Mučili ji nacisté, poté se stala múzou slavného návrháře. Skutečný příběh Miss Dior

Začátek dvacátého století byl obdobím rozkvětu – války byly v nedohlednu a evropská společnost se rychle rozvíjela díky průmyslovému a ekonomickému vzestupu. Platilo to i pro rodinu Diorových z Normandie, jež leží na severozápadě Francie. Měli pět děti, všichni spolu krásně vycházeli a svým rodičům dělaly jen samou radost. Christian Dior byl třetím dítětem a Catherine (rozená Ginette) tou nejmladší v rodině. Jejich tehdejší život připomíná idylický obrázek z lepších časů.

Velká vila v normandském Granville, zahrada plná květin, klidné dětství a rodiče, kteří věřili, že svět má řád. Otec Maurice Dior vydělal jmění výrobou hnojiv, matka Madeleine se starala o domácnost a s láskou pěstovala růže. Právě ona dětem vštípila vztah ke květinám, který se později promítne nejen do Christianovy tvorby, ale i do Catherineina života. Tehdy to ještě vypadalo jako drobný detail. Ve skutečnosti šlo o jakousi předzvěst.

Konec idylky

Pohádka ale netrvala věčně. První světová válka zasáhla rodinu tvrdě a nevratně. Christianův nejstarší bratr Raymond se vrátil domů psychicky zlomený, další po návratu z fronty začal trpět schizofrenií. Rodinný podnik zkrachoval, otec se zhroutil a matka Madeleine v roce 1931 podlehla rakovině. Starší sestra Jacqueline, se kterou si Catherine v dětství byla hodně blízká, rodinu náhle opustila – zmizela a už nikdy o sobě nedala vědět.

Raymond Christianovi vyčítal bohémský způsob života a jeho poměry s muži. Christian si však byl hodně blízký s Raymondovou dcerou Françoise, která se ale v polovině 30. let oficiálně přihlásila k nacistickému hnutí a během druhé světové války se oficiálně zřekla svého strýce i tety Catherine. A kdysi šťastné rodině zůstalo jen zklamání, nejistota a pocit, že nic už nebude jako dřív.

I přes veškeré nesnáze však Christian nehodlal sedět se založenýma rukama a truchlit nad zničeným rodinným krbem. Spolu s Catherine a jejich otcem se odstěhovali do Callianu v Provence a poté do Paříže. Christian už tehdy věděl, že chce prorazit ve světě módy.

Začal navrhovat a prodávat klobouky, které měly v meziválečné Paříži velký úspěch. Mladý návrhář však snil o velkém módním impériu. Catherine naopak neměla jasnou představu, co chce v životě dělat. Nepřemýšlela o kariéře, spíše se snažila pochopit svět kolem sebe.

Účastnice francouzského odboje

Catherine Diorová nikdy netoužila po vysoké módě ani po salonech plných látek a vůní. Už odmalička ji víc zajímalo dění kolem ní, rozvoj občanské společnosti, politika a otázka spravedlnosti. Když v roce 1940 nacisté obsadili Paříž, neřešila, co to znamená pro její vlastní budoucnost. Řešila, co to znamená pro její svědomí. A rozhodla se jednat.

Připojila se k francouzskému odboji a velmi rychle se brzy patřila mezi nejaktivnější členky onoho hnutí. Šířila ilegální tisk, sbírala informace o pohybu německých jednotek, pomáhala s diverzními akcemi a spolupracovala s partyzánskými skupinami.

Nebyla hrdinkou z plakátu, ale jedním z těch lidí, bez nichž by odboj nefungoval – nenápadná, spolehlivá, odhodlaná a věrná.

Důležitou roli zde však sehrál i osobní motiv. V roce 1941 se Catherine během svého pobytu v Cannes zamilovala do Hervého de Charbonnerie, jednoho z vůdců odboje. Byl o dvanáct let starší, ženatý a měl děti. V okupované Francii ale morální zásady nebyly tak pevné jako v období míru. Vlastní zájmy šly stranou a Catherine s Hervém spojila nejen vášeň, ale i touha zachránit milovanou vlast a nenávist vůči nacistům. Jejich vztah byl riskantní, intenzivní a Catherine vtáhl ještě hlouběji do světa, kde chyba znamenala zatčení nebo smrt.

Podrobnosti jejich vztahu však nejsou známé. Catherine totiž nezanechala deníky ani osobní korespondenci. Její příběh můžeme pouze po střípcích skládat z cizích dopisů, vzpomínek, archivních dokumentů a svědectví jejich blízkých. Nejucelenější obraz nabídla britská novinářka Justine Picardie v knize Miss Dior: Příběh odvahy a módy. I tato publicistka ale přiznává, že některé kapitoly zůstanou navždy nedopsané.

Z pařížských ulic do chodeb koncentráků

6. července 1944 Catherine Diorovou zatklo gestapo. Už během prvního výslechu ji nacisté zbili a několikrát i znásilnili. Následovaly měsíce výslechů a brutálního mučení ve věznici Fresnes, jen pár kilometrů od Paříže. Christian Dior, jehož jméno už bylo sice poměrně známé, teprve se však dostával na vrchol módního Olympu, zoufale hledal cesty, jak sestře pomoci. Psal svým kolegům, kamarádům i slavným zákazníkům, snažil se využít všech svých kontaktů i známostí, přesvědčoval i prosil. Svět pařížské módy byl v té době plný kompromisů a morálních kliček.

