Článek
Dějiny 20. století uchovávají mnoho temných kapitol, kdy lidský život ztrácel na hodnotě, morální zásady se považovaly za slabost a ženské tělo se stávalo pouhopouhým zbožím. Mezi ty nejznámější příklady se řadí státní nevěstince v Japonsku za druhé světové války, kde vojáky obsluhovaly takzvané utěšitelky. V sexuálním otroctví skončily stovky tisíc Asiatek, po válce však nedostaly žádné odškodnění ani oficiální omluvu – jen opovržení ze strany majoritní společnosti.
Málokdo ale ví, že během války ve Vietnamu existovaly neméně rozsáhlé a dobře organizované řetězce nevěstinců. Desítky tisíc žen tu byly nuceny „obsluhovat“ americké vojáky – a to vše za (téměř) oficiálního povolení místních úřadů.
Korea a ženy coby nástroj diplomacie
Po válce v letech 1950–1953 se Jižní Korea ocitla pod vlivem USA a potřebovala své politické vztahy rozvíjet. Jedním z nástrojů se stalo zřizování tzv. camptowns – speciálních čtvrtí vybudovaných u amerických vojenských základen. Již začátkem 60. let tam pracovaly desetitisíce žen. Z oficiálních zdrojů víme, že od roku 1962 jihokorejské úřady zaregistrovaly kolem 20 tisíc prostitutek, které působily v téměř stovce netradičních „turistických oblastí“ poblíž vojenských objektů.
Avšak podle neoficiálních údajů byl počet těchto žen mnohem vyšší. V roce 1972 po lékařských prohlídkách, které provedly společně americké a jihokorejské strany, vyšlo najevo, že téměř polovina kněžek lásky trpí pohlavně přenosnými chorobami. V provincii Kjonggi, kde bylo nejvíce amerických základen, bylo v roce 1977 registrováno 18 551 žen z celkového počtu asi 36 924 prostitutek v celé zemi. Tato čísla dokazují, že nešlo o „soukromou iniciativu“, ale o rozsáhlý systém, v němž byla ženská těla vnímána jako symbol vojenského spojenectví.
Ekonomika sexu
Jihokorejská vláda moc dobře věděla, co se děje poblíž amerických základen. Nevnímala to jako problém, ale jako oficiální zdroj příjmu a podporu americko-korejských vztahů. 60. a 70. léta byla pro všechny asijské státy velice náročná, a tak vodopád dolarů od amerických vojáků se stal součástí ekonomických kalkulací.
Stát hlídal prostituci stejně jako jakékoliv jiné ekonomické odvětví, třeba jako export textilu nebo oceli: ženy byly pravidelně podrobovány povinným zdravotním prohlídkám, dostávaly průkazky a povolenky a místní média vytvářela obraz „dcer vlasti“, které se obětují pro alianci se Spojenými státy. Výzkumy ukazují, že celkový příjem z tohoto stínového odvětví se v 70. letech vyrovnával exportním položkám jihokorejské ekonomiky. Ženy se fakticky staly „živým zdrojem“, využívaným k přežití státu během studené války. Pro většinu těchto dívek, které pocházely z chudých vesnic, nebylo působení v camptowns otázkou svobodné volby, ale vynuceným krokem. Regionální úřady, jež tento trh regulovaly, využívaly žalostné ekonomické situace vesničanů – a za odmítnutí „práce“ v camptowns mohly oné dívce vypsat pokutu nebo nechat celou její rodinu bez práce.
Válka ve Vietnamu: chaos, vojáci a miliony zoufalých lidí
Ve Vietnamu byla situace ještě horší, byť sexuální průmysl zde nebyl tak dobře organizován. V 60.–70. letech se na jihu Vietnamu nacházely stovky tisíc amerických vojáků.
Jak dobře víme, z poptávky se rodí nabídka, a tak i zde začal růst a rozvíjet se sexuální průmysl, kde fungovaly desetitisíce žen. Většina z nich byly venkovanky, které prchly do měst před válkou. Ve městě neměly žádné příbuzné, často si nemohly najít práci, a tak se snadno stávaly oběťmi pasáků. Oficiálně se americké velení snažilo s prostitucí bojovat, ve skutečnosti ale přivíralo oči, jelikož vojáci zkrátka potřebovali nějaké to „potěšení“. Ba co víc – američtí a vietnamští lékaři pravidelně společně prováděli zdravotní kontroly žen nabízejících sexuální služby.
