosti a něze, která se na takovém dvoře objevovala jen vzácně.

Jenže štěstí netrvá věčně, obzvlášť ve vysoce postavených rodinách té doby. Spojenectví mezi Neapolí a Vatikánem se rozpadlo a Cesare Borgia (bratr Lukrécie a oblíbenec jejich otce) rozhodl, že se mu sestra ještě bude hodit jako neprovdaná žena. Avšak zlé jazyky tvrdí, že na Alfonsa zkrátka jen žárlil – nemohl údajně snést to, že Lukrécie byla do svého manžela vášnivě zamilovaná. A tak v roce 1500 byl Alfons nalezen na schodech baziliky sv. Petra s podříznutým hrdlem. Lukrécie povolala nejznámější doktory a sama o něj pečovala ve dne v noci – bála se jít lehnout, aby někdo na jejího milého znovu nezaútočil.

Bylo to však marné – po několika týdnech Alfons Aragonský skonal. A celá Evropa si zapsala do deníčku – tahle žena nosí smrt.

Cantarella: jed, co voní po růžích

Je možné, že se Cesare Borgia lehce přepočítal – Alfonsova smrt vyvolala mnohem větší nevoli, než rodina Borgiů čekala. Klepy se šířily napříč rodinami i královskými dvory – nepřátelé Borgiů trvali na tom, že to byla Lukrécie, kdo manžela otrávil. Tvrdili, že to byl pravý důvod, proč u svého chotě trávila dny i noci – aby mu jed dávala po malých dávkách a on pak umíral pomaleji.

Dušovali se, že ho otrávila legendární cantarellou, směsí arsenu a fosforu rozpuštěného ve víně. Někteří tvrdili, že tento lektvar osobně vymyslel dvorní alchymista Borgiů. Našlo se ale i mnoho těch, co byli přesvědčení, že se jedná o pomluvy a tyto lži se snažili vyvrátit. Každopádně i v dopisech, co si posílali politici té doby, se objevují zmínky o „krásné Lukrécie, nebezpečné jako pohár vína“. Tvrdilo se, že nosí prsten se skrytou kapslí na jed. Zajímavé je, že ve Státních archivech Ferrary (Archivio di Stato di Ferrara) se skutečně dochovala její korespondence s lékaři, kde doktory prosí, aby jí připravili silnější léky proti bolestem.

A možná právě kvůli tomu se zrodily pověsti o krvavé travičce. Nezřídka se stává, že pomluvy mají tužší kořínek než jakákoliv pravda. A tak už za života Lukrécie se v Evropě tiskly dřevoryty s půvabnou ženou nabízející jed ve zlatém poháru.

Žena tisíce tváří

V roce 1502, když moc rodiny Borgiů začala pomalu uvadat, provdala se Lukrécie potřetí – tentokrát za Alfonsa d’Este z velice bohaté italské provincie Ferrary. Mnoho lidí u dvorů se tehdy domnívalo, že se Lukrécie pouze snaží utéct ze společnosti a stáhnout se do ústraní, dál od Říma a své rodiny. Jenže opak byl pravdou. Právě po tomto sňatku ukázala Lukrécie svou pravou tvář a dokázala, že není jen pasivní figurkou na cizí šachovnici.

Ve Ferraře se stala uznávanou mecenáškou umění. Podporovala básníky Ariosta i Pietra Bemba, hojně si psala s humanisty a založila i malou knihovnu přístupnou učencům. Archivy ve Ferrarě rovněž dokazují, že nejednou pomáhala chudým a zařizovala věno sirotkům.

Jenže všichni víme, jak je to s reputací. Stačí jeden chybný krok v minulosti – a člověk už se toho cejchu jen tak nezbaví. Stín na reputaci může vrhat i historie vlastní rodiny. A přesně to zažívala Lukrécie celý svůj život. V diplomatických dopisech jiných dvorů se o ní stále psalo jako o „papežově dceři, která okusila ze zakázaného stromu“. Její počestný život mecenášky a vdané paní však nikdo nezmiňoval.

Proč taky? Byl totiž fádní a nezajímavý. Svému manželovi porodila osm dětí (ne všechny se však dožily dospělosti), a tak následky četných těhotenství a porodů ji postupně vyčerpaly. Lidé říkali, že poslední roky připomínala spíše stín někdejší Lukrécie.

Prokletí jména Borgia

Lukrécie zemřela roku 1519 během porodu devátého dítěte – krátce před svými třicátými narozeninami. Avšak ani po její smrti se nezastavil nekonečný kolotoč drbů, pomluv a legend. Dopisy, které po sobě zanechali nepřátelé Borgiů, ji přetvořily v démonickou femme fatale, která svedla půlku Vatikánu a druhou půlku otrávila. Podle nich to byla právě Lukrécie (společně se svým otcem), kdo zkazil a rozvrátil celý Řím. O několik století později tento obraz stvrdili i věhlasní spisovatelé jako Voltaire, Hugo i Dumas.

Teprve historici ve 20. století začali tyto mýty vyvracet. Odborníci zjistili, že neexistují žádné přímé důkazy ani o otravách, ani o incestních vztazích. Jenže mýtus je leckdy silnější než jakákoliv fakta – obzvlášť ten, kterému lidé věřili po staletí. V době, kdy ženská krása a moc dokázaly děsit i fascinovat zároveň, se Lukrécie stala ideální metaforou pro Evu období renesance – ženu, kterou bylo snadné obvinit ze všech hříchů té doby.

Seznam použitých zdrojů:

Smithsonian Magazine

HistoryExtra (BBC History Magazine)

Encyclopaedia Britannica

ThoughtCo

History: The interesting bits