Někteří návrháři otevřeně kolaborovali. Jiní svou práci pro nacisty vysvětlovali ekonomickou situací. Christian Dior přímou spolupráci s okupanty odmítal, avšak navrhoval a šil šaty pro jejich manželky a milenky, aby vůbec dokázal přežít a neskončil ve vazbě. Coco Chanel své podniky sice zavřela, později se však ukázalo, že spolupracovala s německou rozvědkou.

I přes své postavení a známosti nedokázal Christian své sestře nijak pomoci, a tak 15. srpna roku 1944, pouhých deset dní před osvobozením Paříže, byla deportována do Ravensbrücku, největšího ženského koncentračního tábora nacistického Německa. Dostala číslo 57 813 a červený trojúhelník politické vězeňkyně. V jejím spisu stálo, že „obviněná aktivně provozovala činnost poškozující říši“.

Z Ravensbrücku pak byla převezena do Torgau, kde pracovala v oddílu vyrábějícím výbušniny. Čistila nevybuchlé bomby v kyselině, která jí rozežírala ruce i plíce. Později skončila v Abterode, kde od podzimu 1944 dřela v továrně BMW na letecké motory.

Šance na přežití byla mizivá. Nejasný osud Catherine trápil i jejího bratra, který nevěděl, zda se se sestrou ještě někdy potká. „Nevím, jak jsem to období přežil,“ napsal později Christian Dior. „Práce byla jediná věc, která mě držela při životě.“

Život na svobodě

V dubnu 1945 Catherine osvobodila Rudá armáda u Drážďan. Do Paříže se vrátila koncem května – vyhladovělá, podvyživená a nemocná – její tělo poznamenaly hlad, mučení i otrocká práce. Christian ji údajně zpočátku ani nepoznal. Po několika měsících se znovu setkala i s Hervém de Charbonnerie, o jehož působení během války se dochovalo jen minimum informací.

Místo odpočinku se však Catherine pustila do práce. Společně s Hervém začala podnikat s květinami. Vstávala ve čtyři ráno a navzdory bolestem, jež měla jako následek mučení v nacistických táborech, sklízela růže a lilie, které pak prodávala na trhu Les Halles.

Později převzala rodinnou farmu, kde pěstovala růže a jasmín pro přední parfumérské značky.

V roce 1952 svědčila u soudu proti čtrnácti členům pařížského gestapa. Když jeden ze soudců zpochybnil její výpověď, ostře ho přerušila: „Já vím, co říkám.“ Osm nacistických důstojníků pak bylo odsouzeno k smrti, ostatní dostali doživotí. O válce pak téměř nikdy nemluvila.

Ani o tom, co prožila v koncentračních táborech. Přesto však byla vyznamenána Válečným křížem, Křížem odbojáře, britskou Medailí za odvahu a stala se rytířkou Čestné legie.

Miss Dior

O několik let dříve ale došlo k události, která dost možná její život ovlivnila mnohem více – i když z historického hlediska nebyla ani zdaleka tak významná. Roku 1947, zatímco Catherine prodávala květiny, Christian Dior představil světu svou novou módní kolekci New Look. A spolu s ní i parfém, který pojmenoval Miss Dior. Pařížskou společností pak kolovala historka o tom, že Christianova múza a dlouholetá kamarádka Mitzah Bricard při vstupu Catherine do místnosti prohlásila: „Tak to je přece ta Miss Dior!“ Název se ujal.

Tato dnes již legendární vůně spojuje mandarinku, jasmín, pačuli, pižmo a hlavně růži – květinu, kterou Catherine celý život milovala. Tato vůně se tak stala symbolem značky i poctou ženě, která přežila to, co si málokdo dokáže představit.

Odkaz Catherine Dior – v módě, literatuře i v Ravensbrücku

Christian Dior, který se již během svého života stal módní legendou i guru stylu, zemřel náhle v dvaapadesáti letech v roce 1957. A byla to právě Catherine, kdo uchoval jeho odkaz – pečlivě schovala návrhy, skici i osobní věci a jeho byt proměnila v pamětní místo. Dohlížela na chod firmy a vždy trvala na dodržování stylu podle bratrových skic a námětů. Nakonec se přestěhovala do Provence, kde s Hervém i nadále pěstovala růže pro parfumérský průmysl.

Zemřela 17. června 2008 ve věku 90 let a byla pohřbena vedle bratra. Její jméno však žije dodnes – v kolekcích Dioru, v knihách i v památníku Ravensbrück. Na místě, kde kdysi pracovala odhodlaná Miss Dior, se nyní nachází masové hroby a kvetou růže. Tiše a vytrvale. Stejně tak, jak svůj život prožila Catherine Diorová.

Seznam použitých zdrojů:

The Daily Beast

The Paris Match

The Guardian

Pritzker Military