Takže prostituce tu byla de facto schválená státem. Pro většinu dívek se to ale stalo celoživotním traumatem. Často zkrátka neměly na výběr – mnoho mužů se nevrátilo z války, a tak mladé dívky byly mnohdy jediným vydělávajícím členem v domácnosti a musely živit nejen sebe, ale i mladší sourozence nebo prarodiče. V tu chvíli se jim to jevilo jako jediné možné řešení. Avšak s penězi přišlo i ponížení a odsouzení ze strany společnosti. Po přesunu amerických vojáků zpátky do USA pak tyto dívky často zavrhly i jejich vlastní rodiny, které se před lety snažily uživit.
Děti války: tragédie amerasianů
Jedním z nejtragičtějších důsledků války ve Vietnamu se staly osudy takzvaných amerasianů – dětí narozených ze vztahů mezi americkými vojáky a vietnamskými ženami. Oficiální zdroje uvádí, že se jednalo o 100 000 dětí, některé studie mluví dokonce o 500 000 „dětech války“. Moc dobře víme, že asijská společnost je velice konzervativní, uzavřená a puritánská, obzvlášť co se týče ženské cti. A tak pro mnoho žen znamenalo narození dítěte s cizincem společenské stigma a ještě větší opovržení.
Tyto děti se pak stávaly outsidery, čelily diskriminaci ve škole i na dětských hřištích. Teprve v roce 1987 přijaly Spojené státy zákon Amerasian Homecoming Act, který umožnil asi 25 000–30 000 těchto dětí s rodinami emigrovat do Ameriky. Desítky tisíc dalších ale žádnou pomoc nedostaly. Vedlo to k rozpadům rodin a ženy, jež měly dítě s americkým vojákem, čelily ostrakizaci a chudobě. Tato „ztracená generace“ je největším symbolem toho, že válka zanechává hlubokou a bolestivou stopu nejen v politice a ekonomice, ale zasahuje i do života lidí – a to i těch, co přišli na svět po podepsání mírových smluv.
Popírání problémů a společenské stigma
Na rozdíl od japonských „stanic útěchy“, které byly uzavřeny ihned po skončení války, jihokorejské camptowns a vietnamská prostituce fungovaly už během období míru. Avšak stejně jako o osudu utěšitelek, tak i o osudu těchto žen se po dlouhá léta nemluvilo – politici se tvářili, jako by se nic nestalo, a samotné ženy se o svých zkušenostech styděly mluvit. Otevřené přiznání této tragédie znemožňovala i politická situace: USA nechtěly uznat svůj podíl na vykořisťování a Jižní Korea i Vietnam potřebovaly vojenskou ochranu a ekonomickou podporu.
Ženy, které čelily násilí, neměly šanci – jejich hlasy se umlčovaly a jakákoliv občanská iniciativa byla tvrdě potlačována. Teprve začátkem 90. let byly zahájeny soudní spory proti jihokorejskému státu a mezinárodní investigativní novináři začali odkrývat fakta o desítkách tisíc obětí nucené prostituce. Postupně se ukázalo, že nešlo o nahodilé případy, ale o systém, v němž zneužívání žen bylo součástí vojenského spojenectví. Jenže odhalení pravdy a uznání chyb přišlo příliš pozdě, když už mnohé oběti zemřely, aniž by se dočkaly spravedlnosti.
Dědictví minulosti a výzvy přítomnosti
Dnes ekonomika Jižní Koreje patří mezi světové špičky, Vietnam se vyznačuje rychle rostoucí populací a otevřeným hospodářstvím. Obě země jsou ale značně poznamenané svou minulostí. V Koreji ženy, které byly nuceny k sexu s americkými vojáky, dodnes požadují odškodnění od státu, podávají žaloby a pořádají protesty.
Ve Vietnamu společnost dodnes pohrdá „dětmi války“ (které zůstávají outsidery i v dospělosti, mají problém najít si dobrou práci nebo navázat vztah) i jejich matkami, které jsou i po desetiletích stigmatizovány a místo odškodnění zažívají jen opovržení. Tyto příběhy připomínají, že válka neničí jen města a armády, ale i lidskou důstojnost. Sexuální otroctví bylo nedílnou součástí celosvětových dějin 20. století a jeho následky nelze odbýt jako „ojedinělé případy“. Dokud vlády oficiálně nepřiznají pravdu, minulost bude dál vrhat stín na přítomnost i budoucnost nás všech.
Seznam použitých zdrojů:
